Viděno na Mezinárodním festivalu Film a architektura 2022 aneb šest filmů na jedno téma –NEBOUREJ, TRANSFORMUJ – část šestá
11. mezinárodní festival Film a architektura
29. 9. – 4. 10. 2022
Čiary
Režie: Barbora Sliepková
Film a architektura probíhal paralelně s festivalem Den architektury, který nabízel zdarma ve dnech 30. 9. – 6. 10. stovky architektonických exkurzí do běžně nepřístupných budov, procházek, cyklovyjížděk, přednášek a dalších akcí v desítkách měst a obcí po celé České republice i na Slovensku.
V letošním roce bylo mottem festivalu Den architektury heslo “Nebourej, transformuj!”. Z velké části se tak festival Den architektury zaměřil na zdárná řešení rekonstrukcí a revitalizací.
Program festivalu Den architektury připomněl osobnost slovinského architekta Josipa Plečnika, od jehož narození uplynulo v letošním roce 150 let, představil i jeho následovníky a kolegy z Vídeňské školy Otto Wagnera.
Významného připomenutí české osobnosti architektury se dostalo na festivalu také architektce Aleně Šrámkové, jíž Festival vzdal poctu.
Spolek Kruh, zakladatel festivalu Den architektury, čerpal z dvou desítek let zkušeností v oboru a z dlouhodobé spolupráce s architekty, spolky a institucemi ve všech regionech. Vznikla tak síť, do níž se v průběhu deseti let zapojilo na 180 měst na území České republiky i na Slovensku. Navzdory pandemii se i v loňském roce uskutečnilo takřka 400 akcí po celé ČR i na Slovensku, na které zavítalo přes všechna platná omezení stejně 23 000 návštěvníků.
Proč Čiary?
Protože byl výběr filmů na letošním Festivalu Film a architektura tak pestrý byl nejtěžší úkol pro toho, kdo chtěl Festival náležitě prožít a vidět co nejvíce filmů, které ho zajímaly, byl asi vůbec nejnáročnější pro takového diváka, výběr filmů, které stihne vidět.
Ne-li pro každého, tak pro nás na www.www-kulturaok-eu.cz to byl proces bolestný. Kolik zajímavých projekcí muselo proběhnout bez nás, abychom stihli ty, co jsme si nakonec s těžkým srdcem z festivalové nabídky vybrali.
Přednost od nás dostala především paní architektka Alena Šrámková, viz naše reference v této rubrice již uveřejněné, dále po jednom snímku z Ukrajiny, Německa a Slovenska. Na slovenský film nazvaný Čiary, jsme byli zvědaví mimořádně, a tak se dostal také do našeho výběru. Proč? Protože jsme ještě před průletem naší planety obdobím děsu a běsu, představovaného Covidem a válkou na Ukrajině, v Bratislavě strávili pracovní týden nabitý jejím opětovným poznáváním.
Opětovným, protože – vyjma různá sotva jednodenní setkání – s Bratislavou jsme ji naposledy důkladně prožívali asi tak o cca čtyři desítky let dříve. Tedy ve zcela jiné době, za jiných okolností a jak se ukázalo po té naší odluce, i zcela jinou.
I když se nám líbila Bratislava už v těch osmdesátých letech, Bratislava současná se nám líbila neskonale víc.
Vše se mění, vše se vyvíjí, to nám bylo jasné, ale proměna tohoto zvláštního ale řece jen kdysi poněkud omšelého a pochmurného města v moderní, pulzující, hrdou a vskutku už světovou metropoli byla ohromující. Však jsme také obtěžkali náš web, v rubrice ostatní celou řadou článků věnovaných našim postřehům a našemu uchvácení tímto městem.
Proto, když jsme ve festivalovém programu objevili film Čiary, film věnující se současné a skoro už dokonce ještě i budoucí Bratislavě, chtěli jsme si porovnat naši zkušenost s tím, co nám nabídne film. A neprohloupili jsme.
Bílé čáry na vozovce – symbol unifikace současné Bratislavy
Na film Čiary nás totiž upoutala anotace k filmu ve Festivalovém katalogu publikovaná.
„Bratislava posledních několika málo let je místem poměrně rychlé urbanistické transformace, kterou reprezentují nově vznikající čisté a rovné čáry na vozovce.
Bourání a rozsáhlá výstavba se podepisují na městě neustálým ruchem, dopravními omezeními a rostoucími cenami bytů.
Černobílý a esteticky vycizelovaný snímek sleduje různorodou skupinu obyvatel, kteří se sžívají a reagují na pozitivní i negativní proměny svého okolí.“
Autorka filmu nás nezklamala
Barbora Sliepková vystudovala dokumentární režii na VŠMU v Bratislavě. Za film Čiary získala ocenění v kategorii Eastern Promises na KVIFF. Už před tím, ale připravila pro dokumentární cyklus Biele vrany (2018) v roli režisérky, díl Xenofóbia. Pro sérii portrétů slovenských architektů Ikony (2020) připravila zase díl o Viere Meckové. Jako scénáristka uspěla dokumentárním snímkem z roku 2019 nazvaným Lada svetom – Na žiguli cez Himaláje. Na samém počátku své filmařiny, ještě coby studentka, ohromila svým studentským filmem, nazvaným O mé sestře, který nejen režírovala, ale také sama točila na kameru a dokonce i hrála hlavní roli.
Film Čiary byl tedy pro nás jasnou volbou. Připomněli jsme si námi samými v Bratislavě viděné a prožité a uvědomili jsme si, že tak prudký vývoj města, s jeho proměnami není jen – s nadsázkou řečeno – divadelní kulisa pro návštěvníky tohoto města, ale realita všedních dnů pro ty, kteří v tom městě a v tom kvasu kolem nich, žijí a často žít musejí. A samozřejmě, že ne všichni to vše vidí jen okouzleným pohledem déle zde setrvávajícího návštěvníka, ale pohledem každodenního shonu, těch co zde žijí, nějak žili, a nyní musejí chtě nechtě žít v mnohém jinak. Ale nevyznívá to celé zas až tak negativně, protože změny, k nimž dochází jsou přece jen naštěstí veskrze poztivní. A tka místním zbývá jen trocha nostalgie, po tom, co zmizelo a zatím stále ještě ne úplné zžití se s tím, co přestavuje hlavní město nyní. A kam spěje a míří dál.
Text: Richard Koníček
Foto: Film a architektura
Čiary
Dokumentární
Slovensko, 2021, 80 min
Režie: Barbora Sliepková
Scénář: Barbora Sliepková
Kamera: Barbora Sliepková, Michal Fulier, Maxim Kľujev
Hudba: Pjoni
Hrají: Maroš Bango, Matúš Čupka, Zuzana Čupková, Ľuboš Gajdoš, Daniel Remeň, Blanka Rošková, Andrea Rošková, Augustín Runglík, Michal Hulík, Katarína Andrášová, Petra Haganová, Helena Takácsová
Produkce: Barbara Janišová Feglová
Střih: Máté Csuport
Zvuk: Michal Horváth
Trailer:
https://filmarchitektura.cz/program/ciary/
Více k Festivalu Film a architektura:
