Úvod > V D21 burácí HUSÁKOVO TICHO aneb po titulech Emil čili o Háchovi a Benešův posel je tu ten třetí vzadu… HUSÁKOVO TICHO

V D21 burácí HUSÁKOVO TICHO aneb po titulech Emil čili o Háchovi a Benešův posel je tu ten třetí vzadu… HUSÁKOVO TICHO

14.09.2026 16:32

Husákovo ticho

Jakub Vašíček a Tomáš Jarkovský

Světová premiéra: 10. září 2026, 19:30

Divadlo D21

„Po necelých deseti měsících od zahájení zkoušek se

autorská inscenace Jakuba Vašíčka a Tomáše Jarkovského

Husákovo ticho v Divadlo D21

konečně dočká premiéry.

Tvůrci JAKUB VAŠÍČEK a TOMÁŠ JARKOVSKÝ se

jako zavedený umělecký tandem, ale i jako jednotlivé osobnosti nebojí

palčivých témat, přesně mířených otázek, současně je jim nadevše vlastní nadsázka, Nespoutaná hravost a výsostně divadelní jazyk.

Nedělají apriorní rozdíly mezi dospělým a dětským divákem a

na jevišti nic zbytečně nedoslovují.

Z výčtu jejich společných počinů je mimo jiné zřejmé, že

mají zálibu v tematicky propojených inscenacích, někdy i tzv. volných trilogií.

To je i případ inscenací o třech československých prezidentech

(a samozřejmě nejen o nich)

realizovaných v D21v letech 2021 - 2026.

Po titulech EMIL ČILI O HÁCHOVI (2021) a BENEŠŮV POSEL (2023) přichází do třetice HUSÁKOVO TICHO (2026).“

Kristýna Tejmarová, dramaturgyně D21

Z názvu se dalo tušit…

Z první inscenace, z tehdy ještě netušené, trilogie EMIL ČILI O HÁCHOVI z roku 2021 (viz. náš článek: https://www.www-kulturaok-eu.cz/news/d21-emil-cili-o-hachovi-aneb-inscenace-jsou-od-toho-aby-otazky-kladly-ne-aby-na-ne-odpovidaly-j-v-t-j/) vyplynulo, že nic není nikdy jenom černé nebo bílé. A už vůbec ne prezident v době prezidentování krajně nepříznivé. Tvůrci hry, JAKUB VAŠÍČEK a TOMÁŠ JARKOVSKÝ, se docela odvážně pustili do diskuze o tom, zda náš tehdejší tzv. protektorátní prezident doktor Emil Hácha, byl zrádce národa, nebo oběť fatálních okolností. A ukázalo se, že oba tvůrci zvažují všechna pro a proti a do letité a stále ještě vlastně otevřené celospolečenské diskuze, o této - řekněme nepřehledné postavě našich dějin – vstupují s moudrým a uvážlivým názorem, že nic není jenom černé, nebo jen bílé. V podtextu, se dala tušit otázka, položená oběma tvůrci každému z nás: Co bychom na jeho místě, kam se dostal - aniž by chtěl - dělali asi my…

Dva roky po Háchovi, nastoupil na scénu D21 další prezident. Edvard Beneš ve hře týchž autorů jako u Háchy, tedy opět pánové JAKUB VAŠÍČEK a TOMÁŠ JARKOVSKÝ. V představení BENEŠŮV POSEL, z roku 2023 (viz. náš článek: https://www.www-kulturaok-eu.cz/news/d21a-jeho-nova-inscenace-s-nazvem-benesuv-posel-aneb-po-hachovi-benes-aneb-necas-pod-poklickou-dejin/), bylo opět pojato téma nekonvenčně. Znovu se totiž ukázalo, že onen rozporuplný prezident Beneš, mohl být stejně dobře slaboch, jako pragmatik, stejně dobře kličkující zajíc, jako zrnko obilí v žernovu dvou mlýnských kamenů světových dějin. A zase nás, diváky, autoři donutili přemítat, o tom, co mohl, co měl, co nemohl, co neměl a co by, kdyby. Zase se ukázalo to výše zmíněné, že nic nikdy není jen bílé, ale že to ani nikdy není jenom černé.

Z názvu letošní - třetí inscenace tandemu JAKUB VAŠÍČEK a TOMÁŠ JARKOVSKÝ - nazvané Husákovo ticho, se tedy dalo předem tušit, že zřejmě znovu dají na misky vah pro a proti, zlo a dobro, negativa i pozitiva. V samém závěru hry, v sále nastane zadumané ticho, vzniklé z monologu a melodramatického zpěvu Husákova na téma normální a normalizace. Part mistrně vysekne bard Zlaté kapličky, Ondřej Pavelka, zde Gustáv Husák. Publikum je jím vtaženo do zvažování, zda opravdu bylo za toho našeho nejdéle vládnoucího prezidenta vše pro všechny a celý stát, tak šíleně špatné, nebo zda nelze najít i pěknou kupku pozitiv.

A v té chvíli pronese v šoku přihlížející Samuel Neduha, jako Martin Jirous, ve hře však právem, zvaný svojí všeobecně akceptovanou přezdívkou - Magor cosi ve smyslu, že my – publikum - tu na konci celé téhle hry truchlíme za Husáka… Tím hra končí. Je to samozřejmě přehnané a typicky magorsky subjektivní, ale opět nás autoři dotlačili k tomu, co pokaždé. Nic nikdy není jen bílé a nic nikdy není jen černé.

Čili i třetí hra z trilogie panů JAKUBA VAŠÍČKA a TOMÁŠE JARKOVSKÉHO, plně a stejně filosoficky medituje nad krátkozrakými náhledy na dějiny bez vnímání širších souvislostí a okolností, stejně jako obě hry předešlé. A to se dalo tušit již z názvu a autorství. A také se to potvrdilo. Dobře že tak. Je jen na nás, divácích, jak si to srovnáme v hlavách. Prostě - člověče, mysli, zvažuj a přemýšlej!

Malý vhled z D21, od Kristýny Tejmarové, dramaturgyně D21

„Když nedlouho po premiéře druhé v D21 uvedené hry natáčeli - Michal Stehlík a Martin Groman - v Divadle D21 svůj podcast PŘEPIŠTE DĚJINY, tak autor a dramaturg Tomáš Jarkovský tehdy do mikrofonu poprvé prozradil své přání, aby jako protagonista další „prezidentské inscenace“ přišel na řadu Husák. A jak řekli, tak udělali!“

A co je tedy hra Husákovo ticho?

„Nejdelší prezidentská kariéra, život plný absurdit a paradoxů... a ticho.

Ticho nad tunelem, ale taky zaryté mlčení k věcem, o kterých by se mělo mluvit.

Nejde ani tolik o to, co se o Husákovi všeobecně ví, nebo co o něm kdo kdy řekl. Jde také o to, o čem on sám po celou dobu mlčel. Takže jak zazní (i za autory) ve hře na jejím začátku:

„Když je Gusta tak skromný a nechce nám to vyprávět, můžem si to přehrát sami.“

A řečené se stalo mottem celé hry.

Je asi dobré si přečíst program. Před či po představení

Představení postihuje požehnaný kus života osoby jménem Gustáv Husák. Ve zmínkách u stolu při bujné zábavě se nejprve projede jeho jsoucno od první republiky přes období existence klerofašistického Slovenského štátu vrcholící Slovenským národním povstáním, kde se Husák angažoval. Probere se i období, kdy se etablovala komunistická moc díky likvidaci zbytků prvorepublikové demokracie a jejích institucí a Gustáv se stal hlavní postavou. Proberou se ale i léta padesátá, kdy se stal týž Gustáv zrádcem idejí a na devět let se ocitl v kriminále. A to měl ještě kliku, mnozí další zavržení partajníci v té době končili na popravišti. Projedná se i jeho znovupoužití po likvidaci nadějného Pražského jara i jeho instalace do funkce nejvyšší z nejvyšších.

Dějový zlom v představení nastává rokem 1987, kdy byl Husák odvolán z funkce nejvyššího politického představitele a byl mu ponechán jakýsi formální vejminek, ve formě tehdy už zcela vykostěné role nepodstatného ceremoniálního prezidenta bez všech pravomocí.

Až do téhle fáze hry, je vše autory podáváno pro lepší diváckou stravitelnost zevnitř. Ze zážitků účastníků. Žijících i nežijících. Figurek té doby, které si to vše – už mrtví i ještě živí - vyprávějí. Husákovy ženy, obě už na pravdě boží, tu sedí s ním u jednoho stolu a vyprávějí své vzpomínky. Magda, divadelní režisérka, předčasně zemřelá, zničená režimem v čase Husákova věznění. I Viera, přidělená mu jako stranický úkol, která pro změnu zahynula při pádu vrtulníku, který jí ovšem on sám zcela zbytečně zajistil k unáhlené a nesmyslné přepravě…

Setkáme se tu u jednoho stou třeba s Lacem Novomeským, v podání hostujícího Daniela Čámského, prorežimním slovenským kulturním funkcionářem a básníkem, a jeho protřednictvím i s drby o dalších pilířích socialistického realizmu, z kterého si ale i pilíře socialistické kultury sami mezi sebou dělají prču.

Řeklo by se cešlé tohle sedění jsou drby a stranické ptydepe, ale autoři tím uvedly do obrazu zábavnou formou i ty diváky, kteří to vše nepamatují a kterých je a bude v hledišti vždy převaha. Tomuto politickému panoptiku ovšem bezkonkurenčně dominuje Leonid Iljič Brežněv, v onom roce 1987, už taky zahrabaný u Kremelské zdi, ale zde stále jako živý v naprosto démonickém podání až neuvěřitelného Petra Pochopa. Ruská duše z něj přímo vybublává úměrně s počtem vypitých stakanů vodky.

Divák se rozhodně nenudí, u Brežněvovské klauniády dokonce řve smíchy, i když rozumem vzato, by měl hnusem vrhnout nebo žalem plakat a Petr Pochop sklízí plným právem potlesk na otevřené scéně stejně jako i nějaké to bučení jak na opeře po vrcholné árii.

Klobouk dolů.

Pro bližší orientaci diváctva generace Z a podobně už to nepamatujících, by ale prospělo projít si před tím, nebo alespoň po, skvěle připravený program, který tyhle nepamětníky uvede jasně a stručně do - v přestavení naznačených - reálií.

Magor magorem byl, ale proč…

Martin Jirous byl sice od podstaty bouřlivák s tím se asi narodil. Režim, který mu přistřihoval křídla, básnické vize a magořil ho, až se opravdu ze zoufalství zMagořil a zasvětil drastickému Don Qichovskému boji proti stranickým mlýnům, které byly ale stejně jako ty větrnné us Cervantese, stále silnější. Šel tedy z basy do basy, a když z ní na chvíli vylez, Magořil po svém a bouřil i běsnil o to víc. Mnohé, co napsal právě v base je drsně krásné, ale mnohé, co vychrlil ze vzteku a zloby, když ho na čas pustili, byla síla. Jemu zde patří nudistická mezihra, abychom nahlédli do podhoubí odporu, který si svými nesmyslnými zákroky vyvolávala sama vládnoucí moc. Jako by nevěděli, že akce vyvolává reakci a k tlaku se vytváří protitlak a vnitřní pnutí.

Samuel Neduha coby Magor zvládá úskalí drsné poezie skutečného Magora, že by ho – kdyby mu osud ještě přál – určitě přišel chlapácky praštit po zádech. A ten nudistický kostým? Není rozhodně samoúčelný. Magor byl totiž Magor. A nic nesvatého mu nebylo cizí. Spíš to v inscenaci post Husákovy děti poněkud mate a diví proč takto ano, Ve výsledku je to na scéně ale tak přirozeně podané, že to nemůže nikoho konsternovat. A když, tak tam prostě ten konsternovaný nepatří. Kdysi, kdosi z velkých divadelníků řekl, že nahota na jevišti není nemožná, když tam patří. A tahle tam patří. V D21 si s tímhle druhem kostýmu rady vědí i když nehrají náhodou třeba Adamity.

Druhá půle představení je eskapáda normalizačních let

Z druhé části představení se politika, historie a temno tak nějak přesouvá do pozadí, tak jak to bylo v normalizovaných osmdesátkách a lid, společnost, veřejnost, dostává svůj chléb a své hry. Okousanou zábavu a obyčejnou Vejražku. Představení se už odvíjí podle toho. Sterilní TV zábava, strojené veselí, zahraniční songy s českými někdy značně infantilními texty, protože textaři buďto netušili o čem se opravdu v té angličtině zpívá, anebo tušili, když rozuměli, a to zase nešlo transformovat do češtiny, i když by to uměli.

Zde je ovšem nutno vyzdvihnout až netušené výkony hereckého obsazení. Je sice známo z mnohé inscenace v D21, že zpěv, muzikálnost a smysl pro rytmus je tu doma u všech členů. Ovšem provedení asi vůbec nejznámějšího songu náročné, až rockově operní, písně Freddie Mercuryho Bohemian Rhapsody, v podání (zleva:) Hany Mathauserové, Petra Pochopa a Ivany Huspekové byl doslova famózní zážitek příhodný navíc k letošním nedožitým Freddiho osmdesátin. Vše s optimistickým textem od hledání většího bytu pro vícečlennou rodinu. Fantazie, fakt. A stejně tak parodie, nedávno doznělé Haničky (Písničky) Zagorové Ivanou Huspekovou, v kostýmu děsných osmdesátek, nadzvedlo údivem i obdivem nejednoho z diváků. Sál zíral, sál oněměl, sál aplaudoval. Aby ne, když šlo o tradiční televizní happening uváděný Vladimírem Dvořákem a „nesmrtelnou tetou“ Bohdalovou, jejíž nádobu zvládala s typickým kapesníčkem v ruce, bravurně Hanka Mathauserová a jako vždy poněkud opatrnějším - vždyť byl v té době, i zodpovědným šéfem TV zábavy - lehce blazeovaným Dvořákem, včetně gesta s typicky dvořákovským tikem v podobě úpravy límečku v podání Petra Pochopa. Sál burácel, protože TV Varieté v TV opakují často a rádi a takže i nepamětníci tomu neunikli. A pamětníci se sladkobolnou nostalgií rádi přenesou do blahých časů té normální normalizace.

A o tom pak promluvil sám Husák

Už zde bylo zmíněno závěrečné slovo Gustáva v podání Národního Ondřeje Pavelky, který nestojí na jevišti D21 poprvé. Už zde exceloval svým úsporným herectvím ve výše zmíněném Benešovu poslu před třemi lety.

Od pradávna není u velkých herců ničím divným, že se z Národního vydají hostovat na nějakou malou scénu. Činili tak Vojan, Mošna, Vojta i Štěpánek. Tak tak činí i Ondřej Pavelka. Když exceluje v Rubínu, a možná i jinde, tak proč ne také ve skvělé partě v D21, kde je jak doma. A kde – mimochodem - v čase premiéry téhle hry ostavil i své narozeniny. Což je rozhodně milé a svědčí to o kvalitách souboru i zázemí v D21

Nemilé se jevilo divákům snad jen to, že půl přestavení promlčel. Je pravda, že herec jeho formátu, nemusí klidně mluvit, a přesto hraje jak z partesu. Ale bylo to divné, a jistě si nejeden divák říkal, že si sem ten Pavelka přišel zahrát pantomimu. Že asi chtěl změnu. Proč furt hulákat až pro poslední balkon v nedozírném Národním. Ale naštěstí tomu tak nebylo. Hrál půl představení ono Husákovo ticho a skvěle. A většina diváků to pochopila, až když konečně promluvil. A přednes zpovědi, obžaloby, obhajoby, v jednom balení s výkladem – jeho výkladem normálnosti normalizace - přecházejícím v herecký zpěv či melodram, byl zážitek jak na dívadle před polstrovanými křesly hlediště, jako v Národním. Však ser přece říká že méně slov je více slov. A bylo. V podání pana Pavelky, bylo. Vždyť, jak už řečeno, žasnul i sám Magor, že…

Ještě něco o tvůrcích…

· Režisér Jakub Vašíček a dramaturg Tomáš Jarkovský představují současné vedení legendárního královéhradeckého Divadla Drak.

· Absolventi režie a dramaturgie na Katedře alternativního a loutkového divadla DAMU.

· Se spolužáky založili už na škole nezávislé divadlo Športniki

· Osvědčený tandem režisér-autor a dramaturg pravidelně hostovali a hostují v řadě dalších českých divadel.

· V D21 se představili poprvé v roce 2018 představením autorské inscenace Cloud (viz. náš článek: https://www.www-kulturaok-eu.cz/news/cloud-aneb-mrak-ve-kterem-sami-nevite-kde-jak-kam-a-s-kym-vase-aplikace-bezi/).

· 2021 následoval Emil čili o Háchovi , jenž upoutal pozornost diváků i odborné veřejnosti a ovlivnil další směrování divadla D21

· Uznáním byla Cena Marka Ravenhilla za rok 2021pro nejlepší inscenaci současného textu.

· 2023 na Emila volně navázal Benešův posel.

· Pomyslnou trilogii o prezidentech završuje Husákovo ticho.

… dovětek, o tom, proč Husákovo ticho

Název hry samozřejmě naznačuje, že za Husákovské normalizace v letech 1970 až 1989 ovládalo kulturu a veškeré společenské dění v našem státě vynucené ticho naložené na vše progresivní. Ať už autocenzurou, poplatností režimu, či zoufalou snahou dělat umění byť v mezích schůdných pro režim i diváka. V řadě případů šlo ale i o ticho umlčených všemi způsoby.

Příznačným synonymem absolutistické moci, byl vznik Těšnovského tunelu při řešení křižovatky na tzv. Severojižní magistrále. Intenzivní provoz aut totiž vedl před budovou ÚV KSČ jenž se nalézala v objektu dnešního Ministerstva dopravy a tudíž Gustávovi přímo pod oknem jeho pracovny. Aby tedy soudruha generálního tajemníka KSČ ten frmol pod okny nerušil, vybudoval se tunel, jenž tlumil hluk provozu této komunikace. Říká se, že se lidová přezdívka tunelu na Husákovo ticho, donesla až k samotnému Husákovi. Tem to prý ale kupodivu skousnul a dokonce se tomu - údajně pobaven – i samolibě zasmál…