Úvod > Jana Šárová – FUSION aneb „Zřejmě jen těžko lze najít pro práce Jany Šárové výstižnější označení než právě fúze...“ Radek Wohlmuth

Jana Šárová – FUSION aneb „Zřejmě jen těžko lze najít pro práce Jany Šárové výstižnější označení než právě fúze...“ Radek Wohlmuth

05.07.2023 17:59

Jana Šárová

FUSION

30. 6. — 27. 8. 2023

Galerie Václava Špály

„Jsem malířka.

Ve svých obrazech kombinuji prvky ze všech epoch a kultur napříč historií.

Podněty čerpám z bezprostřední reality přítomnosti – toho, co mě právě obklopuje.

Dříve jsem zpracovávala vizuální podněty doslovně (shluky věcí v místnosti, apod.), dnes si spíše z těchto podnětů vytvářím vizuální databázi, a skládám celý obraz v hlavě – je to fúze viděného, a transformace obsahů z okolního světa (z knih, z médií, z cest – Indie, Řím, přísloví, mýtů, vyprávění lidí, myšlenek o sexualitě, smrti, vztazích, bozích, atd.).“

Jana Šárová na svém webu www.janasarova.com

Setkání s obrazy Jan Šárové jsou – alespoň pro náš web - vždy překvapivá a jiná. Mění se, vyvíjí se, rozvíjí se, a přesto je to v jádru táž Jana Šárová. Zachycuje to, co ji nějak atakovalo. Proměňuje zážitek ve vizuální sdělení a posléze to vtěluje do svého obrazu. Podává nám o tom svoji zprávu, své sdělení, své vidění oné události, podnětu, zážitku. Jenže, se projevuje čím dál tím zřetelněji, ale také – ano – také, čím dál tím hutněji.

„Vjemy převádím do obrazového jazyka, který jsem si postupně vytvořila.

Obraz si vždy „vysním“ předem.

Detaily upřesňuji až při procesu.

Prostor obrazu se snažím obsáhnout na maximum.

Obdivuji klasický přístup k technice malby, její prostředky využívám

postmoderním způsobem.“

Jana Šárová na svém webu www.janasarova.com

Tři úrovně každého z obrazů Jany Šárové

První úroveň diváckého vnímání obrazu Jany Šárové je s odstupem. K obrazu přicházíme. Blížíme se, ale jsme ještě relativně daleko. A tak se před námi nalézá pestrobarevná, abstraktní krajka, plná jakýchsi ornamentů, která - zatím ještě - mnoho nevysvětluje, ale již očividně oči i pozornost diváka přitahuje. Zaujme a volá, pojď blíž a uvidíš… Vábí svou hrou barev jako letní louka barevnými květy. Svůdnými ornamenty.

Tak přivoláni blíže postupujeme k obrazu čím dál tím těsněji. A ejhle, abstraktní ornament se mění. Rozevírá se jako okvětní lístky a najednou mezi tou vší změní, vytanou motivy. Řada motivů, mnoho motivů, nespočet motivů. Ten obraz – původně se jevící jako abstraktní plocha navozující pocit barevné lázně – ten obraz, se stává kaleidoskopem motivů. Z nyní již – řekněme - střední vzdálenosti se ukazuje, že jde vlastně o motiv figurální, o motivy realistické i abstraktní, karikaturní i poeticky snové o motivy pokrývající celé plátno. Často značně rozměrné plátno. A ty motivy nás nutí zase k dalšímu přiblížení. Co přesně na nich je? Co sdělují, jak to s nimi je? Souvisejí, navazují, nebo jen jsou a plní svou dílčí roli v kaleidoskopu celého plátna?

A tak se stavíme až těsně k obrazu abychom v jeho - teď už třetí úrovni - odhalovali jednotlivé motivy v plném vyznění. Ne vždy možná v plném pochopení, a když v pochopení, tak, kdo ví, zda v pochopení sdělovaném autorkou při vzniku obrazu. Ale co na tom záleží? Detailním zkoumáním obrazu zjišťujeme, že ony motivy jsou samostojací, že každý z nich by se u jiného autora stal jedním jediným obrazem. A fungoval by. Tady, skoro až ve tvůrčí rozmařilosti, je ten který motiv jen jednou – skoro nepatrnou – součásti celku. Včleněn do kompozice. Hýřivě až téměř ztracen - byť hoden samostatnosti – ve prospěch celku celého díla.

A najednou si uvědomujeme, že jsme se probrali až do – dá se říci – časosběrného dokumentu autorčina vnímání, žití, sdělování nasbíraného za určitý uplynulý čas vložený na jedno plátno.

„Maluji na papír, protože je svou podstatou skromný a intimní, a přitom dokonalý.

Miluji preciznost, kterou umožňuje jeho hladký povrch a vlastnosti.

Imponuje mi, že má mnohem větší historii a tradici než plátno, např. v Číně a Japonsku. Pracuji převážně technikou akvarelu, kterou zkoumám již 10 let.“

Jana Šárová na svém webu www.janasarova.com

Pracnost, pracnost, pracnost…

Kdysi stanul autor těchto řádek spolu s přítelem, pracovníkem v kultuře, pod mohutnou klenbou jednoho barokního sálu, kde strop byl pokryt mimořádně náročnými mistrovskými obrazy v rozsáhlém počtu. Vzletná řeč šla o náročnosti těchto vynikajících a prostorově úžasných nástropních fresek, když přítel autoru těchto řádek, při pohledu na tu svatou až nebeskou plochu malovanou odspodu, tiše šeptl ryze světskou poznámku: „Už jen to vůbec vymalovat, co?“

Nešlo o znesvěcení či znehodnocení práce, ani o nepochopení či nedocenění umu autora, případně autorů, ale o zcela reálný pragmatický postřeh muže, který nedávno vymaloval strop jejich panelákového pokoje. Uvědomili jsme si tu neskutečnou dřinu vynaloženou na vznik následného vrcholného umění.

Není samozřejmě cílem srovnávat um a dějinný význam oné nástropní malby barokního mistra s obrazy Jany Šárové, to by bylo skoro až svatokrádežné (i když za dvě tři staletí, kdo ví…), ale jde o zdůraznění oné pracnosti. Obého. Stačí se podívat v detailu. Ten výsledný efekt musí být a je podložen nezměrnou trpělivostí a pracností.

„Sleduji dvě roviny vnímání obrazu – z odstupu funguje čistě jako abstrakce s vlastním rytmem a prostorem (jako vesmír- pohled na noční oblohu). Zblízka vidíme svébytný organismus složený z konkrétních prvků (ornament jako stavební kámen obrazu). Tyto prvky jsou uspořádány do nového „ekosystému“, který je zvnitřněným odrazem světa venku a místem pro život – obývaným bytostmi (figurami, zvířaty), nebo jen duší, která má oči – pohled (hmotu- tělo), skrze který se identifikujeme. Oči nás zvou do svého světa mezi snem a realitou. Oči vyprávějí příběhy.“

Jana Šárová na svém webu www.janasarova.com

Mezi snem a realitou…

Ano, tak se dají obrazy Jany Šárové definovat. Sama to tak i říká. Ale ony sny vycházejí z reality. Autorčiny reality. Reality, jíž je - ať chce nebo nechce - obklopována. Reality, která na ni působí. Je to realita tu nepříjemná, jindy komická, či bolestná, nebo vzletná a také erotická. Působí na ni a mysl a um autorčin ji přetváří. Taví a znovu odlévá realitu do snu. Ne příliš vzdálenému oné realitě, ale zase ne až tak moc reálného. A sny, jak víme, mohu být přací, či děsivé, toužebné stejně jako obavné. Tak jako ta realita, tak jako ona původní realita Janou Šárovou přeměněná v její vlastní sen.

„Důležitým vodítkem jsou též názvy obrazů- např. Jaguár Kamenná Ruka, Okurková sezóna, Ponorka je chobotnice, co Ti sedí na hlavě, Sicilská princezna, Crazy garden, Stojím na hranici svého rozumu, Rekviem pro makrelu, The Skull of Ganesha, The Spirit of Ganga, Slavnost lebek, Poslední dech, Three Witches Gang, Criminal dreams, Nepleť si mě se svým snem, Vysmrkám Ti modré z nebe…“

Jana Šárová na svém webu www.janasarova.com

Dejme už slovo odborníkovi

Pohled a vyznání autorčino i jednoho z diváků jsme tedy dostatečně probrali. Ale rozhodující je vždy slovo nestranného odborníka. Zejména, je-li jím Radek Wohlmuth. Pak jsou všechna slova ostatních pouze slovy. Proto si poslechněme slova odborného kritika a kurátora doslova.

„Pojmenování výstavy pojmem FÚZE je trefné především proto, že dobře charakterizuje jak inspirační, tak formální podstatu jejích obrazů. Ty jsou na jednu stranu úzce navázány na osobní život, jako kombinovaná esence toho, co ji obklopuje, co prožila, nebo toho, o čem přemýšlí a co cítí. Na stranu druhou se jedná o osobitou syntézu různých vizuálních vlivů, z nichž vědomě nebo intuitivně čerpá a ony se v proměnlivém poměru, dynamice a vzájemném vztahu prosazují do finálního obrazového vzorce. Obě platformy se navíc překrývají, coby dvojjediná obsahová a optická stránka její malby, a teprve jejich splynutím, tedy jakousi fúzí fúzí, vzniká plnohodnotná kvalita obrazu.

Jakkoli je malířský jazyk Jany Šárové ukotvený v realitě a z realistického tvarosloví její práce vycházejí, takže je o ní možné uvažovat jako o vypravěčce příběhů, téměř nikdy je není možné číst jednoznačně. Vždy se objevuje nějaký prvek, který přímočarost interpretace zpochybňuje. Někdy je to těžko přenosná sebezpytná zkušenost, jindy snaha, aby se na první pohled běžné věci projevovaly jinak, než je člověk zvyklý. V posledních letech v tomto ohledu funguje také kolážovitá stavba jejích maleb, která z nich vytváří otevřené vizuální schéma. To se přirozeně projevuje spíš jako individuální katalyzátor pocitů a asociací, než přehledný horizont dějů a událostí, jež stály za vznikem obrazu.

I když se podoba prací Jany Šárové během času proměňovala, je možné tvrdit, že v zásadě šlo vždy o jistou formu vizuálního deníku. Už úvodní tvůrčí fáze naznačila priority, které determinují její tvorbu do dneška. Velmi brzy u ní byl zřejmý příklon k práci na papíře. Z toho vyplývá rukopis, který má výrazný kresebný akcent. Jako jedna z mála také naplno využívá plnost a brutalitu barev, kterou jí momentálně poskytuje akvarel. Významné je také pokrývání plochy obrazu "na spad", takže se motiv nachází v neuzavřeném nekonečnu a je jedno, jestli ho tvoří neproniknutelná temnota, stereometrická kompozice, nebo ornamentální džungle organických tvarů.

Iniciačním obrazem, který definuje její tvorbu až do současnosti, je Crazy Garden (2018), jenž představuje jakousi syntézu osobního zkoumání malby. K němu se váže i posun od doslovnější práce podle modelu k emotivnímu příběhu. Aktuální vývoj ovlivňovala především inspirace vycházející z intenzity míst, ať už reálně poznaných nebo zprostředkovaných fotografiemi či vyprávěním. Zábrany ohledně extrémního kolorismu odstranil a osvobození od mantinelů tradice západního umění naopak přinesl pobyt v Indii. Další kapitolu otevřely knihy o Japonsku nebo vyprávění příběhů z prostředí Jižní Ameriky a jejich transformace do vlastního myšlenkového a vizuálního světa. Významná byla i cesta do Říma, která otevřela sebeuvědomění ve smyslu potvrzení kulturních kořenů. Ale nejde jen o atraktivní destinace, do jejích obrazů se občas propisují i v podstatě banální setkání s realitou.

V centru zájmu Jany Šárové je v poslední době úhrnný prožitek, který obvykle vychází z vlastního mentálního inventáře. Sama přitom nežije tak, že by konzumovala mediální každodennost. Její přítomnost má složitější podstatu než obvyklé dnes nebo zítra. Jde spíš o typ osobní věčnosti, která je epochální ve smyslu životní zkušenosti. Její vizuální labyrinty sestavené z příběhů a emocí jsou informací o vlastním životě s odkazy k jiným kulturám, které odrážejí dnešní globální situaci, kdy se svět zmenšil do ještě nikdy nepoznané míry. Jsou z podstaty dvoufázové - rychlé i pomalé zároveň. Zosobňují možnost uvidět v nich všechno naráz, a přesto zažít pocit, že to pokračuje a vede ještě někam dál.“

Radek Wohlmuth, kurátor