Úvod > MARKÉTA OTHOVÁ: JIŽ BRZY aneb když součástí výstavy je i sám výstavní prostor

MARKÉTA OTHOVÁ: JIŽ BRZY aneb když součástí výstavy je i sám výstavní prostor

08.05.2022 18:24

MARKÉTA OTHOVÁ: JIŽ BRZY

29. 4. - 30. 10. 2022

Národní galerie Praha

Veletržní palác

NG představuje v rámci autorské výstavy, nazvané Již brzy, průřez dosavadní tvorbou Markéty Othové, významné umělkyně, která se prosadila i na zahraniční umělecké scéně. Výstava je formou rozsáhlého, retrospektivního souboru autorčiných fotografií od 90. let po současnost, doplněné o soubor nově vystavených prací, vybraných a uspořádaných přímo pro architekturu ochozu 5. patra Veletržního paláce.

„Těší mě, že Veletržní palác ožije dílem tak citlivé autorky, jejíž tvorba má podstatný význam na české umělecké scéně. Věřím, že naši návštěvníci si najdou cestu k její niterné výpovědi.” generální ředitelka NGP Alicja Knast

Nadoblačná výstava hvězdné fotografky

Fakt, že Veletržní palác je funkcionalistický klenot architektury to se všeobecně ví a připomíná. Právem. Co se však cítí, vnímá, ale nezdůrazňuje, je skutečnost, že Veletržní palác je sám o sobě umělecké dílo, vždy zde pořádanou výstavu dotvářející. A čím vyšší patro, tím víc. Výstavní ochoz nejvyššího pátého patra je oslovující pro diváka i sám od sebe. Průhledy dolů do hlubin atria, rozhledy interiérem stavby a přiznaných konstrukčních prvků a … a to možná pro 5. patro vůbec nejdůležitější, výhledy na město, do Stromovky, na výstaviště, nebo jen na střechy domů po úrovní vyhlížejícího. To celé je výzva, pro realizátory, zde konané výstavy. Jaké umění - právě sem - instalovat, jak je instalovat a jak přispět souznění vystavených prací s vrcholnou architekturou. V případě výstavy Markéty Othové, s poněkud příkrým a skoro i záhadným názvem – Již brzy, se to nesporně podařilo. Týmu, ano, všichni aktéři výstavy, autorka fotografií Markéta Othová, kurátorka výstavy Adéla Janíčková a architekt instalace Dominik Lang, i grafička Adéla Svobodová to svorně na tiskové konferenci k zahájení výstavy prohlašovali. Byli jsme tým a výstava je kolektivním dílem. Tak zněl návod na skvěle koncipovanou výstavu.

Tato fotografie, jak se nám podařilo zjistit z důvěrných zdrojů, vznikla, až když autorka Markéta Othová spatřila konkrétní místo, kde budou její velkoformátové fotografie vystaveny. Tedy doslova „na míru“ této impozantní výstavní prostory Veletržního paláce. Což není rozhodně jev zcela běžný a svědčí nejen o invenci autorky, ale také o její vlastnosti, jakou je tvorba expozice přímo pro daný prostor a v souladu s ním.

„Markéta Othová a její práce s fotografií v prostoru, nabourává běžné postupy u výstav a zejména retrospektiv.

Kurátor se musí zbavit svých naučených nástrojů a struktur výstav a nanovo uvažovat, jak vytvořit prostředí pro uměleckou výpověď. Nejdůležitější roli zde hrála citlivost“

kurátorka výstavy Adéla Janíčková

Pětiletka příprav přinesla poctu autorce i dar návštěvníkům

Svěží tiskovou konferenci připravila jako vždy v neformálním duchu pohody, tisková mluvčí NG, Eva Sochorová.

Ředitelka NG Alicja Knast doslova vyzařovala entuziasmem a své nadšení z realizované výstavy – a právě této výstavy Markéty Othové – s omluvou nedokázala ani plně vyjádřit v češtině a musela ještě i tentokrát uchýlit k mezinárodní angličtině. Doslova na omluvu řekla, že její slova věnovaná právě této výstavě, jsou tak intimní, že by to ještě v češtině nedokázala tak, jak to cítí, sdělit.

Nevadí. Mnozí z přítomných v auditoriu, a zahlédli jsme nejednoho předního odborníka, kurátory i tvůrce, angličtinou vládnou a ostatním to přetlumočila mluvčí.

Dozvěděli jsme se, že příprava výstavy trvala dlouhých pět let. Ne že by šlo o nějaké problémy mezi spolutvůrci výstavy, ale podstatnou část zdržení způsobila pandemická opatření a zbytek padl na důkladnou a náročnou přípravu. Výsledek tomu však odpovídá. Výstava je - ne-li světová - tak jistě „středoevropská“, neboť, jak také zaznělo, každý středoevropan by ji měl vidět.

Skromná a vyrovnaná autorka

Při zahajování jakékoli výstavy padají vždy děkovná slova vystavujících autorek a autorů na adresu těch, kteří jim výstavu zrealizovali. Patří to ke slušnosti a vzájemného uznání se. Ale je to zpravidla i formální. V případě Markéty Othové, však toto tradiční gesto slušnosti, bylo zjevně především opravdu upřímným uznáním, či přímo vyznáním, partnerského vztahu při tvorbě téhle výstavy. A od Markéty Othové, která už od 90. let, jak ostatně skvěle demonstruje celá jedna část její výstavy v tradičním výstavním prostoru ochozu 5. patra, absolvovala mnoho a mnoho svých výstav a tím pádem i spoluprací s realizátory, to ale bylo uznání spolupracovníkům mimořádně opravdové a vděčné.

Současně nám připomněla, že když se - ne vlastní vinou všech zúčastněných - odkládaná připravovala a koncipovala, byla zcela jiná společenská situace a evropský válečný konflikt. V den zahájení se však výstava otevírá ve zcela jiné situaci a dostává jiné kontury, akcenty a význam. Autorský povzdech Markéty Othové závěrem jejího vstupu, že takhle si to na začátku rozhodně nepřestavovala, byl víc než výmluvný.

Za jeden z pozitivních vlivů na vznik výstavy a zcela ojedinělé (spolu)tvůrčí týmové spolupráce označila fakt, že jak architekt výstavy Dominik Lang, tak grafička výstavy Adéla Svobodová, jsou mimo jiné i sami také umělci, což bylo podle slov Markéty Othové velkým přínosem ku zdaru celé výstavy.

Slovo kurátorky Adély Janíčkové

Zde raději zvolíme přímou citaci z tiskového materiálu Adélou Janíčkovou připraveného:

„Markéta Othová patří k silné generaci umělkyň, které se v porevolučních devadesátých letech etablovaly na domácí i zahraniční umělecké scéně, přesto se odborníci od počátku potýkají s autorkou, jejíž dílo uniká bližšímu zařazení. Při prezentacích v domácím i mezinárodním kontextu Othová vybočovala nejen vystavováním černobílých snímků, ale především tím, že sama zdůrazňovala svou pozici„nefotografky“.

Jako umělkyně pracující s fotografií byla převážně vnímána optikou konceptuálních tendencí, i když emotivní kvalita její tvorby se tomuto popisu vymyká. Svým intuitivním přístupem k fotografování stále pokouší možnosti média a překračuje jeho technické zákonitosti, čímž do něj vnáší citlivost a podmaňuje si ho pro svébytné vyjádření.

V průběhu tří desetiletí tvorba Markéty Othové zaznamenala pozoruhodnou vnitřní transformaci. V devadesátých až nultých letech Othová pracovala výhradně s černobílou fotografií a systematicky dodržovala velký formát, zatímco v posledních deseti letech přešla nejprve k barevným skenům ve formátu A4 a poté k digitální barevné fotografii. Její fotografie zpočátku reflektovaly snahu poznávání sebe sama a jejího nejbližšího okolí, následně se okruh rozšířil a autorka pozorování nasměrovala na další osoby v sekvenčních časových záběrech. Prostřednictvím ateliérových a jiných experimentů se dále postupně vymaňovala ze svých stanovených zásad formátu i (ne)barevnosti. Zatímco dříve fotografie tvořila neodlučitelnou součást jejího života, v posledních letech nad možnostmi focení převládá život sám.

Markéta Othová je neodmyslitelně spojována se svými fotografickými instalacemi, v nichž dochází k dialogu mezi konkrétním výstavním prostorem a fotografiemi. Tento svébytný přístup se odráží v současném retrospektivním projektu, jehož autorská instalace se osvobozuje od tradičních výstavních principů. Vznikl v úzké spolupráci kurátorky s autorkou a výsledkem je původní umělecká koncepce určená speciálně pro prostory 5. patra Veletržního paláce, jež bude rozděleno na dvě části. Na respirium s retrospekcí a na ochoz, který uvede současnou výstavu a poprvé představí dvacet barevných fotografií připravených speciálně pro sloupořadí funkcionalistického balkonu“.

Umění, design a administrativa

Ředitelka NG P Alicja Knast ve svém druhém, zjevně zcela spontánním vstupu přinesla zajímavý pohled na vznik této výstavy. Připomněla, že vznik, každé běžné výstavy je, do jisté míry, rutinní sled úkonů, které tvoří zavedený a opakující se systém. V případě téhle výstavy, silně ovlivněné týmovou tvůrčí spoluprací se zcela vymyká zavedeným zvyklostem, což bylo i pro zkušenou Alicji Knast – jak doslova řekla - úžasné tím, že se zcela setřely rozdíly mezi uměním a úřadem. Netradiční a funkční týmová práce autorů výstavy ji mile překvapil a jak také zdůraznila, přála by si ještě zažít takto ojedinělých případů víc.

Architekt ocenil zejména průniky architektury a vystavených fotek

Architekt výstavy, Dominik Lang, samozřejmě především akcentoval architekturu sloupoví ochozu a kam je promyšleně situována dvacítka nejnovějších velkoplošných fotografií Markéty Othové, připravených právě sem a právě takto, takže rázem lze expozici chápat jako fotky samotné, ale především jako jejich soulad s prostředím.

A náš divácký dovětek?

Týmu se především podařilo vytvořit souladnou dvojvýstavu, Fotky na jednotlivých sloupech a tohle funkcionalistické sloupoví, totiž spoluvytváří kompaktní celek, vyznívající nejsilněji především z možnosti různých pohledů na expozici jako celek. Jinak se divákovi jeví přehlídka fotografií z jedné strany pohledu na sloupořadí, jinak z opačného konce a jinak při pohledech z různých míst uprostřed celé řady. Vznikl opravdu jednolitý celek.

Nás ovšem zaujala mimořádně, hlavně neotřelým nápadem, druhá část – dá se říci – druhá výstava tvořená retrospektivou výstav Markéty Othové od devadesátých let do současnosti.

Přístup autorky ke všem výstavám, které kdy a kde konala, je jak známo nejen směrován obsahem myšlenky ve fotografiích samých, ale reflektuje vždy bezvýhradně i výstavní prostor, kde se výstava koná. A jak po stránce dispoziční tak pohledové. Její výstavy jsou tak vždy spojenými nádobami mezi instalací fotek a vybranými fotkami. Každá má své místo a svůj význam a zapadá do jednolitého celku. Unikum ovšem je, si Markéta Othová uchovává dokumentaci všech svých výstav. Ale nejen jaké fotografie tam či onde vystavila, ale i technicky přesně dokumentuje, jaké dispozice nabízel výstavní daný prostor a kde která fotografie byla umístěna. A právě v respiriu 5. patra, došlo k jevu nevídanému, nejen retrospektivní výstavě autorčiných fotek, ale rekonstrukci celých výstav. Litovat lez jen toho, že půdorysy – doplněné pečlivou datací a lokací té které výstavy – a přesně zrekonstruované rozmístění tehdy vystavených fotografií je provedeno v poměrném zmenšení. Samozřejmě i fotografií. Plejáda takovýchto „domečků pro panenky“, sice umožní nebývalý divácký zážitek, kdy si divák může připadat jako Guliver v říši Liliputánů, a může si prohlížet rekonstrukce výstav z ptačí perspektivy. Chce-li si však prohlédnout detaily a vystavené fotografie, je nucen sklonit se či přímo pokleknout, aby se stal - alespoň takto - součástí dávné autorčiny výstavy. Jistě to nebylo záměrem realizačního týmu, ale dá se říci, že ono sklonění se či přímo pokleknutí před umem Markéty Othové, je vlastně docela symbolické a zcela na místě.

Malé, ale důležité, organizační upozornění

K výstavě Markéty Othové s názvem Již brzy, vyjde v nejbližší době ještě katalog, který bude mimo jiné obsahovat i eseje teoretika umění Karla Císaře, ředitele Sbírky moderního a současného umění NGP Michala Novotného a samozřejmě i unikátní rozhovor samotné autorky Markéty Othové, který vedla před výstavou spolu s kurátorkou výstavy Adélou Janíčkovou.

Jak je už samozřejmé, tak připraveny jsou i různé související vzdělávací programy pro veřejnost, o nichž budou včas avizované informace vždy na webových stránkách a sociálních sítích Národní galerie Praha.

Text: Richard Koníček

Foto: Wenca Nikoníček