Úvod > KURT GEBAUER JAK HO (ASI) NEZNÁTE aneb osmdesátiny, jaké (asi) neznáte a nepoznáte

KURT GEBAUER JAK HO (ASI) NEZNÁTE aneb osmdesátiny, jaké (asi) neznáte a nepoznáte

31.08.2021 12:00

KURT GEBAUER JAK HO (ASI) NEZNÁTE

05. 08. - 02. 11. 2021

BESEDER GALLERY

Jsou tací, kteří se s Kurtem Gebauerem znají od nepaměti. U těch se možná dá předpokládat, že ho opravdu znají. I když... My na www.www-kulturaok-eu.cz ho známe, coby diváci, asi tak tři desetiletí, osobně zhruba třetinu z toho. Tedy známost je to uctivá a příležitostná, vnímání však obdivné a soustavné. Ale sami za sebe si netroufáme říci, že ho známe. My ho totiž vždy, všude, za všech okolností stále a stále poznáváme. A přesto neznáme. Dokáže nás stále překvapovat. Při každé své výstavě - tou výstavou - při každém setkání na výstavě některého z jeho studentů, studentek, či kolegů. Je stále nějak překvapující, vzdor tomu jeho jubileu, kolem nějž je nyní takový humbuk, že se – myslíme si – nepoznává už ani sám - Kurt Gebauer.

„Typickým rysem Gebauerova díla je hravost, humor a nadsázka, snaha vzbudit emoce vybočením ze zaběhnutého a predikovatelného řádu veřejného prostoru, který již šest desítek let kultivuje a obhospodařuje. Své životní poslání vysvětluje dvojsmyslnou nadsázkou „obecního sochaře“. Jeho těžko zařaditelné pojetí živé figurace mátlo nejen politické cenzory předlistopadového režimu, ale i uměleckou scénu samu. Ať už se jednalo o trpaslíky parodující společenskou absurditu, šité a vycpávané plavkyně plující vzduchem, dívčí postavy v pohybu či rozmanité prostorové instalace oslavující přírodu.“

Tak tato slova čteme v doprovodném tiskovém materiálu, k výstavě Kurta Gebauera – jedné ze série výstav u příležitosti životního jubilea – konané v tomto případě v příjemném prostředí vysočanské Beseder Gallery. A jsou to slova fundovaná a pravdivá. Tak proto je tu citujeme. Ale zná jejich autor či autorka Kurta Gebauera? Jde to vůbec? Při jeho invenci a „překvapivosti…“?

Kurt Gebauer – sochař (?)

Pro Kurta Gebauera neexistují vhodné škatulky. Patří do všech a ještě si někde chystá nějakou dosud neotevřenou. Ano, v povědomí veřejnosti je přece jen nejznámější, coby sochař, ale i ti málo zasvěcení vědí, že i maluje. A výstava v Beseder Gallery je toho důkazem. Pádným. Vyzdobil ji svými obrazy celou a přibral i přilehlou restauraci a chodbu a … a stejně mu to bylo ještě málo. A to na téhle své – ryze malířské - výstavě představuje jenom obrazy, které dosud nebyly zveřejněny. A v „prozatímní“ retrospektivě. Prozatímní proto, že takových „retrospektiv“ k nějakému dalšímu jubileu ještě bude…

Obrazy jako obraz časové osy a tvůrčího směrování

Návštěvník výstavy může zlehka projít životní poutí autora, od let 50. až po léta 70. s pauzou v čase, nikoli prostoru, a skokově dospět do právě uplynulé autorovy dvouletky. Nejstarší jsou na výstavě Libušky alla Modigliani (I. a II.), dva oleje na sololitu z roku 1968. Nejmladší jsou díla letošní. Ten časový sled je dobře, protože - ne popisně, ale orientačně – je tak výstava příjemně autobiografická. A o důkladnosti a důmyslnosti instalace svědčí pokyn, že chce-li být někdo tak důsledný a chce postupovat zleva po směru hodinových ručiček, projde obrazovou galerií od prvopočátku autorovy malířské tvorby po žhavou současnost.

Od vody k vodě

Chronologii a logiku výstavy tedy máme jasnou. A teď co náměty? Zde dejme slovo organizátorům výstavy a kurátorské zprávě.

„Výstavu je možné pojmout jako jistý okruh, který začíná a končí vodou – oblíbeným tématem, které Gebauera provází nepřetržitě, dodnes. Vodu totiž považuje za zdroj radosti a pozitivního naladění, které je třeba přenést na plátno a jeho prostřednictvím na diváka. Inspirací jsou mu především plující a koupající se postavy. Plavkyně, otužilci a všelijaké další vodní scenérie, které nejčastěji zachycuje na koupališti v Hradci nad Moravicí, u Žimrovského splavu, a především na pražském koupališti Džbán, kam chodí skoro každý den plavat.“

Tak, a to to jsme například o Kurtu Gebauerovi neznali ani my za těch 10 let osobního setkávání se…

Ale ještě jednou z kurátorské zprávy:

„Hned u vstupu do restaurace Beseder, propojenou s navazuícím galerijním prostorem, nalezneme dvě malé plavkyně z 60. let. Poté se kolem Nižborské tanečnice a portrétů 50. až 70. let (včetně vlastního autoportétu z dob studií) dostaneme do galerijního obýváčku.“

Na výstavě jako doma (u Gebauerů)

Na výstavách velkých mistrů bývá instalována, či alespoň naaranžována mistrova pracovna. Kurt Gebauer si to může dovolit také. Ale nebyl by to on, aby to nepojal po svém. Na jeho výstavě není instalována pracovna či co, ale obýváček. Snad přímo s velkým O, jakožto instalace - Galerijní Obýváček.

A je to tam opravdu jak u nich doma. Vedle prvorozence, syna, řečeného Žanda, tu v rodinné pohodě domácího zátiší dominuje i Gebauerova žena Libuše. Asi jako důkaz, dříve než ji šil a vycpával, tak ji s oblibou maloval. po vzoru velkých mistrů, v tomto případě alla malíř a sochař Modigliani. A protože v obýváku, a v koutku s křeslem, bývá televize, tak v tomto Gebauerově Obýváčku je i televizor. A není tu jen tak jako dekorace. Je to akční exponát. Ta televize totiž hraje. Pravda jen jeden program, ale za to je to pecka, jak se dnes módně říká. Až do konce výstavy je totiž na programu dokument o Kurtu Gebaerovi. Premiéra se konala přesně v den oslavencových 80. narozenin, tedy 18. 8. A dokument není jen tak nějaká oslavná óda, ale snímek s vypovídací hodnotou. Vypovídá totiž o autorovi, ale hlavně o tom, jak maluje a jak obraz vzniká, konkrétně i o vystavených obrazech a dokonce se nás autor snaží přesvědčit, že ač si myslíme, že ho známe, a že je sochař, tak ho neznáme, je malíř. A teď si vyberte…

Prozrazená tajemství

Kdo tvrdí, že zná Kurta Gebauera? My ne. Tak třeba, víte, že malba je pro něj hrou a že vzniká - podle jeho slov - lehce a věnuje se jí déle než sochařině? Prý od dětství. Ale až teď – viz ten dvojnásobek obrazů za dva roky zpět – na ní má víc času. Před tím neměl.

Proč? I to jsme se dozvěděli, i když to se dalo tušit. Kurt Gebauer je přímo fascinován tvorbou děl do veřejného prostoru. Proč? Vidí to spousta lidí a kdykoli, dokud to v tom veřejném ta instalace je. Jakmile měl šanci něco vytvořit a umístit, neváhal a přímo ho to pohltilo. Což, kdo známe některé jeho autorské intervence do veřejného prostoru, můžeme potvrdit. Jsou cílené, nejsou nabubřelé, nepředvádí se, ale dotváří prostor, kde jsou a naplňují ho vždy myšlenkou. Doklady najdeme po celé republice. K nejznámějším patří samozřejmě proslulé Srdce na náměstí Václava Havla (nyní je někdejší piazeta Národního divadla v rekonstrukci, ale snad se tam dílo vrátí), socha Mozarta v Brně, Housenka raného kapitalismu na dejvickém Kulaťáku či jeho Bojiště v Prokopském údolí.

Proč Obýváček a ne ateliér?

Další věc, kterou jsme neznali. A pak kdo zná Kurta Gebauera? Obýváček je na výstavě proto, že autor nemá ateliér. Jo. Maluje doma na balkóně. A má při tom dosti inspirativní výhled. Na Havlovu vilu v Dejvicích… To jsme ale náhodou věděli, protože jsme nejednou procházeli (s úctou a pokorou) kolem Gebauerových a … a (zvědavě!) nahlíželi přes plot…

A jak, že vzniká autorova malba?

Zde opět budeme raději citovat přímo z kurátorské zprávy:

„Kurt Gebauer vnímá samotný akt malby jako zvláštní synergii s přírodou, při které je důležité ve správný čas přestat, když se setmí, začne pršet nebo je výtvarný proces narušen jinou, nepředvídatelnou skutečností. Nemaluje tedy jen on sám, ale celá symbióza okolností a přírody, na kterou nemáme žádný vliv. „Pokud o něj usilujeme, většinou to akorát pokazíme a upatláme,“ popisuje sám autor svůj neobvyklý tvůrčí proces, o jehož vyústění se můžete přesvědčit sami.“

Vernisáž…

Kdo nebyl na vernisáži, přišel o mnoho. Především o koncert klavíristky Mariny Kantor a houslistky Ludmily Pavlové. Paní Kantor je navíc ředitelkou Beseder gallerie. Což je samo od sebe neběžné, Kde najdete galerii, aby její ředitelka zahajovala kulturní část programu? A hrou na úrovni klavírních mistrů…

Jenže ani to nestačilo. Po slově vítacím a slově Kurta Gebauera, jenž nás například přesvědčoval, že on své žáky na škole celá léta, za něž jsou mu dnešní mistři umělci tak vděčni, že mu udělali na UMPRUM, jeho alma mater, nádhernou a vděčnou výstavu, tak ty všechny že neučil, že si s nimi „jen“ povídal. A hle, jak vidno, dalo jim to víc než poučky a klasická výuka.

Ovšem vrcholem akce bylo, že byl Kurt Gebauer vyprovokován ke zpěvu. Ano, zprvu k sólovému, záhy doplněnému o dobrovolný doprovod sboru nás přítomných. A střihli jsme si rovnou takovou příhodnou maličkost - Ódu na radost.

A pak se divte, že výstava se jmenuje, jak se jmenuje….

Text a foto: Richard Koníček

O AUTOROVI

Kurt Gebauer (18.8.1941, Hradec na Moravicí) je akademický sochař, renesanční člověk, neúnavný kreativní duch a inspirátor.
Studoval na Škole uměleckých řemesel v Brně, Sochařsko-kamenické škole v Hořicích v Podkrkonoší a na Akademii výtvarných umění v Praze.
V roce 1965 ještě během studia absolvoval stáž u profesora Otto Herberta Hajka ve Stuttgartu a v roce 1972 u profesora Césara Baldacciniho na Académie des Beaux-Arts v Paříži.
Byl kameníkem a jako sochař ve svobodném povolání pracuje od roku 1969.
V letech 1990 až 2012 byl vedoucím pedagogem Vysoké školy uměleckoprůmyslové v Praze, v roce 1990 byl jmenován docentem a v roce 1992 profesorem Ateliéru veškerého sochařství.
Dnes je emeritním profesorem. Od roku 2018 je též profesorem na Katedře výtvarné výchovy a kultury ZČU v Plzni.
Gebauer je bezesporu velkou postavou českého 20. století, která nemění dějiny silou, ale vyprávěním, jemným humorem a hlubokou lidskostí.
Mezi nejznámější Gebauerovi studenty patří architekt a sochař David Černý, který je jednou z nejvýraznějších postav současné české umělecké scény.
Sám Černý nazývá Gebauera svým „otcem“ a v mnohém na něj odkazuje.