Jan Tobola / Václav Vohlídal aneb, když si dva scénografové „Dělají co chtějí“ v hlavní roli je pak kurátorka výstavy
DĚLÁM SI, CO CHCI
JAN TOBOLA / VÁCLAV VOHLÍDAL
5. 8. – 30. 8. 2026
Kurátorla výstavy: Terezie Zemánková
Galerie Nová síň
(autor: Jiří Tobola)
Autor těchto řádků se ve své novinářské praxi setkával pravidelně s architekty.
Domů, bytů, interiérů, zahrad.
Prakticky všichni malovali.
Někteří tajně, a prasklo to na ně až po létech společné známosti,
jiní se s tím sice netajili, ale své obrazy nevystavovali a
považovali je jen a pouze za jakousi formu relaxace.
A ti, o nichž to autor těchto řádek nezvěděl, to
určitě na sebe nejspíš jenom nikdy neprozradili…
(autor: Jiří Tobola)
Scénografové jsou také architekti.
Nestaví domy, neprojektují zahrady, nenavrhují interiér, ale
staví snové světy na ploše jeviště
na míru inscenaci, na potřebu pohybu hereček a herců, pro navození atmosféry…
Malují také oni v soukromí? Nebo ne?
Odpověď naznačují dva scénografové, kteří právě vystavují v galerii Nová síň.
Jan Tobola a Václav Vohlídal.
(autor: Jiří Tobola)
Dva z jednoho oboru…
· Jan Tobola
je divadelní, filmový a televizní scénograf spolupracující s většinou českých divadel. V letech 1981–1986 vystudoval obor scénografie na pražské DAMU a dlouhodobě působil v angažmá v divadlech v Chebu, v Olomouci, v Liberci a v Kladně.
· Václav Vohlídal
absolvoval Střední odbornou školu na Hollarově náměstí v Praze a pak i katedru scénografie na DAMU. I on působil a působí jako divadelní scénograf v řadě našich divadel. V současné době, ale především pracuje jako filmový a televizní architekt pro české i zahraniční produkce.
Co tyhle dva spojuje kromě profese? V první řadě to je malování obrazů v rámci takzvané volné tvorby a druhé, ne-li už ovšem v té první, osobnost kurátorky jejich dvojvýstavy, Terezie Zemánkové.
(autor: Jiří Tobola)
… ale každý je svůj
· Jan Tobola
Pro Jana Tobolu jsou obrazy jakési ztracené album minulosti, tvořené ostatky zbývajícími z jeho dávných vzpomínek. A jsou to ostatky značně pestré. Počínaje radostí a naopak smutkem až po ostatky zážitků splněných, nesplněných ba i zcela nesplnitelných…
· Václav Vohlídal
Václav Vohlídal se věnuje malbě i kresbě. Tvoří někdy zcela nárazově, jindy absolutně soustředěně a obé v delších časových úsecích. Nejčastěji se v jeho dílech přimyká k abstrakci, a velmi často i k realismu. Když realismu, tak v jeho pojetí magickému, prosycenému surreálními prvky a svébytnými figurativní výjevy. Vše ovládá atmosféra tajemství. Včetně symbolistních krajin. Ale nejde ani tak o krajiny někde viděné, zažité, jako o krajiny nacházející se ve fantazii autora a v jeho nitru. S přibývajícím věkem se však ty krajiny noří do stále větší temnoty a monochromnosti. Ale ne vždy jsou jen odrazem deprese či vyloženého temna, naději v jeho obrazech zatupují zpravidla jakési záblesky optimismu a stále nové a nové chuti tvořit.
(autor: Václav Vohlídal)
O kurátorce výstavy, kde si dělal co chtěl…
Jsou –li na scéně a v jedné výstavní síni dva autoři, autoři, kteří si důsledně dělají, co chtějí, každý sám za sebe a každý po svém, je kumšt takovou výstavu upořádat tak, aby dávala smysl, sdělovala nějaké poslání a oslovovala diváky v tom nejkladnějším slova smyslu.
Zde tedy nastupuje na scénu kurátorka, jakožto osoba scelující, vyhmatávající to podstatné a vytvářející jednotný obraz nejednotné výstavy obrazů.
Paní kurátorka této výstavy pánů Toboly a Vohlídala, paní Terezie Zemánková, to ale dokáže. A aby ne, když její specializací je začleňování umění typu art brut do současného umění.
Terezie Zemánková je v první řadě historička umění, významná výtvarná publicistka a v neposlední řadě i kurátorka výstav. Pochází z rodiny věnující se výtvarnému umění. Babička z otcovy strany byla autorka právě zmíněného art brut (Anna Zemánková), otec byl sochař (Bohumil Zemánek) a podobě i dědeček z matčiny strany, byl malíř (Jaroslav Paur) a matka Anny Zemánkové byla sochařka a restaurátorka (Markéta Paurová).
Vliv rodinného tvůrčího prostředí se nedal pominout. Po absolutoriu Střední umělecké školy na Žižkově, vystudovala obor kulturologie na Filosofické fakultě UK, jež proložila výtvarně teoretickou stáží na pařížské Sorboně, aby nakonec studium zakončila opět na naší Univerzitě Karlově, u prof. Vladimíra Boreckého. Není tedy divu, že takto vybavena, dokázala sjednotit a uspořádat klidně i výstavu dvou scénografů, kteří si dělali co chtěli…
(autor: Václav Vohlídal)
Výstava scénografů je o scénografii?
Doslova jistě ne. Obrazy obou autorů nejdou do reality. Není možné podle nich postavit scénu a v ní odehrát příběh, jehož rám i atributy scéna představuje i beze slov účinkujících.
Obrazy obou autorů, ale přesto mají dar, dar, že diváka zavádějí do prostředí, které nezná, ale chápe, které neumí s jistotou zařadit, ale s naprostou jistotou je vnímá a pokouší se do toho prostředí nějak vstoupit. Seznámit se s tamní krajnou-nekrajinou, s prostorem-neprostorem, s událostí-neudálostí, s příběhem-nepříběhem. S něčím, co není přesné, není měřitelné, není popsatelné, ale co je ukotvené někam, kam mohl jen autor, někam, odkud nám ten autor přináší svou obrazovou zprávu. Bez výkladů a popisů. Zprávu o čemsi, co se dělo v duších obou autorů, a co se děje i nám v našich duších, jenom to nedokážeme přiblížit ostatním. Oba autoři ano. Tato transmutace nás odvádí do někam, za naši hranici chápání, aniž bychom tam ale bloudili. To je nesporná ozvěna profese obou autorů, tedy scénografie a vidění děje v rámci obrazu reálně ztvárnitelně. Na obrazech vybraných pro tuto výstavu, ale reálno u obou absentuje a vlna fantazie tak jejich tvorbu unáší až do nějakého zásnění, kde si dělají opravdu to, co sami chtějí.
Text a foto: Richard Koníček (+ 1x ze zahájení, Galerie Nová síň)
(autor: Václav Vohlídal)
DĚLÁM SI, CO CHCI
JAN TOBOLA / VÁCLAV VOHLÍDAL
5. 8. – 30. 8. 2026
Kurátorla výstavy: Terezie Zemánková
Galerie Nová síň
(autor: Václav Vohlídal)
Více o Václavu Vohlídalovi:
