Úvod > Josef Achrer 70 aneb maluju už 50 let a někdy se dostaví i pocit uspokojení, který je ale jen stavem duše a mysli v ten den. Ale inspiruje mě tak, že hledám zase dál…

Josef Achrer 70 aneb maluju už 50 let a někdy se dostaví i pocit uspokojení, který je ale jen stavem duše a mysli v ten den. Ale inspiruje mě tak, že hledám zase dál…

15.11.2021 16:22

"Josef Achrer 70"

1. 11. 2021 – 29. 11. 2021

Galerie Toyen

Některé výstavy bývají u starších autorů, tak zvaně bilanční, či retrospektivní. Josef Archer má k bilancování a retrospektivě dokonce hned dva dobré důvody. Předně mu je 70 a maluje už 50 let. Jenže ani jedno – ani bilance, ani retrospektiva – se ho netýkají. Nemá důvod.

Proč? Protože Josef Achrer maluje dál, jak maloval, dál hledá své malířské uspokojení, které ho ale – když už ho najde – rychle opouští, takže má důvod hledat je zase dál. Možná – nevědomě – čeká na ten svůj obraz nejdokonalejší, na obraz svých snů. A tak, ač jsou jeho obrazy dokonalé, kus co kus, je vždy tím právě dokončeným spokojen pouze do chvíle, než nezačne malovat obraz další…

Obrazy jako hledačské příběhy

Na obrazy Josefa Achrera se dá dívat dlouho. Ne, že by je člověk nemohl pochopit, naopak, pochopí je, uchopí je do své mysli a své fantazie a otevřou se před ním děje a příběhy, které se v obraze ukrývají. Možná to sice nejsou přesně příběhy autorské, možná se od těch, které do svých obrazů autor vkládá, ty naše v něčem liší, ale určitě ne zas až tak moc.

Ale nejpodstatnější na tom je, že tam ty příběhy jsou. Tu zřejmé, jinde skryté, ale vždy vzájemně se oslovující a prolínající. Jsou tam v těch obrazech. A vtahují nás do sebe, jako Alenku za zrcadlo, a oslovují nás, jako poselství z dáli, ale takové dáli, která je nám nějak a něčím blízká. V Achrerových obrazech jsou i naše příběhy. Ne snad přesně a doslovně popisné, ale jejich extrakt, zevšeobecnění, jejich všelidská podstata ano. A proto, se dá na obrazy Josefa Achrera dívat dlouho. A rádo. A zdaleka ne jen kvůli krásným ženám, které z obrazů přímo či pokradmu vystupují jak symboly naděje v trvání lidství.

Josef Achrer: Zpověď věčného hledače

„Věk spojený s tou číslovkou na úvod, je poznamenán únavou. Maluji 50 let a pořád hledám pocit uspokojení a snad jsem ho i několikrát našel. Poprvé, když jsem v roce 1974 utekl do Prahy z mého rodného města. Stejně si mě komunisti našli a vyloučili ze studia. Po druhé a po třetí, když jsem našel manželku a stejně jsem ji opustil. Potom znovu a to, když jsem odešel ze Spořilova, z atelieru mého otce, a objevil jsem Žižkov. To bylo další uspokojení, které opravdu trvá. Mám tu byt a mám tu atelier, a to je má vlast, ve které žiju a kde mám přátele.

Jsou obrazy, které dokončíte jen tak, bez pocitu, protože už je to práce, za těch 50 let, co to děláte. U některých se ale dostaví pocit uspokojení, protože se vám zdá, že se to povedlo. Je to ale jenom o stavu duše a mysli v ten den…

A tak to děláte dál, protože vás ten pocit inspiruje a vy hledáte dál. Jsem se svým povedeným příběhem spokojený dnes. Tenkrát ne a už dál nechci vzpomínat. Dnes si to vše opatruji a hlídám si ten příběh. ( J. A. – 2. 11. 2021)“

Ze životaspisu malíře Josefa Achrera

Narodil se v roce 195,1 do umělecké rodiny.
V roce 1972 ukončil studium na Umělecko - průmyslové škole v Brně.
V roce 1973 absolvoval zkoušky na sloučený atelier malby a grafiky na Umprum v Praze k profesoru Zdeňku Sklenářovi.
Po zásahu politických špiček z jeho rodiště nebyl přijat k dennímu studiu pro nevyhovující původ.
V letech 1974 až 1975 pracuje pod vedením prof. Sklenáře soukromě na Žižkově.
Činnost ho zásadním způsobem ovlivnila a otevřela mu cestu k ornamentu, hlavnímu motivu malířské praxi.
Je Žižkovák, protože žije a pracuje v ateliéru pod Parukářkou.
Od roku 2002 je předsedou spolku Jednota umělců výtvarných.
V letech 2002 – 14 byl ředitelem galerie Nová síň na Praze 1.
Vystavuje v Německu, Dánsku, Švédsku či USA, ve Švýcarsku, na Slovensku, ale hlavně - v České republice.