Legendární ústecké kino Hraničář žije aneb když se lidé spojí proti neviditelné ruce trhu…
Ústí nad Labem/17. 1. 2018
Že si Praha žije vlastním kulturním životem, je jasné. A že je v tom směru soběstačná, je nabíledni. Náš web www.www-kulturaok-eu.cz by o tom mohl po své více než pětiletce zaměřené na pražskou kulturu vyprávět. Proto ale vítáme každý možný průnik mimo ten pražský kulturní mlýn, abychom snad – nedej kulturo – nepodlehli pustému pragocentrismu.
Za kulturou do Ústí? A proč ne.
Jedním z posledních průniků, byl náš pobyt v Ústí nad Labem. Podobně jako třeba Ostrava, o níž jsme před časem přinesli sérii článků vzešlých z našeho krátkého pobytu (viz. naše rubrika https://www.www-kulturaok-eu.cz/ostatni/ ), už dávno nemá nic společného se stále ještě přežívající asociací - město hutí a uhlí - a je krásným, kulturou a moderní architekturou žijícím městem v přerodu, tak už ani Ústí nad Labem dávno není jen chemička, Střekov a dál nic.
Přesvědčili jsme se o tom při novinářském zájezdu, jenž pro nás – pražské kulturní média – uspořádala ústecká Univerzita Jana Evangelisty Purkyně (UJEP), jmenovitě Fakulta umění a designu (FUD) a konkrétně její Dům umění Ústí nad Labem (DUUL).
Navštívili jsme v Ústí tři výstavní prostory, jež za navštívení stojí. Však jsme o nich také na našem webu podrobně informovali. Jednalo se o Galerii Emila Filly (viz. náš článek: https://www.www-kulturaok-eu.cz/news/vybrane-videni-pozice-a-strategie-vytvarne-tvorby-v-procesu-vzdelavani-aneb-kdyz-ve-zrusene-armaturce-kvete-uzite-umeni/),
o Dům umění Ústí nad Labem (viz. náš článek: https://www.www-kulturaok-eu.cz/news/tomislav-gotovac-retrospektiva-anticipator-krize-neptejte-se-kam-jdeme-aneb-kdyz-se-z-jidelny-stane-duul/)
a o Galerii Hraničář (viz. náš článek https://www.www-kulturaok-eu.cz/news/stud-aneb-v-ustecke-galerii-hranicar-lze-stud-studovat-beze-studu/). A to jsou jen tři z dokladů kulturních možností města v přerodu - Ústí nad Labem. A pak že jen chemička, Střekov a nic. Omyl!
Otázka, která nás zajímala…
Námi navštívená Galerie Hraničář, jak už název napoví, má spojitost s legendárním ústeckým kinem Hraničář. A nemalou. Nově vzniklá Galerie Hraničář se totiž nalézá přímo v interiéru slavné budovy, kolem které bylo ve své době, rozuměj hlavně v novodobé době tržního hospodářství, tolik rozruchu, že až jeho ozvěna dolehla do Prahy. Peripetie té slovutné budovy a institucí v ní sídlících jsou poměrně známy a mediálně dostatečně zmapovány.
Takže, ano, vznikla galerie Hraničář, ale co kino? Jak se věci mají? To už moc do Prahy nedolehlo. Tak jsme se na to, když už jsme byli na místě činů, zeptali naší skvěle informované průvodkyně z DOOLu, Martiny Johnové. Sice mimo program, ale za zeptání nic nedáme, ne...
13. komnata? Už ne
Martin Johnová nás, jako i po celý zájezd, nezklamala. Dokonce nás překvapila a potěšila, neboť nás nejen zasvěceně poinformovala o genezi kina, ale co bylo ještě cennější, zařídila nám vstup do - v té chvíli ještě potemnělých prostor legendy mezi kiny – do kina Hraničář.
Tajemná atmosféra, vzrušující okamžik, no, skoro jako když se před vámi otevírá 13. komnata. Pro Ústečáky už dnes ale naštěstí není kino hraničář zapovězenou, či dokonce nedobytnou komnatou. A spolu s nimi, věřme, že už ani nikdy nebude.
Něco o kinu Hraničář
Slavné kino Hraničář v Ústí nad Labem letos oslaví 95 let existence, Otevřeno bylo v roce 1923. A fungovalo nepřetržitě do roku 2010, tedy plných 87 let. Zastavil ho až pokrok a doba. Digitalizace a nástup multikin.Vše vypadalo na nejhorší, ale žel typický, scénář starých – byť legendárních – budov. Chátrání s vidinou požáru, pokud bude odolávat nějakému tomu developerskému projektu moc dlouho. Naštěstí ale čas oponou trhnul a změněn svět, řečeno s klasikem. Kino Hraničář vstalo (ještě ne z popela) a vzdor všemu a všem žije.
Malý průlet nad dějinami kina
Budovu v centru Ústí nad Labem postavili původně němečtí sociální demokraté. Schůzovali tu a konaly koncerty a – promítání pro veřejnost. Sál ale nevyhovoval potřebám diváka, a tak se v roce 1936 dočkal rekonstrukce.
Získal stupňovité hlediště.
Rekonstrukce se zdařila a „Bio Olympia“, jak zněl tehdy jeho název, se stalo nejluxusnějším bijákem v Ústí nad Labem. A mělo i foyer s kavárničkou, což kina té doby neměla. Pamětníci si také cenili nebývale skvělé ozvučení.
Pak přišla ale okupace a po ní válka. A i kina se stala součástí německé mašinérie. Na poli propagandy. Ministr Josef Goebbels totiž dbal, aby lidé v kině alespoň na chvíli zapomněli, co se kolem nich děje v reálu a ještě jim to, pokud možno, vylepšil nějakou rafinovanou ideovou agitkou. Takže kino válku, v takovémto zapojení, přestálo ve zdraví.
Kino, nemůže za to, co a proč, se v něm promítá.
Dokonce ani za drsné využití z května1945, kdy tu obyvatelům německé národnosti násilím na dokumentech vítězů ukazovali hrůzy, jaké páchali ti, v té chvíli už konečně poražení.
Pak se doba ale vracela do kolejí. Kino bylo přejmenováno na kino Hraničář a hrálo filmy doby a dobových posunů. A to až do té digitalizace a nového multiplexu v nedalekém obchodním centru. Poslední projekce se konala v červnu 2010. Ústečáci ale kino zaniknout nenechali.
Dva roky tu mělo azyl proslulé ústecké Činoherní divadlo, dnes Činoherák.Tristní causa tohoto vynikajícího špičkového souboru je také dostatečně mediálně známa.
A nakonec se s budovou začaly dít věci. Objektu se ujal arch. Richard Loskot a řešením byla nejen záchrana budovy, ale i rozhodnutí, že v Hraničáři bude více kulturních aktivit.
Nejen Galerie Hraničář, ale i divadlo a kino. Hurá! Zdravý rozum a lidské porozumění zvítězily. A kleplo to alespoň jednou pořádně neviditelnou ruku trhu přes pracku. Juch!
Hodnocení: 99 %
Richard Koníček
Foto: © Wenca NiKoníček
www.facebook.com/wenca.nikonicek
