Úvod > Jiří Petrbok: Deník Pacienta aneb ne vše dokážeme vyluštit, ale víme, že to vše autor – i za nás - prožíval

Jiří Petrbok: Deník Pacienta aneb ne vše dokážeme vyluštit, ale víme, že to vše autor – i za nás - prožíval

22.07.2026 18:28

Jiří Petrbok

Deník Pacienta

24. 4. – 16. 8. 2026

Kurátor: Otto M. Urban

Centrum současného umění

DOX

„Bylo to v době těsně před koronavirem, následnou válkou na Ukrajině a

narůstající agresí světových velmocí a jejich vůdců, pokoušejících se o

mocenskou nadvládu světa, která v současnosti stále nabírá na síle.

Svět se stal nejistým územím.

Psychopati, podvodníci, blbci všech zemí mají pré a

demokracie je svojí demokratičností oslabena a zabíjí sama sebe.“

Jiří Petrbok,

(v textu k cyklu obrazů, který je také součástí výstavy Deník Pacienta, a který zní

„Život hrdiny“.

Ironie názvu vychází z

autorova pocitu nebezpečí, které sám intenzivně zažíval

v době vzniku těch obrazů, v roce 2019…)

Sdílení pocitů

I když není čím dál víc v lidech a mezilidských vztazích vše v pořádku, i když je svět poněkud nemocný, dalo by se říci, že je takzvaně na hlavu, jsou – zatím ještě – jedinci, kteří to dosud vnímají a dost s tím trpí. Jsou, ano, ještě jsou, ale pozvolna se vytrácejí, přesněji, jsou ostatními vytráceni. Kdo z těch nemnoha ještě normálních, je navíc umělcem, projeví se to nezbytně v jeho tvorbě. Bez ohledu na žánr, jímž se vyjadřuje. Bez ohledu na míru uměleckých hodnot, do jeho tvorby vložených.

A pokud se najde autor, výtvarník a excelentní malíř, tak z jeho tvorby - poznamenané tím vším nežádoucím, co nás obklopuje a svírá - získává svět, a my s ním, něco jako zrcadlo shodných pocitů. Dostáváme autorský umělecký deník pocitů, které zažívali a zažívají. A jedná-li se o tak výjimečného tvůrce, jakým je Jiří Petrbok, tak jeho díla v plné míře vypovídají, ba často přímo řvou, i za nás. Nás, kteří jsme ještě nezestádněli a pojmy nenávist, ničeho se neštítící touha po bohatství a posedlost ovládat všechny ostatní, jsou nám zcela nepochopitelné,

Jiří Petrbok svojí výstavou, svým deníkem citlivého a emotivního Pacienta, vypovídá za nás o nás. Ne vždy vše dokážeme vyluštit, ale víme, že tohleto všechno ten autor – s námi - prožíval také…

Co se stane, když se umělec rozhodne být k sobě naprosto upřímný?

Ptá se autor textu k výstavě Deník Pacienta, kurátor výstavy, Otto M. Urban. A také si na tuto otázku hned sám odpoví.

„Výstava Deník pacienta v Centru současného umění DOX se soustředí na téma autoportrétu a představuje tvorbu Jiřího Petrboka od 90. let po současnost jako souvislý záznam proměnlivého, neustále zpochybňovaného ´já´.

Deník pacienta je otevřený, místy znepokojivý, ale často ironický záznam vlastních prožitků, emocí a proměn identity. Výsledkem je silná vizuální výpověď, která se pohybuje mezi osobní zpovědí a imaginativní hrou.“

Autoportréty?

Portrét je starý a známý malířský žánr. Celé dějiny umění zmiňují portrét od počátku do teď, kvalifikují jej jako záchytný bod identity portrétovaného, vzniklý jednou pro vždy – jakožto odkaz - na věky. Charakterizují portrétovaného a zařazují jej do určité kategorie, vypovídají o něm. Totéž, a nesporně mnohem více a s jitými přesahy autorem přiznanými či naopak zamlčenými, jsou pak autoportréty. Autoportrét vypovídá o svém tvůrci to, co tvůrce sám chtěl. U Petrboka je tomu ale jinak, jak vysvětluje Otto M. Urban:

„Petrbok obrací definici autoportrétu naruby. U něj autoportrét nevzniká proto, aby byl autor rozpoznatelný, ale proto, aby se sama rozpoznatelnost znovu a znovu zpochybňovala. „Já“ se v jeho obrazech neustaluje: mění se, drolí a mizí pod maskami. Zapisuje stavy, napětí, obranné mechanismy, chvíle přetížení i momenty, kdy ironie funguje jako poslední dostupná anestezie.

Autoportrét u Petrboka neslouží k potvrzení identity ani k její stabilizaci, ale stává se prostorem proměny, maskování, ironie i obrany. V obrazech se subjekt objevuje jako hybrid, role, znak nebo tělo vystavené tlaku okolního světa. Název výstavy tedy neodkazuje pouze k nemoci, ale k širší zkušenosti člověka, který je vystaven působení institucí, společenských očekávání, symbolů i vlastního těla. ´Pacient je zde ten, na koho svět doléhá, ale kdo si zároveň vede vlastní záznam, aby se nestal pouhým případem. ´

Petrbokův vizuální deník propojuje bolest, grotesku, humor i úzkost a napříč desetiletími ukazuje identitu jako proces — křehký, mnohoznačný a nikdy definitivně uzavřený.“

Identita je, když…

Identita, tak jak ji známe obecně, je totéž, co rovnost, nebo chceme-li, tak také stejnost, či sebepojetí. Takže mentální nebo sociální pojem, v malířství pak výtvarná prezentace podstatných znaků, které utváří toho, kterého. Identitu těžko úplně definovat, ale asi každý chápeme, o co se jedná. Jenže, jak také vysvětluje Otto M. Urban, pro obrazy vystavené na výstavě Deník pacienta, identita pro Jiřího Petrboka, není tak jednoznačné, jak si myslíme. „Deník pacienta ukazuje identitu jako proměnlivý soubor rolí, obranných mechanismů, gest a reakcí, formovaných tlakem okolí i vnitřní zkušeností. Jde o umění, skrze které se setkáte jak s autorem, Jiřím Petrbokem, tak ale možná i se sebou samým.

Vystavené obrazy působí na první pohled hravě, někdy až groteskně, ale jindy znepokojivě. Často v nich lze najít postavy, masky, zvláštní bytosti nebo odkazy na motivy z historie umění i popkultury. Při bližším pohledu se tak ukazuje, že jde o mnohem osobnější výpověď. Autor se ve své tvorbě opakovaně vrací sám k sobě – ne však jako k realistickému portrétu, ale spíš jako k proměnlivé postavě, která se skrývá, převléká nebo i rozpadá.“

Duše v presu doby

Jiří Petrbok, není povrchní člověk, nemá onu dnes tak potřebnou hroší kůži, není odtažitý od stavu věcí kolem nás, vnímá. Vnímá vše kolem a ono „vše kolem“ se ho dotýká a dokonce se ho to snaží poznamenat, ovlivnit, dostrkat někam, kam sám nemíří a mířit nechce. Prožívá to, a jeho obrazy jsou jeho reakcí. Všemi možnými způsoby usiluje o zachování si svého já. Někdy bolestně, někdy s nadsázkou, někdy s odporem. Petrbok je člověk mající cit a vnímající. Pro dnešní čas ne příliš ideální vybavení. Ale takový je a bude. Tak se s tím musí nějak vyrovnávat. A protože je malíř, niterný a bytostný, malíř, výsledkem jsou obrazy na výstavě Denik Pacienta. Kurátor výstavy Otto M. Urban to vyjadřuje takto:

„Výstava sleduje, jak se vše promítá do různých období autorovy tvorby: od raných obrazů tělesné a existenciální proměny přes motivy masek, ochranných obleků a fragmentarizovaných figur až po práce, v nichž do autoportrétu stále výrazněji vstupuje rodina, instituce, veřejný prostor i jazyk.

Petrbokovo dílo přitom nevypráví o ´pravém já´, které by bylo možné jednou provždy odhalit. Ukazuje spíše identitu jako proměnlivý soubor rolí, obranných mechanismů, gest a reakcí, formovaných tlakem okolí i vnitřní zkušeností.

Deník pacienta tak není intimní zpovědí v tradičním smyslu, ale naléhavým obrazem člověka, který se v prostoru mezi zranitelností a sebeironií pokouší zachovat vlastní souvislost.“

Závěrem…

Odborník jakým je kurátor výstavy Otto M. Urban, vyčte z Petrbokových obrazů mnohé, autor sám do nich nesporně vložil ještě víc. Ale co na to divák? Poučený a trochu (divácky) obeznámený s výtvarným dílem Jiřího Petrboka, vnímá vystavené obrazy jako příběhy, sdělované obrazem samým. Nepotřebuje číst připojené popisky s názvem díla. Nemusí. Vyčte z nich sdělení autorem do nich vložené. Možná, nebo skoro určitě, jen extrakt vloženého autorova sdělení, příběhu, zážitku, pocitu, reakce, stanoviska, názoru, vyjádření, ale to podstatné, to přehlédnout a nepochopit nelze. Petrbokovu obrazy – a nejen ty na této výstavě – jsou sice plné zakódovaných významů a odkazů, ale nikdy nejsou nesrozumitelné. Vždy jsou všelidsky sdílné.