Viděno z tramvaje aneb náš tip pro den, kdy leje jako z konve, žhne jak na poušti nebo je zima jako v Ojmjakonu – ČÁST 2.

07.07.2025 17:08

 

 

Otec autora těchto řádek snil celý pracovní věk, a to ještě o léta prodloužený,

o tom, že až bude v důchodu, vezme

jednu tramvajovou linku za druhou a pojede z končené na konečnou.

Podotýkám, že to říkal v dobách, kdy neexistovali bezdomovci a

nesledoval zdaleka jejich důvody k obdobné činnosti.

Naopak, mínil vnímat okolí a vybavovat si informace o objektech a místech,

jimiž cesta vede. Měl totiž za to, že je to pro utužení paměti a mysli vůbec,

lepší než jenom luštit křížovky.

Nikdy jsem mu to nerozmlouval a nikdy jsem ho k tomu ani nepřiměl.

Raději chodil vlastivědně se mnou po svých,

než došel na opravdovou konečnou té své vlastní cesty…

 

 

Často jsme pak o tom jeho plánu přemýšleli - od jistého věku - také my.

A tak jsme jednoho krásného dne, usedli na konečné tramvaje č. 10, v Ďáblicích, do soupravy a vydali se na cestu.

Ne sice až na konečnou do Řep, ale jen asi tak polovinu trati k nám na Vinohrady.

Cvičně, jaké by asi tohleto -  alternativní - luštění křížovek bylo.

Tedy, pokud bychom si ovšem na to – jednou, na sklonku – opravdu našli čas.

Zvolili jsme k tomu sluneční den, aby byly lepší fotky z té naší vlastivědné, no, přesněji městavědné, cesty.

A proč, že právě z konečné v Ďáblicích? Inu proto, že jsme tam před tím připravovali

článek o pozoruhodném ďáblickém hřbitově. (viz. náš článek:

https://www.www-kulturaok-eu.cz/news/dablicky-hrbitov-aneb-kubisticky-klenot-skryvajici-chmurnou-stranu-100-let-nasi-republiky/ ).

V minulém díle jsme dojeli až k nemocnici Bulovka.

Tak teď už jedeme dál, směr Libeň…

 

 

Jen dvě stanice k nechvalně památnému Discolandu Sylvie

 

Ze stanice naší tramvaje se jménem Bulovka, jsou to jen dvě stanice k místu zosobňujícímu divné devadesátky. V čase divokých devadesátek totiž bujela podobná obskurní zábavní centra, jakým byl, ovšem daleko nejproslulejší a to ve všech směrech a pohledech samozřejmě Jonákům Discoland Sylvie.

Už ale nejsou – naštěstí - devadesátky, máme jiná desetiletí, také vykutálená, ale není už ani Ivan Jonák, který si sice odseděl své roky, ale venku to s ním kříslo, neboť se změnil jeho svět. A hlavně, už není ani ten jeho neslavně-slavný objekt. Je tam místo něj obytný dům. Zde je to investice rozhodně chvályhodná.  

Ale, mimochodem, to bourání Discolandu nebyla legrace. Ona hříšná budova totiž měla 1,5 m silné zdi, pancéřové dveře a neprůstřelná skla. Tři patra nad zemí, jedno pod.    

Od roku 2016, tedy po odsedění trestu a následné smrti 59letého Jonáka, už ale zadlužená budova chátrala. Už ji nevidíme po pravé straně naší cesty Zenklovou ulicí, na území Libně.  Nacházela se v místech křížení Zenklovy ulice s ulicí Primátosrskou.

 

 

Zenklovou až k Bílého domu

 

Oficiální název mohutné brutalistní budovy opět umístěné na pravé straně naší cesty, je Úřad městské části Praha 8, lidově od počátku zvaný - Bílý dům. Nepřehlédneme ji rozhodně, neboť autoři, architekti Karel Koutský a Jan Kozel, obložili stavbu bílým kamenem.

Za „Bílým domem“ těsně před stanicí lze při troše pohotovostí zahlédnout průhledem z tramvaje ulicí U meteoru, a tam unikátní dřevěný kostel sv. Vojtěcha. Ale už jsme ve stanici Libeňský zámek.

 

 

Libeňská sokolovna

 

Zámek z názvu stanice je – opět vpravo, ale není z tramvaje příliš patrný, neboť je na kopečku.

Zato budova, která je hned u stanice a máme ji po dobu pobytu ve stanici přímo na očích, je Libeňská sokolovna. V letech 1909 – 10 vznikla podle projektu slavného architekta Emila Králíčka. Ten je mimo jiné také autorem zmíněného míjeného kostela sv. Vojtěcha.

Vzácná budova Sokolovny, byla prohlášena kulturní památkou a v roce 2001 se dočkala – po devadesáti letech fungování – nezbytné rekonstrukce.   

 

 

Nešťastný Palác Svět

 

Ledva se naše tramvaj rozjela konečně po rovině v závěru té nekonečné Zenklovy ulice (pokud jsme dobře měřili, má 4 km!) směrem na Palmovku, tak po překonání Rokytky, zase vpravo, míjíme legendární Palác Svět z let 1932 – 34. A je to smutný pohled. Pozoruhodná konstruktivistická multifunkční stavba spojující činžák a s obchodním centrem, kinem v suterénu (někdejší kino Svět) restaurací, kavárnou, trčí zoufale na rohu Elznicova náměstí a zeje zanedbáním. Díky věčným tahanicím s podivným pseudomajitelem je více méně v havarijním stavu. A není boha s tím něco udělat. O pár ulic dál již zmiňovaný Bohumil Hrabal bydlel – kupodivu od nás po levé straně, v ulici Na hrázi. Ta zástavba a dům, kde bydlel, podlehly autobusovému nádraží, jenž je dnes už zase k ničemu a stanici metra B, Palmovka, která je tam naopak ideálně umístěná. Hrabal o tehdejším Automatu Svět nejen psal, ale také tam býval častým hostem.

Opět je to tu, v divokých devadesátkách létala budova mezi majiteli a institucemi, až dospěla v roce 1998 do vlastnictví nedůvěryhodné firmy, která ji bez známky zájmu udržuje v dalším chátrání. Od spodní vody, v objektu přes záplavy při povodni 2002 až po dnešek. A to i přes to, že jde o uznanou oficiální kulturní památku.     

A proč, že Svět? Inu, první majitel byl jakýsi pan Svět.  

 

 

Ale pryč od toho, míjíme divadlo Pod Palmovkou

 

Konečně míjíme také nějaký objekt nacházející se na levé straně naší cesty. Někdejší divadlo S. K. Neumanna, dnes Divadlo pod Palmovkou. Divadlo tu působí od roku 1948.  Usadí hravě 270 diváků na hlavní scénu a 75 na studiovou. Ve foyer se konají výstavy – převážně obrazů - o nichž náš web nejednou referoval. (např. viz. náš článek: https://www.www-kulturaok-eu.cz/news/petra-pjotra-buzkova-na-ceste-aneb-mury-s-ne-lidskym-oblicejem-ci-nacelnik-ktery-se-louci/ ) 

 

 

Palmovka dvojjediná

 

Palmovka je jednak křižovatka v Libni, druhak stejnojmenná ulice o kus dál. Ač tam nikdy palmy nerostly, říká se tam na Palmovce. Proslula zprvu - dnes už dávno neexistující - viničnou usedlostí, kterou jako jeden z majitelů vlastnil jistý Miler, takže se usedlost jmenovala Milerka. Jenže jeho dědička, dcera, se provdala za jistého pana Palmu. Takže od té doby Palmovka. Viničná lokalita zanikla v roce 1832, kdy ji tehdejší majitel pozemků Palmovky rozprodal po kusech na zástavu činžovními domy a kupodivu, také na stavbu školy. Stalo se. Ale název Palmovka zůstal.  

 

  

Na levoboku – Synagoga!

 

Dominantou Palmovky, je libeňská synagoga, zvaná Nová libeňská synagoga. Slouží kulturním účelům. Občas. Jinak chátrá. Stále. Občas se i o výstavách v této osobitě omšelé synagoze dozvíme a rádi o ní na našem webu referujeme (např. viz. náš článek https://www.www-kulturaok-eu.cz/news/ales-vasicek-ozvena-aneb-stale-okouzlujici-magie-svetla-ve-skle-ci-kourova-afrodite/ ).

Jinak jen stručně o vzniku téhle synagogy. Může za to Marie Terezie. Projela válku s Prusy a za hromosvod jí posloužili Židé. V roce 1744 je vykázala za pražské hradby. Nepárala se s tím. Asi deset tisíc jich vyhnala a dala jim na to lhůtu 45 dnů. Štvanci se měli usadit minimálně dvě hodiny cesty od hradeb. Vybrali si Libeň, která tehdy byla ony dvě hodiny od bran města. Jenže židovská komunita měla v rukou finančnictví a obchod, což se ukázalo jako její spása. V Praze nastal hospodářský a finanční chaos. Marii T. nezbylo, než odvolat co volala, volat po čtyřletém trucování po návratu Židů zpět do Prahy. Určitá část vyhnanců se už ale nevrátila a usadila se právě v Libni, kde si vytvořila své ghetto. Ale to původní ghetto na místě nevydrželo dlouho. Neustále se rozvodňující Vltava a její vlna ženoucí Rokytku proti proudu, jako nám v roce 2002, jim jimi vybrané místo neustále zaplavovala. Tak se museli přemístit. Tam v roce 1848 (na výše položeném místě) si vystavěli Synagogu, která je tam dodnes. Až do začátku války a okupace republiky němci, sloužila k náboženským účelům. V roce 1941 byla uzavřena a použita na jeden ze skaldů zabaveného majetku Židů. Po válce už nebyl, kdo by do ní chodil na obřady. Tak skladištěm všeho druhu zůstala. Jen sortiment se měnil. Od roku 1989 je z ní ono - občasné - kulturní centrum. 

 

 

Vpravo hleď, míjíme kosmické centrum

 

Šílené peripetie kolem zahájené, nedodělané, monstrózní stavby hyzdící Palmovku už slibovaly všemožné. Nic se z toho nesplnilo. Nejnovější verze je sídlo Agentury Evropské unie pro komický program. I to už přineslo svá pro i proti, odklady a dohady. Bude-li tedy vůbec kdy, tak prý za téměř 3 mld. Korun to vznikne. Ale kdo ví, Zatím se firmy z výběrového řízení soudí a soudí. No, jako vždy a všude…

 

 

Estakáda Libeň - Žižkov

 

Opouštíme stanici Palmovka, přejíždíme ulici Sokolovská a stoupáme vzhůru. Najíždíme na tramvajovou trať Palmovka – Ohrada. Ocitáme se na poměrně unikátním dopravním řešení. Jde o vůbec první pražskou tramvajovou trať vedenou nikoli po zemi či mostě, ale po samostatném nadzemním řešení.

Tahle tramvajová estakáda sestává z 12 polí, 13 pilířů a rozpětí polí je až 42 m. Celková délka estakády je 455 m a šířka 12 m. Svůdné chodníčky podél trati, sice svádějící k nevšední procházce a pohledům z estakády do okolí, jsou však pro veřejnost uzavřené. Mají účel bezpečnostní a nouzový. Dokončena byla tahle vznášející se trať po dvou letech budování v listopadu 1990. Příčinou vzniku bylo především prodloužení trasy metra B až na Českomoravskou, tedy zprovoznění stanice Palmovka. V roce 2022 prodělala celá estakáda víc jak rok trvající rekonstrukci, spojenou s přerušením provozu.     

Naše trať nás doveze nad zemí až do stanice Krejcárek. Tam už zase máme pevnou půdu pod nohama. Pardon, pod koly tramvaje. A vjíždíme - do lesa. Ano, do lesa. To také není v Praze pro tramvajové tratě příliš běžné. Nevelký les je v nemalé míře rejdištěm bezďáků a když dojíždíme k Ohradě, tedy už na Žižkov, a podjíždíme přemostění pro pěší a kola od Vítkova směrem na Pražačku a zpět, tak pod pilíři lávky lze zahlédnout přístřešky těchto našich svobodomyslných spoluobčanů. Přes den, spokojeně okupují malý trojúhelníkový parčík vymezení ulicemi Hartigova, Pod krejcárkem a Na ohradě po levé straně naší trati. A už jsme na rušné křižovatce Ohrada.

 

 

U Ohrady stál…

 

Název Ohrada, je pozůstatkem existence viničního statku, z přelomu 14. a 15. století, jenž se tu nalézal. Historici jej lokalizují do prostoru vymezeného ulicemi Kališnická a Zelenky Hajského, tedy asi tak tam, kde je dnes bankovní dům a vstup na cestu k památníku Vítkov.  Na Ohradě stály také vskutku klíčové barikády, které za květnového povstání, v roce 1945 sehrály významnou roli, neboť dokázaly zastavit přesun německých jednotek od Českého Brodu do vnitřní Prahy k potlačení povstání. Zadarmo to nebylo. Proto je tam pamětní deska padlým.

 

 

Vzhůru ulicí Želivského směrem na „Želivák“

 

Takto familiérně a lidově a důvěrně se říká stanici metra A Želivského. Než k ní ale dojedeme, míjíme po levé straně budovu Základní školy Jeseniova. Před ní je malý parčík a na něm na pohled pohledná socha dívky vzhlížející k nebesům a v odhodlané póze. Jenže jde o bronzovou sochu Anny Proletářky, vytvořenou v roce 1962. Takže spíš vzhlíží k lepším zítřkům a póza je revolučně bojovná…

A to už dojíždíme k Nákladovému nádraží.

Moc z něj už nezbylo. Jen komplex budov, o něž se už léta svádí boj s developery, politiky, ochranáři všeho druhu a pořád dokola. V rytmu jak se střídaly – snad o počátku tohoto století, politické garnitury na radnici Prahy 3. To, že zmizel rozlehlý systém kolejišť kolem vlastních nádražních budov, není co oplakávat, uhelné nádražní a překladiště už dávno ztratilo smysl, skladové haly dnes nabízejí všelicos, ale solidnost ani náhodou. Problém byl v touze developerů zplanýrovat co nejvíc, tedy nejlépe i komplex budov, pro své cíle. Jenže jde o jednoznačně největší funkcionalistickou průmyslovou budovu, z roku 1936, která nám zůstala zachována v Praze. A té by byla škoda. Na poslední chvíli byly ústřední budovy v roce 2013 prohlášeny kulturní památkou. Unikátnost komplexu budov, byla mimo jiné i v tom, že kolem kolejiště byly „etážové sklady“. Neviditelná ruka developerů dostala přes prsty. Zatím. Musí jí stačit kol dokola postavené obytné domy. Uvádí se, že jde o „11 tisíc bytů pro 23 tisíc obyvatel“.  Náš web se problematikou Nákladového nádraží nejednou zabýval (naoř. Viz. náš článek https://www.www-kulturaok-eu.cz/news/vize-nakladoveho-nadrazi-zizkov-aneb-budoucnost-nnz-ocima-studentu-fakulty-architektury-cvut-ci-jeden-mini-a-druhy-zmeni/ ) po stránce věcné, ale i z důvodu různých kulturních aktivit tam realizovaných (např. viz., náš článek: https://www.www-kulturaok-eu.cz/news/a15-rocnik-designblok-2013-aneb-kdyz-na-nakladovem-nadrazi-praha-zizkov-neprsi/ )

 

Pauza. Pokračování v první a třetí části naší cesty

 

https://www.www-kulturaok-eu.cz/news/videno-z-tramvaje-aneb-nas-tip-pro-den-kdy-leje-jako-z-konve-zhne-jak-na-pousti-nebo-je-zima-jako-v-ojmjakonu-cast-1/

 

https://www.www-kulturaok-eu.cz/news/videno-z-tramvaje-aneb-nas-tip-pro-den-kdy-leje-jako-z-konve-zhne-jak-na-pousti-nebo-je-zima-jako-v-ojmjakonu-cast-3/

 

 

Text: Richard Koníček

Foto: ing. Olga Koníčková