Konference Vrch Vítkov - krajina umění? aneb architektura veřejného prostoru by měla poskytovat nový pohled na přírodu

18.03.2016 16:35

Národní památník na Vítkově – Praha – Žižkov1849

14. 3. 2016

 

Na pozvánce, kterou jsme dostali od sofistikované Galerie Jaroslava Fragnera, to vypadalo, že se bude konat konference o revitalizaci a oživení už asi tak 50 let společensky mrtvého  historického vrchu Vítkov.  Na místě, kde se mezinárodní konference konala, tedy právě v prostorách památníku Vítkov, se ale ukázalo, že příspěvky jdou tematicky dál, týkající se nejen tohoto vrchu čnícího mezi Prahou 3 a 8. Mimochodem, obě tyto městské části mají zájem tuto enklávu ´nikoho a ničeho´využít   pro volnočasový a občanský život Pražanů, a to po obou stranách pražské dominanty. Konference se konala  zásluhou Dana Merty, ředitele Galerie Jaroslava Fragnera a volby diskutujících. A bylo to dobře.

Nesmírně zajímavý maraton (od 10 do 18 hodin) myšlenek a možných pohledů nejen architektů, ale i umělců a organizátorů, věnujících se veřejnému prostoru, totiž ukázal, že tak jako je veřejný prostor prostorem pro nás všechny – uživatele, tak je i výzvou pro všechny možné odborné profese, které ho mají vytvářet. Spolu – vytvářet! Počínaje od umělců přes zahradní architekty až po architekty budující cosi, co má veřejný prostor oživit, zlidštit a zhodnotit.

A do toho patří nejen zmíněný Vítkov, ale vlastně i každý park v každém městě, každá proluka v každé ulici a každý kout ve volné přírodě. Značným přínosem byl organizátorem Danem Mertou sestavený dialog všech těchto profesí, a hlavně dialog dvou národů, dvou odlišných státních koncepcí. Té naší maločeské a norské, velkorysé. Až naše uši nevěřily (díky jednacímu jazyku, angličtině a výbornému českému simultánnímu překladu), co od Norů slyší. A oči zase nevěřily co, že to vidí na průvodních ilustračních projekcích?

 

Pokusíme se z té mohutné osmihodinové řeky pozoruhodných myšlenek odborníků na veřejný prostor vylovit to nejzásadnější, co nás zaujalo a co jsme nějak vnitřně tušili, ale neuměli sami za sebe vyslovit, a dokonce i to, co jsme ještě ani vůbec netušili. Dovolíme si postupovat v ose času, tak jak vystupovali jednotliví diskutující.

První slovo měla velvyslankyně Norského království v ČR,  její Excelence Siri Ellen Sletner. Zdůraznila to, co se pak v obměnách opakovalo vlastně ve všech příspěvcích a co v závěrečné besedě pregnantně za všechny formuloval Kurt Gebauer. Velvyslankyně totiž zdůraznila, že otázka, využití a skloubení smysluplné architektury a umění ve veřejném prostoru je hlavně nutností dialogu. Dialogu mezi krajináři, designéry, výtvarníky, architekty. Jen takový tým, a třeba i další profese, mohou tvořit opravdu veřejný a funkční prostor pro všechny. A to bez ohledu na to, zda jde o jeden kopec Vítkov nebo o všechny veřejné prostory, co jich je.

 

Na velvyslankyni Norského království navázal ´domácí pán´ ředitel Národního památníku Vítkov, Marek Junek. Především vylovil naději, že se věci kolem Vítkova konečně pohnou a najde se už konečně všeobecně přijatelné řešení pro tento vrch. Jak připomněl, že tato otázka se neřeší už od roku 1989. Ve svém vstupu nás také seznámil s nespočtem změn koncepcí Vítkova…od vzniku památníku po dnešek…od roku 1928, kdy byl položen základní kámen stavbě vítězného projektu architekta Jana Zázvorky, přes jeho ne-otevření v roce 1938 u příležitosti 20. výročí vzniku Československé republiky, neboť tu už byla okupační správa a ta z památníků vytvořila sklad vojenské techniky pro wehrmacht. A jdeme dál. Po válce v roce 1945 se památník změnil v hrob neznámého vojína. V roce 1948 se památníku pro změnu ujala komunistická ideologie a od roku 1951 byl pantheonem osobností režimu, včetně dočasného mauzolea prvního dělnického prezidenta Klementa Gottwalda (byl tu v letech 1953 až 1962). Od roku 1989, kdy ostatky stranických ´velikánů´ Vítkov opustily (vráceny rodinám či přeneseny na Olšany), se mění každou chvíli správci objektu i koncepce objektu.. A jasno není dosud.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Prvním přednášejícím za Českou republiku byl Petr Kratochvíl. Vědecký pracovník Ústavu dějin umění AV ČR, profesor Fakulty umění a architektury v Liberci a aktivní publicista. Ve svém vstupu nám předestřel některé myšlenky Christiana Norberg - Schulze (1926 – 2000), světově proslulého norského historika a teoretika architektury, z jeho vůbec nejznámější knihy- Genius loci. Autor v ní  svá teoretická východiska dokazuje  na analýze tří měst: Říma, Prahy a Chartúmu. Zavádí tu klasifikaci krajin, architektury a měst. Řím je pro něj prototypem města klasického, Praha romantického a Chartúm pak kosmického. Kniha byla přeložena do mnoha jazyků a stále vychází po celém světě. (U nás vyšla v roce 1994 a je už dávno beznadějně rozebrána).

 

Přírodní objekt, sochařské i architektonické dílo, socha či skulptura naplňují místo obsahem.

Moderní umění ve veřejném prostoru má oslovovat, ne oslavovat.

Umění ve veřejném prostoru už dnes není určeno k uctívání, nahlížení z odstupu, ale má zapojit kolemjdoucího chodce tak, aby se stal spolusoučástí daného objektu.

 

Jako příklad zvolil Pomník holocaustu v Berlíně amerického architekta Petera Eisenmanna.

 

Na český úvod navázal za norskou stranu Henrik der Minassian, ředitel a kurátor významné norské Galerie ROM věnované umění a architektuře. Seznámil nás s činností Galerie ROM. A pak prezentoval jejich projekt zaměřený na léta zapomenutá místa – proluky – ve městech, nazvaným ´Umění ve městě´. Formuloval to jako zajizvování jizev městského prostoru. Jde o hledání možností, jak proluky zpřístupnit všem a využívat je. Připomněl ale i to, co známe také od nás, že je to neustálý boj s developery. Galerie ROM vymýšlí proto jednoduchá společenská řešení pro využití daných míst (jen v Oslo jde o 30 000 plošných metrů, nevyužívaných už minimálně 10 let). V řadě případů jsou jejich ´provizoria´ dočasná, jindy je občané vezmou za svá a začnou je využívat. Pak je vyhráno a prostor se vzdor městu stává veřejným a město to musí podpořit a právně ošetřit. U nás cosi nemyslitelného pro odpor ze všech stran…

 

Neméně zajímavý příspěvek připravil další norský představitel,  Kristoffer Dolmen. Historik umění, jenž mimo to pracuje na projektech věnovaných veřejnému prostoru. Informoval nás o projektu Artscape NORWAY, jehož norskou stranou všeobecně vysoce ceněnou výstavu lze zhlédnout ve Galerii Jaroslava Fragnera až do 3. 4. 2016 (viz. náš článek https://www.www-kulturaok-eu.cz/news/artscape-norway-aneb-kdyz-v-norsku-spojujeme-turisticky-ruch-ochranu-prirody-a-soucasneho-umeni/ ). Vysvětlil nám také - pro nás a naši administrativu neuvěřitelně vstřícný a pružný - systém práce na tomto projektu, který je veden na základě spolupráce umělců, architektů, krajinářů a hlavně místních obyvatel a místních zastupitelstev. Naznačil, že hlavním kritériem je hledání interakce s pečlivě zvoleným místem.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Na vstup z pohledu organizátora, navázala norská výtvarnice Inghild Karlsen, výtvarnice zaměřující se na skulptury realizované ve veřejném prostoru. Pracuje s mnoha medii. Tvoří sochy, malby, grafiky i performance a její díla jsou nejen v norském veřejném prostoru, ale i oceněna a zastoupena v řadě světových sbírek a muzeí. Přestavila nám ukázky svých prací ve veřejném prostoru. Zdůraznila, že pro veřejný prostor vytváří díla, jež budou a mají spolupracovat s přírodou, tak aby se na nich projevil čas, po který jsou vystavena vlivu drsného norského klima. Sama se k dílům vrací a sleduje, jak se díky povětrnostním vlivům mění. Samozřejmě, že občas zasáhnou do jejích děl i lidé. A přiznala, že by byla raději, kdyby na díla působila jen příroda, ale že se utěšuje tím, že i lidé jsou vlastně pouhou součástí přírody. Tak proč ne…

 

Dalším referentem byl Vladimír Sitta. Zahradní architekt, jenž od roku 1981 žil a pracoval v Austrálii. Vydal mezinárodně ceněnou knihu nazvanou The Culture of Landscape Architecture. Dnes vede Ústav krajinářské architektury na ČVUT Praha. V komentáři k obrazové přehlídce prací jeho a jeho ateliéru zazněl i příval podnětných myšlenek.

 

Umělci a špatní architekti se bojí chirurgických řezů do krajiny. Dobří architekti a stavební inženýři se řezů nebojí.

Veřejný prostor je sledovaný. Veřejností a bohužel i úřady.

Mám rád politické zakázky. Politici rozhodnou, úředníci musí mlčet a konat, a když to je, tak politici šílí a jejich úředníci si to zodpoví.

Vizuální umění, to je jeden obrázek a tři strany vysvětlivek.

Architektonické soutěže u nás jsou důkaz, že existují černé díry. Čti: rozpočet - zmizení.

Architekti se tady bojí sebezničení pověsti odvážným projektem na zapomenutém veřejném místě. Studenti odvahu mají, ale nedokáží se zapojit (ne svou vinou) do veřejných soutěží.

 

Jako důkaz nám představil kontroverzní soutěž na změnu pražského Tachovského náměstí. (To je to horní náměstí u vstupu do karlínského tunelu).

 

Nejprve radnice dala šanci studentům a vznikly úžasné nápady. Pak vyhlásila internetové hlasování a začaly vítězit nudné projekty usedlých architektů. Náměstí bude nijaké jako dřív.    

 

Závěrem ukázal mimořádně zdařilé projekty a realizace tvůrců zaštítěných osvícenými investory ze světa (Německo, Japonsko, Čína, Jižní Amerika a Austrálie). A dodal:

 

V Německu lze postavit vlastně cokoli, ale musí to mít přístup pro hasiče. V Austrálii také, ale musí se tam dostat vozíčkář. I v Číně se dá také vytvořit v podstatě cokoli, ale nesmí v tom být otevřený oheň. V USA to už tak snadné není, tam musí být souhlasné vyjádření ministerstva obrany. A u nás? Nemůže se prakticky nic. Architekt je z hlediska přívalu předpisů a zákazů po stránce tvůrčí druhořadým a nesvéprávným člověkem a musí ty parametry jenom plnit.  

Nakonec citoval bonmot proslulého amerického architekta, jímž byl Frank Lloyd Write:

Když architekt krajinář pochybí, pozve zahradníka a vysadí stromy. Všichni jsou spokojeni.

 

Velice živou a srozumitelnou přednášku měl i sochař a profesor na VŠUP Kurt Gebauer. Jeho doménou jsou známé site-specific sochy a instalace z kamene a laminátů, jež tvoří na pomezí landartu a landscapu (proslulé je jeho působení v Ostravě-Fifejdách (1980 – 85) či v Dolním Jelením příkopě na Pražském hradě (1994). O ostravském projektu nás také sám informoval. A přidal přehlídku nesčetných a nepřehlédnutelných realizací ve veřejném prostoru u nás. Jako komentář nám četl svou moudrou a vtipnou esej ´Co je socha?´.

 

Sochařství musí počítat – kvůli přírodě - s transformací jedné krásy v jinou.

Kdo nemá talent vytvářet zhmotnělé sochy, má stále ještě možnost věnovat se živému biosochařství, neboli erotické formě tvorby dětí. Akorát, že v tomto případě příroda zasahuje dřív než člověk a občas předbíhá i jeho tvůrčí představy.

 

Pak se zase ujala slova norská delegace, a to Sixten Rahlff, zástupce proslulého studia 3RW, jenž mimo jiné zajistil řadu výrazných realizací pro norskou Národní turistickou trasu. V přednášce připomněl, že celý - dnes už světově proslulý a ceněný projekt - zadali na počátku výslovně jenom mladým architektům. Pro mnohé to byla první veřejná realizace. Důvodem byl zájem o neotřelé projekty, kterých zralý architekt už není schopen, protože mu chybí odvaha.

 

Norský způsob architektury ve veřejném prostoru je především otázka přístupu k tomuto prostoru. Musí být zábavný a pokorný.

Norsko se mění z farmářské a rybářské země v zemi turistickou, pohledovou. To ale znamená v první řadě chránit přírodu.

Promyšleně instalované vyhlídky, skýtající nejlepší výhled a přístup, chrání okolní přírodu a směrují turistu právě tam a ne jinam.  

 

Posledním přednášejícím z norské delegace, byl Per Ritzler. Bývalý novinář a dopisovatel Švédské národní mediální korporace a také obdobných organizací ve Finsku a Norsku.  V současnosti pracuje na komunikaci kolem norské Národní turistické trasy a je odpovědný za kontakt s medii a mezinárodní vztahy. Především vyslovil obdiv a přiznal i milé překvapení z právě probíhající konference –

  • z její dokonalé organizace a obsažné náplně (po konferenci 1. dne pokračovala ještě po další dva dny formou workshopů a seminářů)
  • a z výběru úžasného místa konání Památníku na Vítkově

 

Za vše vyslovil uznání jménem norské delegace hlavní duši celé akce, Danu Mertovi. V neposlední řadě i za jeho zasvěcené a pružné moderování celé konference.  Pak nás seznámil s rozsahem celonorského projektu Národní turistické trasy. Dozvěděli jsme se a na mapě sledovali, že jde vlastně o 18 vzájemně se proplétajících tras vedoucích podél celého Norska. Připomněl nám, že tvůrci nebudovali žádné nové silnice, že zásadou bylo, je a bude využít propojení spleti stávajících místních komunikací. Pak nás na konkrétních ukázkách seznámil s tím, jak složitě a zodpovědně probíhá výběr místa k realizaci zastavení na trase a jak probíhají jeho úpravy ve spolupráci mezi umělci, architekty a místními obyvateli. K trase ale nepatří jen vyhlídky či umělecké realizace. Patří k ní i záležitosti daleko prostší. Odpočívadla a samozřejmě i toalety. I tyto prvky musejí zapadat do rázu krajiny a nesmí v žádném případě rušit okolí. Nejde tedy a nějaké typizované buňky, ale samostatná téměř až umělecká díla.

 

Architektura veřejného prostoru musí být užitná a poskytovat i nový pohled na přírodu.

 

Připomněl mimo jiné i fakt, o kterém si u nás můžeme nechat jen zdát. Vše financuje stát. A státní program trvá a důsledně vyžaduje nejvyšší kvalitu výtvarnou i technologickou. Trvalé objekty, ne záměrně pomíjivá či proměnná umělecká díla, musejí vydržet co nejdéle. Jejich dvojjediný cíl je přilákat turisty do Norska a zlepšit podnikání v daných lokalitách.

 

Specifický a značně futurologický vstup přinesl český zástupce Martin Kloda. Absolvent architektury na ČVUT u profesora Martina Rajniše. Od žáka tohoto guru alternativní architektury (mimochodem žáka fenomenálního architekta Karla Hubáčka) se Kloda stal Rajnišovým spolupracovníkem a dnes má svůj ateliér Archwerk – architektonická huť, kde vedle ´velké architektury´ se realizují i experimentální stavby. Na některých spolupracují s Martinem Rajnišem. Kloda představil technologii a ukázky tzv. jednoduchých staveb.

 

Jednoduchá stavba má původ v pradávnu a obejde se bez architekta a v podstatě i bez nákladů. Stačí dvě šikovné ruce, trochu praxe a stavební materiál se najde v okolí – klacky.

Architektura není jen hmota sama, ale je to především organizace té hmoty.

 

Závěrem nám předeslal recesisticko-dadaistickou vizi ´Severočeské moře – Moře klidu´. Podle představ ´autorů´ projektu je vize vymezena oblastmi vytěžené severočeské pánve, kterou zatopí slanou mořskou vodou. Autoři v čele s Klodou už ´přípravně´ po ´pobřeží´ onoho budoucího moře realizují nezbytné ´přímořské´ stavby. Vznikl tak už maják, bóje a pracuje se na přístavu. Vše technologií jednoduché stavby a vše svépomocí. Vše v předstihu, aby až se jednou jejich ´projekt´ schválí, nebyl fofr s přímořskou infrastrukturou.

 

Posledním přednášejícím byl Jan Šépka, absolvent FA ČVÚT a také AVU. Jeden z trojky architektů studia HŠH. Jejich díla jsou mimo jiné řešení historického náměstí v Olomouci či Jiřského náměstí na Pražském hradě, tedy specifických a historicky mimořádně cenných veřejných prostorů. Vše po stránce architektonické i výtvarné, neboť řeší i městský mobiliář.

 

Koncepce mobiliáře souvisí vždy s historií daného místa. Jeho význam a původní poslání prozradí studium starých fotografií a obrazů. Ty nejlépe vystihují prvotní roli daného prostoru. Nejdůležitější je vždy a všude vhodná ergonomická a stylová lavička.

Mobiliář není jen tvar, design, materiály, estetika, ale samozřejmě i účel.

Hned po lavičce je rozhodující osvětlení – samotný nosič světla. Pak následují koše, orientační systém a v neposlední řadě i příklopy kanalizace. Nezbytné jsou stylové popisky historicky či jinak významných objektů v daném veřejném prostoru.

Pro Jiřské náměstí jsme se například s lavičkami inspirovali gotickými seslemi.

Vždy vytváříme nejprve prototyp. Ten testujeme po stránce materiálů i po stránce ergonomie.

 

Závěr…

Závěrečné slovo patřilo ´otci myšlenky i konference´ Danu Mertovi. Nepustil se do něj sám. Pozval na podium všechny přednášející a vznikla živá beseda na mezinárodní úrovni.

 

Byl to sice maraton pro přednášející i posluchače. Osm hodin myšlenek, jež stály za to. Obdiv patří i simultánním překladatelkám, které tlumočily nejen angličtinu jako takovou, ale ve většině případů značně odbornou a dokonce z více oborů, což je mimořádně náročné. A tak jedinou vadou na dokonalosti byla občas trucující promítací technika. Nebo spíš její obsluha? A světelné podmínky, jež v aule bývalého mauzolea nesvědčily ani přítomným kameramanům se špičkovou technikou a už vůbec ne našemu redakčnímu fotoaparátu. Ale i norští hosté nad tím mávali rukou, brali to s humorem, asi severským, ale rozhodně přirozeným a s úsměvem naznačovali, zda by to promítání nechtělo raději odvážného muže s klikou…

 

Byl to krásný a poučný den. Za www.www-kulturaok-eu.cz děkujeme.

 

www.artscapenorway.eu

www.skulpturlandskap.no

www.kurtgebauer.cz

www.inhildkarlsen.net

www.archwerk.cz

www.r-o-m.no

www.bas.org

www.udu.cas.cz

www.nasjonaleturistveger.no

www.terragram.com.au

www.fa.cvut.cz

www.sepka-architekti.cz

www.umprum.cz

 

Hodnocení:  99 %

Richard Koníček

Foto: © Ing. Olga Koníčková