Úvod > Pavel Šmíd - Nevstoupíš do stejné řeky aneb když autor promění staré amatérské fotky v obraz a ten vyplaví na povrch nový smysl staré fotky

Pavel Šmíd - Nevstoupíš do stejné řeky aneb když autor promění staré amatérské fotky v obraz a ten vyplaví na povrch nový smysl staré fotky

28.11.2022 17:52

Pavel Šmíd

Nevstoupíš do stejné řeky

5. 11. 2022 - 29. 1. 2023

Galerie Ludvíka Kuby

S obrazy Pavla Šmída jsme se za dobu fungování www.www-kulturaok-eu.cz setkali minimálně pětkrát. Čtvero setkání však bylo v rámci kolektivních výstav. Kolektivita však způsobí, že konkrétní díla, konkrétního autora, sice možná nepřehlédneme, jsou-li dobrá a specifická, ale i tak, díky vlivu a působení dalších děl, dalších stylů, dalších autorů, způsobí v hlavě „informační šum“ a divák, ten či onen obraz, toho či onoho autora, nevpije do duše, mysli či dokonce srdce.

Jen jedna z těch výstav byla Pavla Šmída, autorská v plné parádě.

Stalo se tak počátkem roku 2020 ve svébytné Galerii Pecka.

Tam už průnik Šmídových specifických obrazů do našeho diváckého nitra byl konečně totální.

I po dvou hektických letech od té doby si výstavu a vystavené obrazy živě vybavujeme.

Proto, když nám došla pozvánka od pana Vojtěcha Odcházela, ředitele Galerie Ludvíka Kuby, jenž je příznivcem našeho webu, nebylo co řešit. A do našich milovaných Poděůbraad jsme vyrazili v nejbližším možném termínu.

Pavel Šmíd a sólo, by bylo hříchem diváka, pokud by tuto příležitost promarnil.

My tedy nezhřešili, na výstavu, ač je mimo běžný akční rádius našeho webu, zajeli a nebyli zklamaní.

Inu, Poděbrady jsou přece naše srdcovka, tak vlastně už nebylo ani co řešit.

Všechno je jinak aneb malá sebezpytná úvaha pod dojmem obrazů Pavla Šmída

S Pavlem Šmídem vidíme viděné a přece nám na tom něco nehraje. Myslel to tak, nebo si myslíme, že to tak myslel…? Jsme lidé. A jako živočišný druh máme své navyklé postupy, vžité mantinely a nacvičené jistoty. Toužíme, sníme, těšíme se na něco a naopak – pokud možno - vyhýbáme tomu, co nám nevyhovuje.

Vše má svoji rutinu, vše je cvik a zvyk. Většinou se nepozorujeme, nevnímáme. Naopak, zpravidla raději pozorujeme jiné, vnímáme je a – ano - a přizpůsobujeme se.

Vědomě i podvědomě.

Vnímáme se pak v rámci NÁS, abychom byli i my - MY.

O mnohém už ani nepřemýšlíme a děláme to jaksi návykově.

Jsme směšní, kdybychom se vnímali, kdybychom se pozorovali odjinud a jinak. Kdybychom se odtrhli od našich rutinních stereotypů a sledovali se i je odjinud.

Jenže my to už ani nevíme. Jedeme si po své všelidské koleji, po vyježděné koleji, a neřešíme, že nám výhybku nastavuje zvyk a naše přizpůsobivost okolí, poptávce, odbytu, a namísto rozumu - konzumu.

Fotíme hrad, aby byl na pozadí našeho pozadí. Anebo naše popředí na popředí hradu. Tak či tak nám nakonec vlastně o ten hrad vůbec nejde. Jde nám o to, že tam na tom snímku jsme a že jsme tam právě my…

Není to – takhle vyřčeno – vůbec nic chvályhodného. Ale je to v nás a už jsme zkrátka my.

A právě na to nás obrazy Pavla Šmída upozorňují.

Představují nám samým nás samé.

Jsme tedy opravdu tací? A jsme snad jiní? Nevíme. Tedy až do absorbování obrazů Pavla Šmída. Až po malé duševní rozcvičce na téma - co je dobře.

Zda to, co se má, nebo to, co se nemusí, nebo dokonce to co se nemá…

„Vždycky jsem měl za to, že ty staré fotky ukazují lidi, kteří se chovali mírně řečeno infantilně. Nad nimi se stahují mraky a oni se bezstarostně smějí. Čím jsem starší, už vím, že to bylo to jediné, co jim nikdo nemohl vzít.“

Pavel Šmíd

Na okraj kurátorských zpráv…

Pokud výstava diváka přiměje k úvaze (nahlas či vnitřně) lze říci, že se neminula účinkem. Zda je divákova úvaha pozitivní nebo negativní, to už záleží výhradně na divákovi.

Slovo odborníka, jenž zpravidla výstavu provází, už pouze a jen, dodává divákovi odborné informace, nahlédnutí do vývoje vystavujícího a upozorňuje na některé zajímavosti z výstavy, jež by neměli tomu divákovi uniknout.

Nic víc.

A je pak už jen a jen na divákovi, zda se nechá ovlivnit autorem kurátorské zprávy nebo zda si dál myslí a případně i i říká své.

Web www.www-kulturaok-eu.cz navštívil a reflektoval za svoji existenci od roku 2013 hodně přes 2 000 výstav. A napsal o nich. Sám za sebe, to především, a s citací kurátorské zprávy, tedy se slovem odborníka. Setkal se tím pádem také s týmž počtem kurátorských zpráv.

Ne vždy jsme ale s kurátory za jedno. A proč by ano, a proč by ne.

Avšak v případě námi absolvovanými výstavami v poděbradské Galerii Ludvíka Kuby a s jejich kurátorskými zprávami ředitele této Galerie, Vojtěcha Odcházela, víme vždy už zcela bezpečně předem, že každá nová výstava v této galerii uspořádaná, pro nás bude zajímavým přínosem. A máme jistotu, že kvalitně připravená kurátorská zpráva bude dokonce vyjadřovat – ovšem samozřejmě daleko odborněji a přesněji – i ten námi výstavou nabitý pocit.

Proto ji raději čteme vždy až po návštěvě výstavy. Abychom nebyli zprávou ovlivněni a abychom zjistili - třeba – že máme klidně z výstavy i jiný pocit. Ale nemáme. Jen to co cítíme, nedokážeme, tak precizně formulovat…

Nevstoupíš do stejné řeky očima odborníka

„Lázeňská výstava, Nevstoupíš do stejné řeky, představuje tematický výběr ze současné tvorby Pavla Šmída (1964) doplněný o ukázky jeho starších děl.

Když se podíváme na většinu obrazů, které na této výstavě prezentuje malíř Pavel Šmíd, dominantním motivem je na nich voda. Voda jako živel pohyblivý, nestálý, perlivý, studený, horký. O významech tohoto elementu se dá napsat mnoho. Voda má ve všech lidských kulturách významné místo. Od rituálů očisty, křtu, symbolických a náboženských významů řek (Nil, Ganga) až po personifikaci potůčků, potoků, moří a oceánů. Pro člověka – nahou opici je pak sice nepřirozeným, ale vyhledávaným místem obživy, ochlazení, odpočinku a meditace.

Pro autora je zvlášť důležitý motiv plynutí. Plynutí řeky, plynutí vody v ní, plynutí času a lidského života. V přírodě má voda svůj daný koloběh. Pro člověka je prvotním zdrojem budoucího toku a počátku věcí obecně pramen. Tady všechno zdánlivě začíná. A pak voda pokračuje a klikatí se ve vymletých cestičkách přírodou, cestou z lesa až k městu, k lidem a pak dál až do nekonečna oceánu. Řeka nám pomáhá uchopit čas, umožňuje představit si čas, který je ve skutečnosti lidským konstruktem. Naši prožívanou přítomnost rámuje, co se dělo před (minulost) a tím co následuje (budoucnost). Tento umělý časostroj nemilosrdně ukrajuje z budoucnosti každou nanosekundu a tu časovou pidičástečku než stačíme prožít, už za sebou zanecháváme jako nepotřebnou prožitou chvíli. A tak se ta mašina posouvá pořád dál a dál, až do skonání věků. Zatímco řeka nerušeně plynule teče a časovými záškuby netrpí.

Pavel Šmíd se ve svých obrazech snaží zachytit ty prchavé chvilky, zastavené obrazy minulosti. Inspiruje se starými fotografiemi, z velké části ze svého rodinného archivu, ale také fotografiemi náhodně nalezenými nebo obrazy notoricky známými, propagandisticky zneužitými situacemi, jako například spartakiády, průvody apod. Lidé jsou na nich většinou zachyceni v bezstarostné náladě, jsou uvolnění, často jsou nazí, smějí se a budoucnosti čelí s jakousi radostnou naivitou. Netuší nic o hrůzách války, kolektivizaci, komunistické totalitě. Zlomyslně bychom mohli konstatovat, že jen neznalost vlastní budoucnosti jim umožňuje tuhle veselou bezstarostnost. Buďme spravedliví, ani my nic o své budoucnosti nevíme.“

O Pavlu Šmídovi

· PAVEL ŠMÍD (nar. 1964 v Krnově)

· absolvoval v letech 1990–1997 pražskou AVU (Malířská škola prof. J. Sopka).

· V roce 1992 studijně pobýval na Polytechnic School v britském Nottinghamu.

· Do kontextu současné české malby zařadily autora kolektivní projekty Artnow.cz (Praha, 2003), Perfect Tense/Malba dnes (Praha, 2003–2004), Mezinárodní Bienále současného umění/Druhý pohled (NG, Praha, 2005) nebo Resetting/Jiné cesty k věcnosti (Praah, 2007–2008).

· V roce 2009 byl Pavel Šmíd vyzván k účasti na Prague Biennale 4, kde vystavil pod sekcí Expanded Painting 3 v rámci kurátorského projektu Seznam 09/12 malířů z České republiky společně s KW, Josefem Bolfem, Janem Mertou, Jaromírem Novotným ad.

Text a foto: Richard Koníček