Úvod > STÍNY HORKÉHO LÉTA TRAUDI SCHÖNFELD aneb současník za dějiny nemůže, ale jejich následky se ho stejně dotýkají

STÍNY HORKÉHO LÉTA TRAUDI SCHÖNFELD aneb současník za dějiny nemůže, ale jejich následky se ho stejně dotýkají

23.07.2025 17:14

Erika Bornová

STÍNY HORKÉHO LÉTA TRAUDI SCHÖNFELD

27. 6. 2025 — 24. 8. 2025

Galerie Václava Špály

„Přestože se dotýká přírodních motivů i událostí svázaných s lidmi,

ve skutečnosti otevírá nová výstava Eriky Bornové především

otázky paměti místa.

Je typické, že se nejedná o významné teritorium.

Naopak.

Jde o jediný dům ze zapadlé vesnice odlehlého kraje.

I když je takových míst mnoho a jejich příběhy jsou někdy zaměnitelné,

tento má své jméno a je možné ho identifikovat.

Stejně jako

Traudi Schönfeld.“

Kurátor výstavy: Radek Wohlmuth

Ozvěny v obrazech

Paní Erika Bornová není zdaleka jen výtvarnice. Netvoří – jen – pro tvorbu samu, pro krásu vzniklých děl, obrazů, soch, instalací, pro jejich působení (pouze) estetické. Ne. Tvorba a vzniklá díla Erik Bornové jdou dál, až za hranici „pouhého“ výtvarna. Výstava této umělkyně také nikdy není pouze o vizuálním potěšením oka a duše diváka, ale vždy se stává i jakousi výpovědí o něčem, co autorku zaujalo, trápí, s čím se vyrovnává a na co nás svými díly upozorňuje. Ano, upozorňuje. Nenaléhá na nás diváky, abychom se jejím sdělením nutně zabývali, klidně můžeme – jen - vidět, vnímat a jít. Ono to ale klidně nejde. Její výstava je totiž sdělení a to silné a neodbytné. Vystavená díla jsou mozaikou jakéhosi příběhu, jehož ozvěny se zrcadlí v jednotlivých autorčiných obrazech a jako celek o čemsi vypovídají. Nejsou tu samy za sebe a dokonce snad samy pro sebe. Jsou tu pro nás. K nám promlouvávají, nás přesvědčují o něčem, co Erika Bornová umí tak přirozeně zasít do našich myslí, aniž by nás, diváky, nějak mentorovala, aniž by nám, divákům, něco podávala po lopatě. Ne. Ozvěny sdíleného příběhu zachycené v obrazech nás k tomu stejně dovedou. Přesně tak jako to činí i aktuální výstava paní Eriky Bornové v Galerii Václava Špály nazvané zdánlivě záhadně - STÍNY HORKÉHO LÉTA TRAUDI SCHÖNFELD.

Erika Bornová je vynikající story teller

Není to dlouho, co se náš web zabýval zatím nepříliš běžným a známým tématem z divadelního oboru, nazývaným Story Telling - vyprávění příběhů. (viz. náš článek: https://www.www-kulturaok-eu.cz/news/storytelling-aneb-vypraveni-pribehu-jakozto-dialog-vypravejicich-s-naslouchajicimi/).

Autor těchto řádek otevřeně přiznává, že tento druh divadelní tvorby neznal a že tento pojem je pro něj objevem. A hle, vynikající a vždy tak krásně srozumitelný Radek Wohlmut, kurátor výstavy Eriky Bornové a také samozřejmě autor tiskové zprávy k výstavě, to právě na příkladu obrazů paní Bornové vysvětluje. Dejme mu tedy slovo:

„Navenek nové cykly kreseb a maleb na papíře naplňují prvky hybridních žánrů biofikce, respektive dokufikce. Ne náhodou se vážou ke sféře audiovizuálních děl, vždyť i název odkazuje k baladickému filmu Františka Vláčila z roku 1978. Ten jim může reáliemi nastavovat obecný obsahový a emotivní rámec a posloužit jako klíč k čtení. Nejde jen o zasazení děje na ztracené místo a do doby nedlouho vzdálené válce, jsou tu přítomné i naléhavá atmosféra a vědomí konfrontace se zlem. A pak je tu ještě jedna věc – silný příběh, protože Erika Bornová byla vždy především story-teller.

Její přístup není filmový ani z hlediska předkládání obrazových scén, ani z pohledu lineární narativnosti. I tak ale řeší aspekty, které překračují hranice běžného výtvarného uvažování. Drží se konceptu založeného na paralelní interakci několika tematických linií i časových rovin a zřetelně odlišuje jejich vizuální jazyk. Od počátku pracuje s vědomím objektové instalace a zamýšlí se i nad možnostmi zvláštního světelného režimu nebo hudebního doprovodu.“

Copatá Traudi, aneb - bylo či nebylo…

Každá doba působí na své současníky po svém. Každý současník každé doby se nějak s tou dobou a jejím působením vyrovnává. Po svém, jde-li mu to, nebo po jejím, nejde-li mu to. Copatá Traudi se narodila do doby, která na ní působila plnou vahou. Těžko, přetěžko odolat a žít po svém, když předkládané vize zněly svůdně a následky nerespektovat je strašidelně. A proč také, když už všechny kamarádky zpívají jednu a tutéž písničku a nosí stejné oblečky a jsou za to chváleny. Proč tedy žít jinak…

Erika Bornová tím, že si jako rodina pořídili opuštěný dům v Sudetech, kde ona někdejší copatá Traudi Schönfeld (?) v době zcela vymknuté z kloubů vyrůstala a žila, jako by prostoupila branou času. Ozvěna té doby, stejně jako památky na copatou Traudy, tam chtě nechtě nehmotně, ale naléhavě znovuožívají.

Náš průvodce a vykladač výstavy Eriky Bornové, Radek Wohlmuth, výstavy nazvané právě po té copaté Traudy, STÍNY HORKÉHO LÉTA TRAUDI SCHÖNFELD k tomu říká:

„Jakkoli mají tyto momenty vliv na celkové vyznění, jádro účinnosti vytváří hlavně kvalita prací a opravdovost tématu. Ta je založená na faktu, že se pro Eriku Bornovou jedná o odžitou záležitost, ale i na tom, že je jako modelový příklad součástí kolektivní paměti, takže má schopnost dotknout se vědomí dalších lidí. Subjektivní se tak posouvá k objektivnímu, aby se stalo katalyzátorem asociací, emocí a úvah, z nichž ne všechny mají pozitivní náboj.

Klíčovou roli v tom sehrává replika uniformy Svazu německých dívek BDM (Bund Deutscher Mädel), součásti NSDAP, jehož aktivní členkou mladá Traudi Schönfeld byla. Právě ta je ideovým středobodem výstavy, vytváří její základní optiku, a k ní se všechny další exponáty vztahují. Navíc je to jediná hmatatelná věc v expozici, neboť zbytek tvoří závěsné obrazy.“

Podzemí galerie odhaluje zasuté minulo

Přízemní prostory galerie jsou na první průchod nevinné. Fantaskní zvířena, obrazy – odrazy atmosféry, svět sám pro sebe. Trochu záhadný, trochu překvapující, trochu upozorňující, že to není to hlavní, oč na výstavě paní Bornové opravdu jde.

Stačí však sejít jen o patro níž, do těch magických sklepních prostor Špálovy galerie a najednou jsme nejen, že v jiném světě, ve světě z dokumentů a učebnic nedávné historie nám známém. Neblaze známém. A vskutku – zde se nachází jádro a smysl výstavy a zde vládne copatá Traudi. Vládne? Podle ní a jejího současného okolí - ano. A jí to dělá zjevně dobře. Je tam, jako jiné dívky jejího věku, je jejich částí…

Rychle pryč z temna (vizuálního i duševního) vzhůru do prvního nadzemí, do další části Špálovky. Tady je už jiný svět. Svět přírodnin a živočichů. S minulostí a z minula. ASle především jsou krásně barevní a venkovním oknem OSVÍCENÍ. Obrazně i doslova. Ale, nejsou tu sami za sebe, zdaleka ne. Jsou součástí toho všeho, co nám paní Bornová svými díly - vypráví.

Ale nechme se provést výstavou od osoby - po autorce – nejpovolanější, kurátorem výstavy: Radkem Wohlmuthem,

„Jejich první okruh obsahuje „podobizny“ copaté dívky, věcí, částí bytového zařízení nebo domu a jeho okolí nakreslených černým pískem. Nebarevné pojednání a menší formáty s motivem vydělujícím se z bílého pozadí evokují spíš staré fotografie, víc vzpomínky než skutečnost. Zobrazení jsou prostá, vykořeněná z minulosti, a tak intimní, že vyvolávají ostych.

Druhý okruh má jiný charakter. Jsou to obrazy zvířat a hmyzu, nebo jejich pozůstatků, malované kombinovanou technikou akrylu, pastelu, uhle, písku a metalických vodovek. Formáty často přesahují dva metry, jako by zdůrazňovaly, že lidské záležitosti pomíjejí, ale příroda je věčná. Motivy ztěžklé barvami velikostí odpovídají realitě nebo jsou naddimenzované, takže vzbuzují pozornost, respekt, někdy i odpor. Klíště, netopýr, pavouci, lišaj a další pohledům skrytí obyvatelé místa jsou zachycení na přírodním papíře z himalájských rostlin, jehož struktura může připomínat lidskou kůži. I oni se rodí z nepředmětnosti, v tomto případě intuitivní, odvozené z toho, jak na Eriku Bornovou působila atmosféra chvíle.“

Doba se mění, lidé odcházejí, ale věci, věci tu zůstávají…

Známe to asi všichni a vnímáme to – jsa různí - různě. Stačí vstoupit do starého, kdysi kýmsi obývaného domu, stačí objevit nějakou dávnou věc, kterou používali oni dávní lidé. Stačí uchopit dávný spis, jehož řádky psala dávná ruka.… Neubráníme se působení oné dávnosti na naší jsoucnost. Atmosféru místa, pocit následnosti někdejší přítomnosti a obdiv nad tím, že takto zprostředkovaně lze být součástí minula. Totéž nemohlo minout Eriku Bornovou v chalupě nabité takovou atmosférou, sem tam i takovým inventářem a takovou už s úlevou od strachu, zapomenutou společností. Jak říká náš průvodce, kurátor výstavy Radek Wohlmuth.

„Až na výjimky jsou to univerzální přírodní a věcné vzorce, které mohly napříč časem vidět jakékoli oči. To, co se při tom dělo kolem, je jiná věc. Ale jako vždy se tehdy i dnes osobní historie zaplétala s tou velkou, která hýbe celými národy. Dojem pravdivosti sugeruje realistický přístup, jemná exprese a abstrahující nedoslovnost zase podtrhují symbolický podtext. Ve druhém plánu zůstává latentně přítomná krása rozkladu. A je jedno jestli pozůstatků věcí a těl nebo rozvrácených dějin.“

Erika Bornová

· 1964

· Studia malířství 1983 - 1988 AVU

· Rané práce byly ovlivněny neoexprsionismem tzv. „nových divokých“ a postmodernou

· V konci normalizace se zúčastnila neoficiálních výstav – Konfrontace

· Od 90. let se věnuje výhradně sochařství z netradičních materiálů – polystyrenu

· Následně už ke svým sochařským skulpturám používala i další neběžné matriály, jako kožešiny, šupiny, peří, celofán, bižuterní kamínky

· Vytváří z nich pop(art)ově ironické objekty

· V dílech tematizuje mezilidské vztahy, ženskou identitu, fetišizaci ženského těla, ale i osamělost člověka v současné společnosti

· Její práce se nacházejí v řadě tuzemských i zahraničních sbírek soukromých a institucionálních (GHMP, Národní galerie Praha, Galerie Klatovy Klenová, Alšova jihočeská galerie, Hluboká nad Vltavou, Muzeum umění a designu, Benešov, Wannieck Gallery, Brno, Colett Prague Munich, The Pudil Family Foundation, Zámek Mikulov)

Text a foto: Richard Koníček