Erika Bornová a Tomáš Císařovský - Jak ve dvou dá se žít aneb protiklady (?) se přitahují i odpuzují – jak kdy…
Galerie 1. patro/dříve 5. patro - Praha
10. 12. 2015 - 6. 2. 2016
Na pozvánce, zaslané pražskou Galerií 1. patro, stálo černé na bílém, že životní partneři, Erika Bornová a Tomáš Císařovský, budou zase jednou vystavovat v Praze spolu. Pro nás na www.www-kulturaok-eu.cz- událost. A jak se ukázalo - z až neskutečné koncentrace umělců (šlo hádat ´Who is Who´) všech stylů i věků na vernisáži - zdaleka ne jen pro nás.
Když po Čechách nám bloudili…
Za dobu existence našeho webu www.www-kulturaok-eu.cz jsme se se sympatickým vousáčem a napohled něžným hromotlukem Tomášem Císařovským setkali v Praze snad šestkrát. Nejméně jednou na autorské výstavě, ostatní byly prestižní – společné. Na neméně výraznou osobnost, sebevědomou, respekt vzbuzující dámu, Eriku Bornovou, jsme zatím štěstí neměli. O jejich společných výstavách jsme dokonce jenom (zatím akorát tak se závistí) věděli. Konaly se mimo náš akční rádius, mimo Prahu. Ať už to byla jejich veleúspěšná výstava v brněnské Wannieck Gallery v roce 2013, nebo neméně úspěšná letošní letní výstava v Rudolfinu. Ovšem pouze tom mikulovském... Tím více jsme s ostatními návštěvníky v adventní večer 9. 12. 2015 byli natěšeni na jejich společnou výstavu pražskou, a to v Galerii 1. patro.
Ve dvou se žít nedá, ve dvou se dá přežít
Koncept výstavy, uvedl brilantně, s nadhledem a bez patosu, přesto však s upřímnou úctou k oběma autorům - Jiří Přibáň (na foto vpravo). Dodejme, že Prof. JUDr. Jiří Přibáň, DrSc. je právník a sociolog, absolvent Právnické fakulty Univerzity Karlovy, kde získal profesuru v oborech teorie, sociologie a filozofie práva, který od roku 2001 působí na Cardiff Law School, University of Wales. Od roku 2006 jako řádný profesor. Tedy vůbec ne uměnovědec, ale ´jen´ nadšený obdivovatel prací obou autorů.
I když byl oběma (oficialitami značně pohrdajícími) autory žádán o projev krátký, dokonce ho prý limitovali na pouhých 6 a pak raději jen 5, vět, doběhl je. A nás potěšil i pobavil. Ukázal jim totiž svoji ´přípravu´ na maličkém kousku papírku sotva do dlaně. Pak se však – jsa profesor – rozhovořil a autory byl posléze usvědčen, že pronesl 48 rozvitých souvětí! Díky za ně. Společný smích přítomných přerušil sled informací a svěžího povídání. Zakončených přímo geniální větou, týkající se díla obou autorů, už na první pohled diametrálně odlišných, co do pojetí i vyznění. Větu, že „ve dvou se žít nedá, ale ve dvou se dá přežít“. Byl to trefný závěr povídání o tom, jak k téhle výstavě došlo a co vyjadřuje. Že soužití dvou lidí je vždycky problém, a u dvou tak silných osobností a vyhraněných tvůrců jako jsou Erika Bornová a Tomáš Císařovský, to platí tím spíš.
A aby ne. Tomáš Císařovský je především obrazový vypravěč. Jeho obrazy, vlídné až idylické je třeba studovat, číst, abychom - jak vtipně poznamenal Jiří Přibáň – až na dvacáté stránce vyčetli, co vše je pod prvoplánovým vjemem skryto. Od trefně a trpce úsměvného autoportrétu (?) ´Stárnoucí malíř´ přes lehce jinotajné obrazy z letošního roku ´Tichá slova´ a ´Puberta´, či napětím sálající obraz ´Psi´, až po zdánlivě idylický a hřejivě pohodový obraz ´Večer´.
Naproti tomu Erika Bornová je v projevu více přímá a úderná. Její sochy, plastiky a skulptury, jež na výstavu o vztahu - nevztahu dvou svébytných osobností dala, jsou jasné a zřetelné. Jiří Přibáň o ní dokonce prohlásil, že je nejradikálnější feministkou u nás, a že se jí bojí i feministky.
Neposoudíme, co je na tom pravdy.
Erika Bornová se při těch slovech jen záhadně usmála.
Faktem je, že zrovna lichotivá, k nám mužům, její díla nejsou. Transparentní triptych plastik ´Věc důvěry I. – III.´, rozpolcená, jakoby magnetem se přitahující (?) či naopak odpuzující (?) dvoudílná socha ´Kočka´, to jsou jasné ataky vztahů a jejich peripetií.
Inu, vše svědčí pro to, aby bylo dáno za pravdu Jiřímu Příbáňovi, že žít ve dvou se nedá, ale přežít ve dvou se dá. Však také sklidil zasloužený a souhlasný potlesk. Přítomných i autorů.
Něco málo o Erice Bornové
Zatímco o Tomášovi Císařovském jsme toho napsali na našem webu www.www-kulturaok-eu.cz plno, viz odkazy na konci textu, o Erice Bornové jsme zatím nepsali vůbec. Proto si alespoň krátce připomeňme, že je řazena k umělecké generaci 80. let 20. stol. Její práce – a nejen ty v Galerii 1. patro vystavované - zaujmou vždy už na první pohled. Jsou atraktivní, provokují, nacházíme v nich prvky amerického pop-artu, ale i figurální tradice sochařského umění. Jejím tvůrčím materiálem je polystyrén, který tvaruje, řeže a upravuje do svébytných figur či skulptur.
Dalším, stejně nepřehlédnutelným znakem autorčina rukopisu jsou výrazné, ba až přímo útočící - barvy. Má k tomu důvod. Antické sochy přece také bývaly původně kolorované. A barvy přece daleko intenzivněji působí na naše smysly…
Náměty autorčiných prací jsou kolem nás všech. A hlavně ve vztazích lidí. Bornová se je snaží ztvárnit otevřeně až drsně, ale s nadhledem. A stejně vyznívá v jejím pojetí i její další okruh témat, až feministicky stavěné pranýřování sexuální a erotickou odevzdanosti žen. Erika Bornová ale není pouze sochařkou, jak se představuje na výstavě v Galerii 1. patro, nazvané ´Jak ve dvou dá se žít´, ale je také malířka. Dokonce původně byla - jen - malířka, až později se stala i sochařkou a dnes obě vyjadřovací formy střídá a vzájemně jim doplňuje své výstavy.
13. komnata výstavy ´Jak ve dvou dá se žít´
Příslovečnou 13. komnatou na výstavě, jež střídá v dialogu díla obou autorů, je jejich kompozice v nejmenší z galerijních místností. Demonstrativně zahrazené, po vzoru zámků a v nich návštěvníkům zapovězených komnat, určených pouze k nahlédnutí. Tam autoři instalovali svoji společnou kompozici vize životní pouti.
Divák nechť sám posoudí, nakolik autobiografické.
Ve stylizované manželské ložnici tu nalézáme na stěně velkoplošný mladicky bujarý obraz Tomáše Císařovského z roku 1995, nazvaný ´Rodinný portrét´, se dvěma krásnými, odhodlanými mladými lidmi, hrdě stojícími a hledícími vstříc všemu, co jim přinese život. Sice hledí každý svým směrem, ale jsou na to dva. Těsně vedle sebe.
Ve větší části oné 13.´komnaty´ je nainstalována sochařská kompozice Eriky Bornové. Tvoří ji manželská postel, na níž sedí dvě osoby. Každá ale na jiném konci lůžka, odvráceny zády k sobě, životem už značně omlácené a vyvolávající dojem, že každá za sebe hodnotí v trudných myšlenkách pouť od onoho hrdého počátku až k téhle unavené a odcizené životní stanici. Podstatné na tom celém je, že zatímco ona hledí na dávný obraz na zdi, on vyhlíží z okna ven…
Výstava, která stojí za vidění i za úvahu
Výstavu stojí za to vidět. Napříč generacemi. Těmi, na počátku společné cesty, i těmi kdesi uprostřed a přemýšlejícími jak dál, a samozřejmě i těmi, kdož jsou už na konci cesty a vzpomínají a bilancují. Vztah muže a ženy je složitý. A nutí k zamýšlení. Stejně jako celá výstava obou autorů. I když tu nejde o výstavu průřezovou, ani nijak mimořádně rozsáhlou, jde o výstavu hlubokou, oslovující a značně silnou myšlenkou a svým posláním. Třeba tím, které tak pregnantně vyjádřil Jiří Přibáň. Ano, ve dvou se žít nedá, ale ve dvou se dá přežít. Není zde použito – všimněte si – vidu nedokonavého, tedy slova přežívat, to by pak totiž bylo moc a moc smutné žití, je tam slovo přežít. Hrdé a celkem i důstojné zakončení společné cesty. Tedy vid dokonavý - přežít. Je dobré to vědět a uvědomit si to. Právě dnes a právě tady.
Máme otevřeno: čtvrtek - sobota 15.00 – 19.00 hodin
110 00 Praha 1
Myslíkova 9
Hodnocení: 99 %
Richard Koníček
Foto: © Ing. Olga Koníčková
Více: