Úvod > Josef Bolf / Josef Váchal – Budoucí minulost aneb „Existuje svět jen jako představa nebo sen? A komu se vlastně zdá?“ J. B.

Josef Bolf / Josef Váchal – Budoucí minulost aneb „Existuje svět jen jako představa nebo sen? A komu se vlastně zdá?“ J. B.

08.12.2025 19:02

Josef Bolf / Josef Váchal

Od 1. 11. 2025 – do 1. 2. 2026

Museum Kampa

„Výstava Budoucí minulost není retrospektiva

ani konfrontace, ale

setkání v bezčasí, kde se

realita mísí s představou.

Výstava Budoucí minulost propojuje dvě výrazné osobnosti českého umění:

současného malíře a kreslíře Josefa Bolfa (*1971) a

všestranného umělce první poloviny 20. století Josefa Váchala (1884–1969).

Přestože jejich tvorbu odděluje téměř celé století,

spojuje je podobná citlivost k temným vizím, které

vystupují z lidského nevědomí.

Oba sdílejí fascinaci kosmologií a tarotovými archetypy,

v nichž se zrcadlí prastará touha po poznání skrytých sil.“

Sandra Baborovská, kurátorka

Od sídlištní melancholie k magickým vizím

Kdo nevěří, ať tam běží, chtělo by se napsat, představíme-li si, že dva autoři vzdálení si v časoprostoru celé jedno století spoluvystavují. A dokonce identicky jim souznějí témata, sem tam lze až váhat who is who, za tím, kterým dílem, či – ano – či exponátem. Také vyslovené až skoro muzejní exponáty tu jsou. Byť v zásadě opět výtvarná díla. Oba vše spojují svým mysticismem až ke splynutí.

Zajímavá myšlenka, zajímavé téma, zajímaví autoři, rovná se zajímavá výstava. Tedy – nebýt ovšem autora scény, arch. Zbyňka Baladrána. Rafinovaně totiž zhmotnil trojrozměrně základní ideu kurátorky Sandry Baborovské. Její nápad na společnou výstavu dvou jmen Bolf a Váchal. Do výstavy se dá zdárně hluboce ponořit, vstoupit do ní, vžít se a nechat se pohltit. Dobrovolně se tak vydat do zajetí oné „Budoucí minulosti“, jak se výstava příhodně jmenuje, a jak je také přes most století i vůdčí myšlena celé výstavy.

Co oba autory spojuje?

Zdá se možná podivné, stvořit výstavu dvou autorů, kteří se nepotkali a ani nemohli, jen na základě – temných vizí jejich dvou uměleckých, avšak stále „jen“ člověčích, duší. To chce odvahu.

Jako vždy skvělá, znalá a vnímavá kurátorka výstavy, Sandra Baborovská, to dokázala. Váchal se utápěl v okultismu a Bolf je vnitřním badatelem nad svými vlastními sny protkanými zážitky z času jeho vyrůstání obklopen sídlištními paneláky.

Bolf na výstavě určuje směr i tempo. Váchal je mu skvělým sparing partnerem. Však také výstavu otevírá Bolfova expozice, stvořená o desetiletí zpět, s mladým kolegou, jenž by mu mohl být synem, Vojtěchem Radakulanem. Expozice už vyžadující ony modernistické brýle mámení, které vám vnutí vidění, jaké chtěl autor a jaké byste neměli bez něj a bez těch digitálních brýlí vy. Čili na jedné straně rovina žhavé virtuální současnosti, přestavovaná Bolfem a na straně druhé, tvorba Váchala, člověka, který - už ve své době - vnímal tu tehdy ještě jen počínající rozpornost nadcházející budoucnosti…

Sandra Baborovská, to říká jasně

„Bolf vytváří introspektivní obrazy zasazené do nočních, snových krajin, v nichž se prolínají dětské vzpomínky, sny a existenciální úzkost současného člověka. Jeho melancholické postavy a sídlištní scenérie vyzařují tichou, ale intenzivní atmosféru.

Váchal ve svých malbách, kresbách, grafikách i autorských knihách reflektuje duchovní krizi moderní doby. Jeho démonické a apokalyptické vize jsou zároveň fascinující i kritické, přičemž vycházejí z jeho hlubokého zaujetí magií a okultismem..“

Výstava je cestou proti proudu času

Jak popisuje putování výstavou Sandra Baborovská, tak výstava je koncipována jako cesta – od introspektivních krajin Josefa Bolfa až k mystické imaginaci Josefa Váchala.

Centrálním motivem výstavy je touha po nahlédnutí „jinam“: do snů, fragmentů vzpomínek a vizualizací vnitřních procesů.

Vyvrcholením pak společná freska (složená z maleb a kreseb), která odkazuje ke sdílené fascinaci obou autorů, duší člověka v astrálních sférách a posmrtných životech.

Spolutvůrce výstavy - Zbyněk Baladrán

Architekt každé výstavy je, tak trochu, jejím spolutvůrcem. Díky instalaci se totiž vypointuje smysl a poslání vystavených děl.

Baladránův cit pro ono vypointování je znám. V případě prolínací výstavy dvou odlišných a přece souvztažných osobností, to ale neměl snadné. Vyřešil to však důmyslně. Výstavní prostor přízemí hlavní budovy Musea Kampa skýtá totiž dvě výstavní haly propojené skleněným mostkem v útlém průchodu. Nabízí se tak možnost vytvořit dva světy. Zbyněk Baladrán toho umně využil.

Průchod je záměrně zatemněn, takže se mění v tunel. A tím se prostoupí do haly, kde se koná protnutí obou autorů. Centru haly dominuje trojhranný pult naplněný oněmi výše zmíněnými artefakty až muzeálního pojetí. Notesy, skicáky, poznámkové bloky, vše však pomalováno ohňostrojem nápadů obou autorů. Naznačuje to, kam až se jejich fantazie a filosofie ubírala a ubírá. Je zde ovšem i stůl se spiritistickými kartami páně Váchala. A kolem, všude, ne jen na stěnách ale i na závěsech v prostoru Bolfovy velkoformátové obrazové vize. Jde hlavně o zápůjčky od soukromých sběratelů, tedy díla jinde nevídaná, mezi něž se lze zamotat a jimiž se pomyslně vydat do duchovních světů obou autorů.

Anebo se dá dospět až k zadní stěně, kterou přímo pro potřeby výstavy, tedy nevratně, pomaloval Josef Bolf svými výjevy, mezi něž jsou vložena plátna Josefa Váchala. Vzniká tím jakýsi pomyslný oltář umu obou tvůrců.

Text: Richard Koníček

Foto: Wenca Nikoníček