Igor Hosnedl - Rapunzel aneb pohádkové zamyšlení, které nebolí, ale cvičí mozek a fantazii
Igor Hosnedl - Rapunzel
17. 5. – 17. 7. 2021
hunt kastner
Aby bylo jasno. Rapunzel je německý název jinak dobře známé pohádky bratří Grimmů, u nás povědomé jako Locika. Pohádka spatřila světlo světa už v roce 1812. Není však původní. Grimové ji převzali a literárně adaptovali z ještě starší předlohy, pohádky s názvem Persinet, od autorky s předlouhým jménem Charlotte-Rose de Caumont de La Force, která ji napsala již v roce 1698. Příběh, ve verzi bratří Grimů, se ale stal skoro až kultovním a byl už mnohokrát parafrázován a různě zpracován.
Proč si zvolil Igor Hosnedl za název své výstavy právě německý originální název světoznámé pohádky, nechme samému autorovi. Ale jak známo pohádky bratří Grimů nebývají nijak jednoznačné a vyvolávají otázky, které zřejmě vyvolávat mají. A o výstavě Igora Hosnedla lze dost dobře říci totéž. Jeho obrazy (laky na plátně, s ručně vyráběnými pigmenty, lepidly a damarovým lakem) nikdy nejsou jen prvoplánově jasné. Vždy jsou důvodem k zamyšlení. Pěkným na první pohled, nejasným na druhý a záhadné při pohledu třetím a dalších. Kladem však je, že úvahy které probouzejí, nás nenutí k myšlení, až to bolí, a ani nevedou k depresi. Jen k takovému ozdravnému mozkovému fitku. A tak je to přece správně, ne?
Úplný žižkovský „galerijní festival“
Úplný žižkovský „galerijní festival“, dalo by se říci. Oslava dne D, kdy se směly, zase po čase, otevřít lidem galerie, pojali vždy spolupracující a vzájemně se až příkladně podporující žižkovské galerie současného umění jako souběžný program vše pro všechny. V sobotu 15. 5. se proto opět zkoordinovaly všechny místní galerie, a protože šlo o celosobotní akci, nebyl problém věnovat den návštěvě všech. Abecedně řazeno od 35M2, přes Atrium, CSO, Galerii Toyen, Garage Gallery, Hunt Kastner, INI Project, Nau Gallery až po Nevan CONTEMPO.
Radost pro diváka po tak dlouhém půstu byla očekávaná. Sice ještě s jistými nezbytnými omezeními (omezený počet osob uvnitř a v respirátorech). Ale co by návštěvník neudělal pro pocit, že svět se snad už konečně vrací k normálu.
Tak například Hunt Kastner a Igor Hosnedl
Výstava Igora Hosnedla – Rapunzel se v kaleidoskopu výstav různých typů a různých autorů nedala přehlédnout. Však také už před zahájením se dobývali dovnitř výstavních prostor (tentokrát sice jen v přední části galerie, za to na příjemném koberci s volně loženými artefakty dotvářející inscenační atmosféru odpovídají pohádkovému názvu.
Z bohatého kurátorského textu Evy Skopalové si dovolíme citovat její fundovaný rozbor výstavy.
„Dávejte si pozor na to, co jíte,“ zní poučka pro poutníky přecházející hranici mezi fantasií a realitou. Někdy jsou totiž tyto světy smíšené natolik, že je nelze rozeznat. Pohádky, které vyprávíme dětem, v sobě obsahují zrcadlo našich vlastních traumat a strachů. Někdy až s ironickým výsměchem potkáváme bytosti z jiných světů v každodennosti a jejích metaforách.
Třeba právě Locika: bratři Grimmové nám ji vykreslili jako dívku, kterou čarodějnice Gothel získala do péče a věznila ji ve věži bez dveří a schodů. Locika každý den spouštěla své zlaté vlasy pro svou věznitelku, aby k ní mohla vystoupat. Jedné noci k ní začal přicházet také princ, který zaslechl její zpěv. Jejich dostaveníčka netrvala dlouho, jakmile se Gothel vše dozvěděla, tak Locice kadeře ustříhla. Podle jiné verze shodila prince z věže a on upadnuv do trnů vypíchl si oči. Ornament Locičiných plavých vlasů je středem celého příběhu, a je také tím, co z něj prostoupilo do naší každodennosti v ještě strašidelnější formě. Locičin syndrom, respektive trichobezoár, je psychická nemoc spočívající v pojídání vlastních vlasů. Takový ornament kadeří prostupující tělem může být pro člověka smrtelný. Je to podivná shoda okolností, dávejte si tedy pozor na to, co jíte…
Obrazy Igora Hosnedla v sobě spojují podivné ornamentální šimrání v žaludku i dětskou naivitu a naději na happy end – ten však zůstává nejasný. Podobně jako pohádka bratří Grimmů nemá jednoduchý a jasný konec (Locika v některých verzích porodí v zajetí dítě či děti, v jiné se setká s princem a svými slzami mu zrak znovu navrátí, a nakonec skončí v jeho království), tak ani v Hosnedlových obrazech nenacházíme jednoduché rozuzlení. Narativita jeho obrazů vystupuje ze samotných děl a prostupuje instalacemi výstav minulých i budoucích. Příběhy jsou splétané v ornamentu jako kadeře. Tkanivo příběhů tematizoval Vladimir Propp, který v lidových vyprávěních našel 31 základních struktur, Locika by se patrně přimkla k archetypu ublížení a únosu. Ačkoli Hosnedl nepracuje s přímou citací literárních předloh, může být způsob poetiky navazování i slepých cest klíčem k rozečtení jeho díla.
Samotné obrazy v sobě tematizují ornament jako abstrakci, je nelineární, místy figurativní a místy čistě intuitivní. Je to příklad podivného, uklizeného chaosu. Princip ornamentu tak není přídavek, či doplněk nějakého celku ve smyslu dekorace, je to princip práce přesahující samotná díla a vážící je k sobě – a svébytně se zrcadlí ve formálním zpracování jednotlivých obrazů. Dílo Face Powder Tree si v sobě hýčká linearitu natolik spletenou, že se jí musíme vzdát. Je to paradox zvláštní libosti, která přináší znepokojení. Pohádkový svět velmi syrového hororu se rozplétá na plátně Pathological Liar: Still Life with Fig, situaci v temně fialovém oparu – barvě Campanula rapunculus? Není to svět plný nebezpečí, ale příjemně hřejivý svět, kde se jen stalo něco podivného.
Poutník vstupující na takové místo bude ještě dlouho čekat, než vůbec procitne. Fialové šeříky, jež rozkvetly během okultistické seance, jej udržují na prahu snu. A co se stalo s naší pohádkou? Když jednoho dne Locika pohlédla z okna své věže dolů, uviděla oslepeného prince potácet se zahradou. Ani po těch letech nepřivykl slepotě – už si ani nedokázal vzpomenout kde a proč je. Karmínově rudá krev na jeho víčkách nikdy nezmizela. Byl hladový a zesláblý. V horečce usedl na trávu a opřel se zády o kamennou zeď věže. Locika, když jej viděla, spustila své plavé vlasy, které opět nabyly svou původní délku, dolů, aby svého milého znovu shledala. Princ omámený jejich vůní, která mu připomínala cosi jemného, je začal nenasytně hltat, až se spojily s jeho vlastním tělem a prorostly jeho bytostí. A pokud nezemřeli, žijí takto dodnes.
Eva Skopalová
A ještě něco o autorovi
Igor Hosnedl (*Uherské Hradiště, 1988) ukončil v roce 2013 studia na pražské Akademii výtvarných umění (ateliér kresby Jitky Svobodové a ateliér malby Vladimíra Skrepla a Jiřího Kovandy).
Jeho práce už byly součástí samostatných a skupinových výstav v Ribot Gallery (s Verou Kox, kurátor Dominico di Chirico), Milán, 2020; Galerie NoD (solo), Praha, 2019; FAIT Gallery (solo), Brno, 2019; EIGEN+ART Lab (solo), Berlín, 2019; VDIFF, (kurátor Milan Mikuláštík), DUMB, Dům pánů z Kunštátu, Brno, 2019; Downs & Ross (solo), New York, 2018; Horizont Gallery (solo), Budapešť, 2018; After Late for Pro: Office work (kurátorka Tereza Jindrová), Meetfactory, Praha, 2017; VOGL (s Klárou Hosnedlovou, kurátorka Edith Jeřábková), hunt kastner, Praha, 2016; a Galerie Jelení (solo), Nadace a centrum pro současné umění Praha, 2016.
V současnosti žije a pracuje v Berlíně se svou ženou, Klárou Hosnedlovou, která podobně jako on, ukončila studia na pražské AVU (2013).
Text a foto: Richard Koníček
Igor Hosnedl - Rapunzel
17. 5. – 17. 7. 2021
hunt kastner
Praha 3 – Bořivojova 85
Více k autorovi: