Úvod > Něco je ve vzduchu aneb Ladislava Gažiová vidí mocenský badminton s otazníky, neboť míček je tentokrát výbušný…

Něco je ve vzduchu aneb Ladislava Gažiová vidí mocenský badminton s otazníky, neboť míček je tentokrát výbušný…

04.09.2025 18:41

Ladislava Gažiová

Něco je ve vzduchu

3. 9. 2025 - 10. 10. 2025

Karpuchina Gallery

Ladislava Gažiová na sebe upozornila

– zatím asi nejaktuálněji –

v loňském roce, když získala prestižní Cenu Medy Mládkové a

resuscitovala svoji dočasně upozaděnou malířskou tvorbu

veleúspěšnou autorskou výstavou uspořádanou v Muzeu Kampa.

„Slovenská umělkyně Ladislava Gažiová výstavou v Karpuchina Gallery

navazuje na svůj výrazný návrat k malbě.

Držitelka prestižních ocenění, jako jsou

The Sovereign European Art Prize v Londýně z roku 2007 nebo

Cena kritiky za mladou malbu z roku 2008,

se během poslední dekády věnovala převážně výstavním projektům

na pomezí kurátorské práce a muzeologického bádání.“

Kurátorka výstavy Alexandra Karpuchina

Ladislava Gažiová přitvrdila

Ještě máme asi v paměti autorskou výstavu, kterou uspořádala Ladislava Gažiová loni na Kampě. Obrazy, v temných barvách, promlouvaly s jakousi upozorňující nostalgií, o různých jevech, s nimiž se setkáváme ve svých životech a působištích všichni a které nejsou zrovna v pohodě. Výstava prostřednictvím obrazů naznačovala, že není vše v pořádku, varovala před budoucností, upozorňovala na stav věcí a dění kolem nás, ale činila tak netransparentně. Jemně, jako by platilo, chytrému napověz. A chytrý tušil, zamýšlel se, vnímal, ono jemné tiché varování, ve smyslu člověče - vzpamatuj se. A pokýval hlavou, že to cítí také tak.

Jenže, čas pádí, události se vrství a hrotí a citlivá, vnímající duše, jakou má Ladislava Gažiová to prožívá víc a víc. Vědoma si toho, že slova jsou dnes jen hrachem odrážejícím se od stěny ignorance, maluje s větší naléhavostí. Apeluje na nás a náš – snad proboha ještě nějaký nezmobilizovaný, či jinak nezvirtuálněný – rozum. Svými novými obrazy vystavenými v Karpuchina Gallery přímo volá po našem prozření. Otazník symbol, otazník logotyp koncentrující naši značně zatemněnou, ba až temnou, budoucnost. Otazník jako znamení naznačující, že jsme už na křižovatce a zahneme-li z rozumné cesty, ocitneme se na scestí existence nás, jako obyvatel téhle planety. Otazník, výzva ke – snad ne už – poslední možnosti prozřít. Otazník nad vším, co je a hlavně – co bude…

Tak – lidi – znovu a lépe? Otaznik…

Tentokrát se obrazy Ladislavy Gažiové prohybují na hranici razantnějšího vyznění. Jako zásadní „zbraň“, volí nadsázku a humor. Pálky a míčky. Poklidné stavy a kdesi na pozadí ohrožení. Ale známe přece i humor, zvaný šibeniční…

A tak ten zdánlivě hravě nevinný motiv protínající mnohým i z obrazů – motiv otazníku, je motivem nejasna. Nejasna peripetií světa, nejasna společnosti, mezilidských vztahů, dění kolem a vlastně i narůstajícího nejasna v nás samých. Dokážeme se ještě vůbec nad tím vším zamyslet, dokážčmč se ještě vůbec zamyslet, nebo už se jen bezhlavě a bezmyšlenkovitě řítíme vlastní, nic nevnímající, setrvačností neznámo kam? Otazník. Řada otazníků. Mnoho otazníků. Les otazníků. Nekonečno otazníků. Otazník otazníků…

Alexandra Karpuchina - Něco je ve vzduchu

Ano, vystavené obrazy v hloubi podzemní prostory Karpuchina Gallery, v jisté konstelaci naznačující podzemní kryt, jindy hrobku a rozhodně ponor do minulosti, nabývají zcela nových souvztažností. Na každého z příchozích, sestoupivších za obrazy až do hloubi, budou působit jinak, než působí na autora těchto řádek. Tak dejme raději slovo odborníkům. Kurátorkou výstavy je přece sama majitelka galerie, Alexandra Karpuchina, jejíž role i význam na naše galerijním pískovišti nabývá neustále na významu. Tak si poslechněme, jak to vidí ona.

„Na výstavě s názvem Něco je ve vzduchu Ladislava aktualizuje starší, dříve neprezentované monumentální plátno vzniklé v rámci diplomového projektu na pražské UMPRUM, které doplňuje rozsáhlou sérií nových maleb.

Technický postup zůstal stejný – obrazy jsou tvořeny vrstvením spreje přes šablony na surové plátno nebo sklo. Přesto malby působí strozeji a mají téměř architektonickou skladbu. Barevnost je zemitá a velmi tlumená, některé malby jsou tvořeny pouze odstíny šedé. Škála motivů zahrnuje jak žánrové výjevy (krajiny a vanitas), tak i konstruované situace pracující se symboly a znaky.

Ladislava dokáže velmi jemně a poeticky pracovat s velice těžkými tématy tak, že zpracovávané motivy neztrácejí na své naléhavosti.

Zásadním motivem opakujícím se v sérii je badmintonový košíček. Je to téma hry, které v sousedství vojenských ponorek a letadel nabývá na jiném významu a košíček se tak stává hypotetickou municí.

Prostřednictvím tématu raketových sportů se autorka dostává k odkazu na tvorbu výrazného slovenského umělce Júliuse Kollera, který dále rozvádí aktualizací ikonického Kollerova symbolu – otazníku.

Ladislava reinterpretuje jeho motivy, promítá je do svého prostředí, dotýká se i Kollerem vytěženého symbolu U. F. O.

Práce s jeho odkazem je velmi intuitivní a volná, přesto poukazuje na to, že otazník nebyl nikdy pouhou otázkou, ale spíše požadavkem k zamyšlení nad situací. V dnešním kontextu informačního přesycení připomíná tento znak znovu a s naléhavostí prostor potřebný pro zpochybnění zdánlivě samozřejmého…“

Alexandra o Ladislavě

„Ladislava jako zásadní malířská osobnost nultých let se vyprofilovala díky působivým temným až fantaskním výjevům, často odkazujícím k bolestivým, úzkostným a dramatickým emocionálním prožitkům. Autorce se podařilo propracovat k velmi výraznému malířskému projevu prostřednictvím specifické techniky spreje, ojedinělé stylizace a osobní symboliky. Tento silně introspektivní přístup autorka postupně přehodnocuje. Těžiště jejího zájmu se přesouvá od ryze osobních pocitů k reflexi obecnějších témat; důležitým se stává politický kontext jak obsahu díla, tak i obecně provozu výtvarného umění.

Za výrazný zlom by se dala považovat výstava ve Fotograf Gallery v roce 2013. Ladislava se zcela odklonila od malby a v rámci své minimalistické až postkonceptuální instalace se zabývala tématem vnímání cizího a neznámého optikou postkoloniálního diskurzu. V následujících letech se prohloubil autorčin zájem o postkoloniální a dekoloniální obrat, otázky formování identity a konstrukce kulturních rámců. Ladislava prošla řadou projektů dekonstruujících zažité narativy vnímání kulturních dějin ve vztahu k etnickým menšinám, úzce spolupracovala s Muzeem romské kultury v Brně, kde měla možnost pracovat se sbírkou, nebo se stala zakladatelkou knihovny romské literatury, která je nyní součástí Averklubu v mosteckém Chanově.

Autorčin nedávný návrat k malbě snoubí malířskou citlivost a jemnost, kterou známe z její rané tvorby, s reflexí obecnějších celospolečenských témat. Nejedná se však o pouhé zaměření na politické a společenské problémy dneška a popření vlastního světa a vnitřních pocitů. Ladislava se často obrací k běžným věcem a jevům, které zaznamenává ve svém bezprostředním okolí. Motivy již nejsou tolik snové jako kdysi, přesto v nich přetrvává cosi surreálného. Právě cestou nenápadných a často mnohoznačných odkazů nalezených ve fragmentech reality se obrazy Gažiové dotýkají závažných a tíživých témat. Autorka realitu pozoruje, upravuje a posouvá na hranu toho, o čem víme, že neexistuje, přitom tušíme, že to není zcela nemožné.“

Ladislava Gažiová

· Ladislava Gažiová (1981, Spišská Nová Ves, Slovensko) je výtvarná umělkyně střední generace, jejíž tvorba propojuje malbu, grafické postupy a konceptuální přístupy s důrazem na symboliku a společenská témata.

· Je držitelkou prestižních ocenění The Sovereign European Art Prize, Londýn (2007), Cena kritiky za mladou malbu (2008) a Cena Medy Mládkové (2024).

· Její díla jsou zastoupena ve sbírkách Národní galerie Praha, Galerie hlavního města Prahy, Musea Kampa, sbírky Richarda Adama, Romského muzea v Brně, Alšovy jihočeské galerie a Galerie moderního umění v Hradci Králové.

· Samostatně vystavovala například na výstavách Tralala (2005, Galerie Entrance, Praha), Temeraf (2006, Galerie Escort, Brno), Včera jsem vydenzifikoval celý nebe (2008, Galerie kritiků, Praha), Trampem do Orientu (2012, Galerie NOD, Praha), Opre Roma (2012, Czech Center Gallery, Mnichov), Poušť (2013, Fotograf Gallery, Praha), Konec výstavy (2014, Galerie města Třince), Pes na střeše (2015, Galerie Vyšehrad, Praha), Oblak v kalhotách (2016, Galerie Jelení, Praha) a Čekání (2025, Museum Kampa, Praha).

· V roce 2021 společně s Averklub Collective realizovala projekt Manuš znamená člověk v Kunsthalle Wien – jedinečný výstavní celek reflektující romskou identitu, kulturu a historii prostřednictvím výtvarné praxe.

Text připravil: Richard Koníček

Foto: autor (10 x) a Karpuchina Gallery (1 x)