Úvod > Pavel Opočenský: Nucleus/Jádro aneb za vším hledejme ženu …

Pavel Opočenský: Nucleus/Jádro aneb za vším hledejme ženu …

16.10.2017 09:19

Galerie Villa Pellé – Praha

12. 10. - 12. 11. 2017

Starší ročníky si ještě možná odžili ve školních škamnách gymplu možnost dobrovolné nepovinné hodiny latiny. Snad se ani neznámkovala, už si ani nevím. Ale moc se mi líbila. Měl bych tedy znát, ale zapomnění je přirozené člověku, tak jsem nevěděl a musel nahlédnout do starého ´školního´ slovníku. Nucleus, nukleus, ano tady – nukleus, znamená Jádro.

Jádrem výstavy Pavla Opočenského bylo tedy vy-jádření se zcela jinak, než ho známe. Sympaťák, vzdor vší svébytnosti, byl samozřejmě na své výstavě přítomen, obklopen přáteli a sršel dobrou náladou i elánem. A šokoval. Tím, co nám tentokrát nabídl. Muž více talentů i tváří.

Známe ho přece jako renomovaného sochaře, drsného kameníka, tvořícího skulptury z masivních kvádrů žuly. A také ho známe jako filigránského šperkaře, jenž dokáže tvořit i zcela drobné klenoty, vypiplané šperky. Pravda, vychází z prazvláštních inspirací, třeba jako ten, co měl na klopě saka. Jak poznal náš fotograf, po jistý čas působící jako restaurátor tiskařské expozice Národně technického muzea, šlo o jakýsi díl, jenž se používal v jemných strojích. Drze se na to přeptal Mistra, a hle – měl pravdu. Ano, i v technických dílcích lze objevit dílo a povýšit je na mužný šperk.

To vše se dalo od Pavla Opočenského čekat. To tu bylo. Ale to, co připravil, bylo jiné kafe.

Jú, to se řekne. Pavel Opočenský si kreslí pastelkami!!!

Ne, že by časodějný oblouk věku Mistra vracel ke kořenům a pastelkám. To má jinou příčinu, ale pravda je, že stovku abstraktních, krapánek až psychidelických, obrazů nám nakreslil. A my před nimi (i před ním) zůstali s ústy dokořán, očima rozšířenýma a rozumem v koncích.

„Výstava, jejíž název odkazuje k jádru, vůbec poprvé představí respektovaného sochaře Pavla Opočenského (*1954) výhradně prostřednictvím kreseb barevnými pastelkami. Rovná stovka zatím nikdy neprezentovaných prací na papíře vznikala během posledních čtyř let.

Zahrnuje geometrizující kompozice, které volně vycházejí ze skic ke šperkům a sochařským realizacím, ale i biologické struktury inspirované pozorováním prostřednictvím historických mikroskopů. Společným znakem všech je, stejně jako v případě prakticky veškeré jeho tvorby, zájem o transparentnost, optické iluze a tajemství vnitřního prostoru.“

(text: kurátor Radek Wohlmuth)

Byli jsme při tom

Vlastně se stalo cosi unikátního, jež vyvolalo nejen překvapení diváků. Od Opočenského se lze nadít všeličeho. Podstatnější je, že jsme byli svědky premiéry něčeho, co Opočenský představil poprvé. Takový malý strip tvůrcovy duše. Nebo že by další z tělových kostýmů? Kdo ví…

Výstava Nucleus - Jádro v jednom patře a podkroví Galerie Villa Pellé odhalila dosud panensky netknuté práce z nitra sochaře a šperkaře Pavla Opočenského. Sto (už jen to nakreslit, ba, precizně narýsovat!) velkoformátových kreseb pastelkami sestává ze tří cyklů. A nalézá se pečlivě odděleno ve třech sálech s nápisem na prahu každé z nich.

Cyklus Olympias má lehce erotický podtext a cudně se tají v nejmenším sále. Vévodí mu obraz, po němž je nazván i cyklus – Olympias. To je jméno matky Alexandra Makedonského, manželky Filipa II. Makdonského, jež měla – ehm – drobnou erotickou libůstku – spánku se slastně oddávala se živými, četnými a jí ovíjejícími hady (asi nejedovatými, to by bylo jednou a dost). Jak ji a (to celé) vidí Pavel Opočenský, dokládá obraz proti vchodu. Okolní obrazy jsou sice decentní, ale při bedlivějším ohledání přiměřeně odpovídající duchu cyklu…

Druhý cyklus je nazván Evoluce. Vztahuje se k „organickému tvarosloví, odvozenému z biologie“, jak to nazval kurátor výstavy, Radek Wohlmuth, v souladu se záměrem autora. Motivy, prý opravdu obhlédnuté mikroskopem, ukazují to, co je v nás, my to nevidíme, a ani vidět nechceme. Akorát, jak připustil Pavel Opočenský, poněkud zkrásnělé a velkoplošně zvětšené, protože jinak by se na to nedalo dívat a nebylo by to vidět.

A konečně třetí cyklus, jenž dal název výstavě - Nucleus. Jádro. A opravdu je tu vše. Jádra atomů, kosmických těles, věčného pohybu a zákonitostí, o nichž cosi tušíme a pramálo víme.

Jak dodal Radek Wohlmuth:

„Opočenský jako kreslíř stojí od své předchozí práce daleko jen zdánlivě. V kresbách je detailní přesnost filigránské práce šperkaře, i jasné uchopení tvaru, dané zkušeností sochaře pracujícího s kamennou masou v prostoru a jeho souvztažnostech.“

Obrazy jsou totiž děsivě pracné a šíleně precizní. Vznikaly po čtyři léta, díky až neskutečně intenzivní práci, i osm hodin denně, s tužkou, rýsovacími potřebami a hlavně s pastelkami. A to skoro pořád. A je to z nich znát. Fakt, že jo.

Dejme opět slovo odborníkovi

Radek Wohlmuth řekl:

„Intuitivní kompozice i kombinace barev mohou sice někdy vyvolávat dojem určité inzitnosti, ale za každou kresbou stojí až inženýrsky přesně promyšlená stavba, která konceptuálně využívá pečlivě sestrojených šablon i geometrických pomůcek.

Práce Pavla Opočenského není ani bez kontextu se širším uměnovědným odkazem, ať už jde o Malevičovu barevnou skladbu, vědeckou tvorbu Ernesta Haeckela nebo nenápadnou ironii escherovských mystifikací. Pavel Opočenský otvírá ve svých kresbách okna do jednoho z paralelních vesmírů. Zatímco někdo možná ocení jeho hravou a atraktivní vizuální ekvilibristiku, jiný v něm pro změnu nalezne kompletní DNA výtvarného umění.

A příležitostný halucinogenní efekt pak může být vítaným zpestřením pro každého vnímavého návštěvníka.“

A bylo to zpestření. Tak jako poletující bouřlivák Opočenský, vysvětlující ochotně všem, co chtěli vědět. Kdo ho sledoval, odžil si komentovanou – přelétavě – prohlídku. Stála za to.

Proč to? Jak to? Kvůli čemu?

Mistr nám s gustem předestřel příčinu svého stoobrazného díla. Za všechno může přítelkyně Pavla Opočenského, výborná a progresivní malířka - Jana Šárová. V létě Mistr sochaří. Když to z důvodů nepřízně klimatu nejde, kompenzuje dřinu šperky. A když ani to, fláká se. Tak to prý charakterizuje přítelkyně.

A když se flákal, slyšel stále:

“Ty se tu flákáš, dělej něco!“

„ A co? „

„Maluj, kresli!“

„Já? Jsem sochař, maluju leda skici k pracím, nebo jen do foroty. Mám jich tu tuny. Všude. Ale malovat?“

„Vem nějakou, zvětši ji a rozkresli. A dělej, neflákej se!“

A tak, aby prý měl už klid od té monotónní písničky, vzal jednu ze skic, zvětšil ji a rozkreslil a… Zůstal baf. Ono to vypadalo dobře. Tak zkusil druhou a … a vzniklo jich 35. (Vesměs je najdeme v podkroví Villy Pellé). Ale pak toho nechal. Není přece blázen, aby uvíznul u černobílých kreseb jako nějakej úleťák. Dost a budu se flákat.

Jenže hlas se ozval zas:

„Neflákej se, něco dělej!“

„Co, to už nejde nic vymyslet. To je konečná.“

„Ne není. Zkus to vybarvit a rozvinout.“

„ Blbost. Nesmysl…“

„ Neflákej se!“

„No jo, tak jo…“

A přidal žlutou a pak červenou. A modrou a další. A pastelky ho – sochaře – úplně pohltily. 75 x. Až vznikl stý obraz. A teď dost. Už fakt dost. Akorát, aby zase neslyšel nic o tom flákání, pustil se do sochaření. Takový krásný 7,5 metru vysoký kvádr… A bum a bum. Jé, to je úleva! A čistá hlava! To je relax…

Sepsáno podle slov Pavla Opočenského, za souhlasu Jany Šárové, t. č. s tyrkysovou hlavičkou.

A jak vznikla výstava?

To nám zase prozradila mluvčí Galerie Villa Pellé: Pavel Opočenský je urputný. Jednou se sem přišel podívat na výstavu svého známého. A než odešel, oznámil, že tu chce mít výstavu.

„Soch? Šperků?“

„ Ne, kreseb.“

„Kreseb? Jakých?“

„ Pastelkama a na papíře.“

„ Co??? No, dobrý, dobrý…“

Nebylo. Každou chvíli do Galerie Villy Pellé poslal e-mailem ukázku. Jednu další, dvacátou… A naléhal, kdy už bude termín. Že kreslí dál. Že to už bude na velký sál. Že na dva, že na tři… Dost. Pavle, výstava bude v říjnu 2017. A byla. A je. Až do listopadu 2017 bude. A je to dílo. Tak i tak.

Kurátorská koncepce: Radek Wohlmuth

Grafická úprava: Studio Divize

Komentované prohlídky výstavou:

s autorem: 19. 10., 11. 11. 2017 od 18 hodin

s kurátorem: 2. 11. 2017 od 18 hodin

Pavel Opočenský (*1954)

Český sochař, šperkař a designér.
Vystudoval SUPŠ v Jablonci nad Nisou a v Turnově, obory zlatník a šperkař.
V roce 1979 emigroval do Německa, později do USA.
Po návratu do Čech v 90. letech se etabloval jako sochař.

Jeho doménou byla práce s tvrdými magmatickými horninami, jako jsou žula nebo syenit. Byl mezi prvními, kdo u nás použil tehdy nové metody sochařské práce s tvrdým kamenem: řezání, vrtání či broušení diamantovými kotouči.

Jeho pravděpodobně nejznámějším dílem u nás je pomník bratří Čapků, umístěný na pražském náměstí Míru. Vystavoval také na mnoha místech v Evropě, USA i Jižní Koreji. Obdržel řadu ocenění u nás, v Německu a USA.

Pod jeho osobitým rukopisem, ve kterém se mísí ´šperkařské´ zacházení s kamenem s razancí velkých kamenosochařů, vznikají díla s nezaměnitelným působením. Například jeho ´měkké´ sochy v životní velikosti, kdy sochař vykutal kus žuly tak, aby vytvořili negativní otisk figury v kameni, vyloženě vybízejí k tomu, aby si do otisku člověk lehl či sedl.