Socha Marie Terezie v Praze aneb honba za uměním v čase Covidovém
V době temna, umrtvené a spící kultury, lační stresovaný kulturymilovný a citlivý člověk, ubíjený apokalyptickými výhledy, drakonickými opatřeními a všudypřítomným strachem z neznáma, po - alespoň v náznaku - nějaké kultuře.
Doba je zlá,
plochá, chudá duchem a šedivá, tak Pražané hledají vše, co by alespoň na
okamžik dalo zapomenout na pandemii a dalo problesknout, jako odlesk lepších dob,
co už ale jenom - byli. A jen tak se může stát, že i nová pražská, kontroverzní
a podivná socha Marie Terezie takovou iluzi vyvolá a Pražané se k ní vydávají
jako k poslednímu (?) co nám ještě kultura nabízí. A i my jsme tomu neodolali.
Královna česká a markraběnka moravská, Marie Terezie
M. T. (* 13. 5. 1717, Vídeň, + 29. 11. 1780 tamtéž) byla nesporně mimořádnou panovnicí z rodu Habsburků. A byla navíc i poměrně pokroková. Rakouskou říši, kam patřily mimo jiné i země české a moravské, uchránila coby své dědictví předků a povznesla ji, opět na evropskou velmoc. Na konci své dráhy ji předala v pořádku dalšímu ještě mimořádnějšímu panovníku, Josefu II.,
svému synovi. Z našeho pohledu jde především o první a poslední ženu vládnoucí našemu trůnu. Krom četných, hlavně obraných, ba záchranných bitev a válek, myslela i na správu říše a prosadila reformy, jež umožnily díky centralizaci a systémovějšímu řízení její rozkvět. Proto také
historici její vládu charakterizují jako tzv. osvícenecký absolutismus. Ač Čechy i Morava patřily do soustátí Rakouské říše, takže nám oficiálně vládla vždy, naší královnou nebyla.
Ke korunovaci za českou královnu došlo v jejích 26 letech, v roce 1743. Na pražském hradě, ve Vladislavském sále, k radosti českých stavů. Šlo o politický akt. Pobyla tu tehdy měsíc a popularitu si získala tím, že se zúčastnila slavností na počest sv. Jana Nepomuckého. Cestou do Vídně pak ještě navštívila Benešov, Tábor a České Budějovice.
Smutným krokem - v souvislosti s námi - bylo její rozhodnutí z roku 1744 vypovědět Židy z Čech a rok po té i z Moravy a Slezska. Důvodem bylo sporné obvinění Židů ze spolupráce s pruskými
okupanty Prahy, k němuž tehdy došlo. Zámožní Židé museli Prahu opustit a ta z toho měla značný hospodářský problém. Nakonec o 4 roky později, odvolala, co volala, a v roce 1748 Židům povolila návrat podmíněný tzv. toleranční daní. Učinila tak zjevně kompromis se svými názory, neboť už v roce 1758 zase nařídila, že Židé musejí být označeni zvláštním znamením, což je handicapovalo. To už ale zrušil její syn Josef II. v roce 1781.
Marie Terezie nad Blankou?
Praha sice nebyla "hlavním" městem kam se Marie Terezie z těch či oněch důvodů vydávala či uchylovala z Vídně. Bratislava nebo Budapešť si jí užily mnohem víc. Ale i s Prahou spojení měla a
s českými zeměmi rovněž. To, zejména z nových pohledů na tuto panovnici a na období její vlády, připouštělo, že by tu mohla mít nějakou viditelnou připomínku, nejlépe pomník či sochu. Stalo se. Za místo - zda úplně nejvhodnější, či nejdůstojnější, to ponechme stranou - byla zvolena malá
parková plocha poblíže pražského hradu nad tunelem Blanka.
Tedy přesněji, nad jednou částí z tunelového komplexu souhrnně zvaného Blanka.
Tahle stavba století je součást tzv. "pražského Městského dopravního okruhu". Má celkovou délku 5, 5 km. Geosondáž začala v roce 2004, stavba v roce 2007 a celkového dokončení jsme se, po mnoha často podivných a nechutných peripetiích, dočkali o 9 let později v roce 2016. Vícekrát
překročené náklady v konečné výši 43 mld. Kč mluví sami za sebe.
Tunelový komplex Blanka začíná na Malovance a končí v Pelci-Tyrolce. Tvoří ho 3 návazné tunely. Brusnický, Dejvický a Bubenečský. Díky své délce se stal nejdelším silničním tunelem u nás a dokonce i nejdelším městským tunelem Evropy.
Takže, Marie Terezie nad Brusnickým tunelem či dokonce potokem?
Za místo, kam instalovat upomínku na Marii Terezii byla zvolena část komplexu, Brusnický tunel. Spojnice Malovanky a Prašným mostem. Vede pod Střešovicemi až k mimoúrovňovému křížení u Prašného mostu, tedy v ulici Svatovítská, směrem k Vítěznému náměstí. Tato část komplexu, má délku 1 405 m.
A proč, že Brusnický tunel?
Brusnice je 4,5 km dlouhý potok. Pramení u Břevnovského kláštera v nadmořské výšce 320 m na 3 místech. První pramen, Vojtěška, je v zahradě kláštera pod pavilonem a vtéká do rybníka Malá Markéta (či Sádka). Druhý je ve stráni pod Patočkovou ulicí, a už je spíš vyschlý. Třetí zdroj je východně od kláštera. Druhý a třetí pramen, se vlévají do rybníka Velká Markéta (či Pivovarský). Pod hrázemi rybníků Malá a Velká Markéta se všechny tři zdroje slejí a pár desítek metrů tekou volně. Pak zmizí pod zemí a jen co napojí 3 rybníčky (Petynka, Šlajferka a Malovanka) zmizí zas. Vynoří se až v Parku Maxe van der Stoela u X. bašty Mariánských hradeb a zase zmizí. Pod Nový Svět až do Jeleního příkopu, kde kus cesty vystoupí na povrch, aby se před obloukem Chotkovy silnice vnořil opět pod zem. Brusnický potok ústí do Vltavy, na Klárově, u Občanské plovárny, 190 m n. m. Překonal tedy "přenížení" 130 m.
Inu Park Marie Terezie
Je to malý parčík, ale v rámci okolí, milý. Za vznik vděčí tedy komplexu Blanka, Brusnickému tunelu. Rámován je od severu ulicí Milady Horákové, od jihu dvěma mocnými zachovalými bastiony původního opevnění Pražského hradu, Baštou sv. Benedikta a sv. Václava. Od východu ulicí U Prašného mostu a od západu tenisovými kurty patřícími Ministerstvu kultury.
Parčík má rozlohu 1 ha, což je dobrá pomůcka pro představu, čteme-li o ploše v hektarech. Nebýt stavby, místo by nebylo a jméno nemělo. Název - park Marie Terezie - byl odvozem asi, kvůli sousedství s barokním opevněním. Pozadí prostoru tvoří hradební zeď souběžná s Jelení ulicí. Odtud se park mírně svažuje. Do nedávna tu byla jen do oblouku vydlážděná mělká vodní plocha s pár tryskami a lavičkami. Sice příjemné posezení, když jsme před časem místo navštívili, ale vrtalo nám hlavou, proč je to tam tak chudé.
O chystané soše jsme nevěděli. Dnes už ční v ohbí fontánek mezi lavičkami socha Marie Terezie. Výsledek soutěže vyhlášené Prahou 6 v roce 2013.
Vítězný návrh je dílem sochaře Jana Kováříka a architekta Jana Proksy. Základní kámen byl odhalen již v roce 2017 k 300. výročí narození panovnice, ale socha byla odhalena až o 3 roky později, letos, 20. 10. 2020. Má 5,5 m výšku, a váží 8 tun. Odlita je z umělého kamene, polymerní směsi dle autorovy receptury. Zatím bílého. Zda podléhá materiál patině, netušíme. A zda odolává sprayerům také ne, tak časem uvidíme. Od instalace vyvolává socha rozpory. I v nás. Osobní vjem autora těchto řádek je, že vyvolává dojmem figur z dávných plachetnic (odborně se jim říkalo galionová figura), kdy na přídi měl koráb hlavu a horní polovinu těla ženy, ovšem s obličejem, a pozadím byla plachetnice. I tahle stylizovaná socha, připomínající zpředu figurku Člověče nezlob se či kuželku, má řádně naddimenzované pozadí, takže jakoby už chyběl za ní jen ten čtyřstěžník. Je to ale věc názoru. A panovnice křehotinka nebyla....
Je i otázka, proč je v dolní části svahu a za stromy. Z ulice i křižovatky není vidět. Při naší večerní návštěvě (před nočním zákazem vycházení) nebyla navíc za tmy "osvícená"...
Zatím není ještě vše dokončeno...
Na nároží parku jsou instalovány kamenné kvádry. Dle nápisu na jednom, připomínka, padlých, co zhruba tady zemřeli v bitce s německými vojáky za Pražského povstání, už 5. 5. 1945. Bezútěšně zatím působí ulice U Prašného mostu, návazná na park. Tou jsme odcházeli k zastávce tramvají Pražský hrad. Má tu být ale vysázena alej stromů na paměť slovinského architekta Josifa Plečnika. Věřme, že to bude něco tak nádherného, jako alej od stanice tramvají podél kolejí směr Belveder, ulicí Mariánské hradby. Tudy jsme se vraceli do centra. Hejna Asiatů a dalších cizinců, samozřejmě bez roušek, si tu pořizovali snímky, čímž půvab stromořadí potvrzovali. My zahnuli
k Písecké bráně a došli k metru A - Hradčanská.
Sochař Jan Kovářík
J. K. (*1980), absolvent AVU - ateliér Socha 2, profesora Jindřicha Zeithammla, při studiu absolvoval i 2 semestry v Intermediálním ateliéru profesora Milana Knížáka. Samostatně vystavuje od roku 2002 a jeho práce jsou v NG Praha, GASKu i v soukromých sbírkách u nás a cizině. Žije a tvoří v Praze. Není, v pravém slova smyslu, figurální sochař, neboť se věnuje plastikám inspirovaným měkkými tvary přírody. Výsledkem jsou tvary geometrické. I jeho díla upomínající postavy, tělesné tvary nenapodobují. Jeho objekty jsou navíc převážně barevné.
Pracuje s moderními materiály (pryskyřice, laminátu, skleněného vlákna, acrystal či crystacal) a k nim volí odpovídající barvy.
Nejvýrazněji na něj asi upozornila jeho výstava z roku 2014 v Topičově salonu, nazvaná Statuofilia.
Nesporně zajímavá byla i výstava Colobond pořádaná GHMP v Trojském zámku, na níž jsme se byli v létě také podívat.
Ano, Kováříkova socha Marie Terezie, nepřekvapí autorovým pojetím, tak Kovářík tvoří, ale spíš diváckým vjemem. Praha 6 má zkrátka - po Koněvovi - zase další téma k diskuzím.
Text: Richard Koníček
Foto: ing. Olga Koníčková (9) a internet (1)
Více: