Úvod > Fantom opery aneb zapomeňte na nezapomenutelný muzikál Andrew Lloyd Webbera, protože tohle je tentýž příběh, jinak a stejně dobře

Fantom opery aneb zapomeňte na nezapomenutelný muzikál Andrew Lloyd Webbera, protože tohle je tentýž příběh, jinak a stejně dobře

27.10.2026 18:40

Fantom opery

Lefantôme de l'opéra

Země původu: Francie

Žánr: romantický / drama

Délka: 134 minut

Režie: Alexandre Castagnetti

Hudba: Dan Levy

Hrají: Deva Cassel, Romain Duris, Julien de Saint-Jean

Česká premiéra: 29. 10. 2026

Pařížská Opéra Garnier znovu otevírá své brány.

V moderním filmovém zpracování přichází

do jejího souboru mladá tanečnice Anastasia, která

během zkoušek údajně prokleté opery Orfeus

naváže vztah s tajemným klavíristou.

S blížící se premiérou se v divadle začínají odehrávat

nevysvětlitelné události a legenda o Fantomovi znovu ožívá.

Režisér Alexandre Castagnetti přichází s

vůbec první francouzskou filmovou adaptaci pro kina, která staví na

současném prostředí, temné romantice a motivech posedlosti, touhy a osudové lásky.

Natáčení zavedlo štáb přímo do pařížské Opery Garnier, kde

pracoval převážně v noci a každé ráno musel vše uklidit před příchodem turistů.

Pod operou přitom skutečně existuje vodní nádrž,

která inspirovala Fantomovu legendu.

Pro natáčení se však kvůli nízkému stropu nehodila, a tak filmaři

v ateliérech vybudovali vlastní podzemní svět o rozloze téměř 1 300 m².

Nikdo nikdy nevymaže z hlav diváků ten muzikál, ale …

Nechce se věřit, že by ještě existoval někdo, kdo by nezaznamenal fenomenální úspěch muzikálu Andrew Lloyd Webbera, jenž vznikl přesně před 40 lety. V Anglii v roce 1986.

Děj silného romantického ale i značně dramatického příběhu, vycházel ze stejnojmenného románu, napsaného francouzským spisovatelem Gastonem Lerouxem, vydaného již v roce 1909.

Román je nosný, příběh je jímavý, neokoukaný, tak se za těch více jak sta let dočkal řady různých jevištních i filmových zpracování. Jenže pak se objevil brilantní britský muzikál a stal jednoznačným vrcholem inscenačních možností. Samozřejmě především vrcholné hudbě muzikálového mága Webbera. Dalo by se tedy očekávat, že nad dalšími pokusy o z

ztvárnění románového příběhu nezbývá než zlomit hůl a o další ztvárnění se už ani raději nepokoušet. Pro jistotu už nevstupovat do téže řeky v reálné obavě z hrozícího srovnávání a na základě nekonečných rozborů dospět k propadáku, jako mnoho jiných remaků podobně výrazných děl.

… ale takový „ballet de cour“ řešením je…

Nikdy nic nelze mít za definitivní, jak pravili už naši klasici divadelního žánru, takže klíč na nové a plnohodnotné zpracování, žádný nesmyslný remake nepřinese. Dvojice scénáristů - Alexandre Castagnetti a Camille Fontaine, kde Castagnetti je hlavním strůjcem a následně i mistrným režisérem celého filmu, proto odhlédli od svazujícího slova v názvu Lerouxova románu, jímž je slovo - opera. To nutně vede k preferenci klíčové role celého příběhu do oblasti tónů, hlasů a opravdu čisté opery nebo moderněji muzikálu. Jenže pozor, i v historii divadelnictví existuje ještě jeden žánr, který využívá hudbu, ale nestaví na hlasových výkonech, a tím je – balet. A tady se hodil návrat do dějin divadla, kde existovala baletní opera přesněji opera-balet. Ano, právě Francouzi s tímto žánrem měli v historii hodně co do činění. Jednalo se totiž o tzv. ballet de cour, jinak též „dvorní balet“, tedy žánr, který vznikl a rozvíjel se právě na francouzském královském dvoře, a to už od 16. století. Tím bylo pro inscenátory vyhráno. Fantom opery, nemusí být nutně jen o zpěvu, neboť, dle francouzské tradice, a jde o dílo zasazené do francouzského prostředí, v tomto případě převažuje zpěv pouze doplňkový a sborový, a více důrazu je na vizuální složku, tedy na výpravný až scénicky opulentní balet. Balet, na jaký si poživační feudálové potrpěli a který je bavil víc po stránce podívané, než po stránce sebelepších pěveckých exhibicí. Protože to ve zpracování tohoto filmu, hned na počátku, choreograf, při prvním vyjasňování smyslu objevené zapomenuté a značně legendami opředené partitury souboru zmíní, ale nevysvětluje, tak jsme to za něj udělali my. Pozměněným pohledem na román pana Lerouxe se tvůrci scénáře rázem nemuseli pouštět do nebezpečného soupeření stran hudby a zpěvu, ale prostě překlopili operní pojetí v pojetí baletní. A rázem to – i při plném respektu k Lerouxově předloze - mohlo být a také je o něčem jiném.

A teď k věci: Synopse společnosti Bioscop

„Slavný příběh o posedlosti a osudové touze dostává moderní, temně romantickou podobu.

Některé lásky jsou osudové. Jiné vás mohou zničit.

Paříž, současnost. Pod zlatými lustry Opéry Garnier se připravuje nová inscenace údajně prokleté opery Orfeus. Mladá tanečnice Anastasia se během zkoušek setkává s tajemným klavíristou, který ji přitahuje stejně silně, jako ji zneklidňuje.

V prostředí jedné z nejúchvatnějších operních budov světa se rodí vášeň, která vzdoruje rozumu, přitažlivost, které nelze uniknout, a láska, jež může mít děsivou cenu. Protože co když muž, do kterého se zamilujete, není tím, za koho ho máte?

S blížící se premiérou se v divadle začínají dít podivné věci. Nevysvětlitelné nehody a znepokojivé události znovu probouzejí legendu o Fantomovi opery. Jako by se ve stínu nádherných kulis znovu probouzelo něco, co mělo navždy zůstat pohřbené…

Režisér Alexandre Castagnetti přináší vůbec první francouzskou filmovou adaptaci slavného románu Gastona Lerouxe určenou pro kina. V hlavní roli se představuje Deva Cassel, dcera Moniky Bellucci a Vincenta Cassela, po jejímž boku hrají Julien de Saint Jean a Romain Duris.“

A co divák?

Samozřejmě autor těchto řádek nemůže mluvit za celý sál diváků při novinářské předpremiérové projekci. Každý z nás jsme jiný, každý jsme jinak otrlí. Za sebe, ale může autor těchto řádek, potvrdit, že chvějivé napětí ho neopustilo až do posledního záběru. Mimochodem, zcela nečekaného a dvěma pointami současně zakončeného filmu. Tvůrci i český distributor charakterizují film dvěma pojmy: drama a romantika. Obé platí. Drama je chvílemi alespoň z našeho osobního pohledu, skoro až horůrek, ale ne takový, aby méně odolný divák hleděl po lavici nebo dokonce prchal z kina. Ne, snesitelné, ovšem neodbytné mrazení provází celý děj. Doslova od prvního záběru, kde má ještě mocnou a atmosférou i nosnou roli hudba. Už první tóny. Pak je již hudba opravdu scénická. Ovšem v závěrečném defilé premiérového představení se hudba, jejímž autorem je padesátiletý francouzský skladatel Dan Levy, ujímá své role a doprovází celý závěrečný spektákl opravdu plnohodnotně k fantastickému vyvrcholení. Dlužno říci, na adresu hudební složky, že Dan Levy je autorem hudby k mnoha francouzským filmům, dvěma seriálům a jednomu dokumentárnímu filmu. A je to znát. I když je hudba v tomto zpracování opravdu jen doplňkem. Baletní nácviky se odehrávají buďto jen s útržky oné neblaze proslulé „kompozice Fantomovy opery“, nebo dokonce bez hudby. Balet tu zkrátka dominuje.

Balet v hlavní roli

Balet je hlavním nositelem děje. Nekončené hodiny nácviků, rivalita mezi protagonistkami, pohled do zákulisí náročné přípravy na jednotlivá baletní čísla, mezilidská rovina, touha uspět a ochota jít za svým snem za každou cenu. Což dokazuje každá z hlavních postav. Hlavní hrdinka, její konkurentka a především pak umanutý brutální až nepříčetný choreograf. A to v podání Romaina Durise, kterého z našich kin a z filmů v distribuci Bioscopu známe už ze zatím nejnovější dvoudílné francouzské verze Tří mušketýrů, kde jsme ho viděli v roli Aramise. (viz. naše články:

https://www.www-kulturaok-eu.cz/news/tri-musketyri-d-artagnan-aneb-nesmrtelny-pribeh-neumrel-naopak-ozil-a-stal-se-realnejsim/

https://www.www-kulturaok-eu.cz/news/tri-musketyri-milady-aneb-je-ten-druhy-dil-lepsi-nez-ten-prvni/ ).

Tady bychom ho - vyjma tváře - nepoznali. Zběsilec, který nepřiměřeným nátlakem často téměř doslova vytříská ze souboru maximum a z hlavní představitelky Anastasie (Deva Cassel) výkon za hranicí sebeobětování. Mimochodem představitelku nešetřili ani doopravdy. Jen minimum záběrů je natočeno s dublérskou. Na pohybové stránce filmu dřela do úpadu tři měsíce často i deset hodin denně. I když jí scénář ukládal relativně málo konkrétních baletních čísel, měla ambice zvládnout veškerou choreografii dokonale a opravdu sama. A to se jí podařilo nebývalým způsobem. V závěru filmu, v jeho vyvrcholení, kdy nám film dopřeje vše, co se nacvičovalo bezpočtukrát během děje po kouskách a v civilu, konečně vidět v celém provedení a v kostýmech, je opravdu strhující a tančí i hraje opravdu s nasazením života.

Romantika v druhé roli

Střídání drilu při nácviku a zběsilostí stupňujících se tím víc, čím více se blíží v ději filmu premiéra vyvzdorovaného představení, s romantickým zpomalením, je blahodárné. Vztahové až snové scény civilního herectví současné dívky Anastasie (Deva Cassel) a jejího záhadného idola, přestavovaného Julienem de Saint Jean coby nemrtvým Fantomem a autorem oné prokleté opery Orfeus, zpodobňující emotivní bájný příběh o Orfeovi a Euridice, jsou jak z jiného světa. Však Julienovi – Fantomovi, vytvářeli onu záhadnou ale ne děsivou, leč nejistotu a obavy vzbouzející, image každý natáčecí den hodinu a půl. Jak také jinak v době mobilů, elektroniky a umělé inteligence zobrazit tvora mimo náš svět. Anastasie je moderní čistě současná dívka která však oplývá empatií a je tak ochotna přijímat i jevy ostatními vůbec nepřipustitelné. Naproti ní je tu subtilní trochu staromódní tvor, trochu citově vypjatý, ale v podtextu stále vzbouzející nedefinovatelný strach z něčeho mimo nás, z neznáma. Kontrast obou hereckých pojetí i postav udržuje jinak sladkobolnou romantickou baladu vztahu dvou lidí, který nemůže být naplněn, v naprosto věrohodné a jímavé romantice. Romantice, kterou nejde se zdravím rozumem, a ten dnes aby člověk pohledal, snižovat, urážet, či zesměšňovat. Ne. A jak ukazuje kolektiv kolem těch dvou existujících-neexistujících milenců, chtě nechtě, i když tomu všemu nevěří, vzbouzí to u nich respekt. Ten, ale může ústit až v závist i nenávist. Zkrátka a dobře, ukázka zajímavé psychologické sondy do současnosti v konfrontaci, s něčím mimo nás.

Co jsme se také dozvěděli o filmu Fantom Opery

· Část filmu se natáčela opravdu přímo v historické Opeře Garnier, a to za běžného provozu.

· Jednou z největších výzev totiž bylo natáčení v pařížské Opeře Garnier. Jde o historickou budovu, která opravdu inspirovala už samotného Gastona Lerouxe.

· Filmaři zde v srpnu strávili několik týdnů a kvůli běžnému provozu pracovali převážně v noci.

· Natáčení v chráněné památce podléhalo přísným pravidlům. „Nesmíte se dotknout ani žárovky, technici Opery nám byli neustále za zády,“ popisuje režisér Alexandre Castagnetti.

· Protože se budova ráno otevírala návštěvníkům, musel štáb po každé natáčecí noci odstranit techniku, uklidit a uvést prostory do původního stavu.

· Skutečné podzemní jezero, které opravdu je pod operou, ale filmařům nestačilo. V ateliérech proto vybudovali vlastní podzemní svět o rozloze téměř 1 300 metrů čtverečních a stěnami vysokými 15 metrů.

· Opravdové jezero má totiž velmi nízký strop a tak to filmové, vzniklo v ateliérech Cité du cinéma.

· Pro hlavní roli mladé tanečnice Anastasie, hledal režisér Alexandre Castagnetti herečku, která dokáže spojit křehkost a mladistvost s odhodláním prosadit se v náročném prostředí pařížské opery. Vybral si Devu Cassel, dceru Moniky Bellucci a Vincenta Cassela, známou také ze seriálu Gepard.

„Při kamerových zkouškách byla velmi přesvědčivá a je nesmírně pracovitá,“ vysvětluje režisér.

· Přestože Cassel začala s klasickým baletem už v šesti letech, role si vyžádala intenzivní fyzickou přípravu. „Pracovala jsem tři měsíce deset hodin denně se skutečnými tanečníky, což mě velmi motivovalo překonávat vlastní hranice,“ vzpomíná herečka.

· Při opravdu náročných tanečních scénách ji přece jen zastupovala profesionální tanečnice Georgina Hills. Deva Cassel se však snažila zvládnout co nejvíce choreografií sama a podle režiséra se v konečném sestřihu objevilo záběrů s dublérkou minimum.

· Role Fantoma vyžadovala výraznou hereckou stylizaci, protože zůstává velmi tajemnou postavou a téměř nemluví.

· Julien de Saint Jean se na roli Fantoma společně s Devou Cassel a režisérem připravoval měsíce před začátkem natáčení. Každý natáčecí den mu pak v maskérně zesvětlovali pleť a vytvářeli jizvy a popáleniny na obličeji i ruce. „Líčení a kostýmní zkoušky na mě velmi zapůsobily. Jako herec mám právě v takových chvílích pocit, že postavě vdechuji život,“ říká de Saint-Jean.

· Další opravdu výraznou postavu, obdivovaného a obávaného choreografa Jamese, ztvárnil Romain Duris. Jeho postava představuje odvrácenou stránku uměleckého prostředí, v němž se touha po dokonalosti může proměnit v manipulaci a moc nad ostatními.

· „V Opeře jsme nakonec ztratili pojem o čase a nevěděli, jestli venku bylo světlo, nebo tma. Bylo to, jako bychom byli nepřetržitě uvnitř filmu. Bylo to kouzelné,“ vzpomíná Deva Cassel.

· Štáb při natáčení získal jako bonus unikátní možnost přístupu do zákulisních prostor a chodeb divadla, které běžní návštěvníci nikdy nevidí.

· Jedna ze scén s Julienem de Saint Jean vznikla dokonce na střeše Opery při západu slunce, v jediném nepřerušeném záběru s výhledem na Paříž.

· Náročnou přípravu si vyžádalo samotné baletní finále. Patnáctiminutová sekvence bez dialogů vznikala po měsících hudebních a choreografických příprav.

· Tanečníci, mezi nimiž nechyběly ani hvězdy Pařížské opery Guillaume Diop a Dorothée Gilbert, ji zkoušeli pět měsíců.

Závěrem

Kdo s obavou půjde na film, s hlavou nabitou fantastickým muzikálem a předpojatým pocitem: „Co víc se dá ještě natočit…?“ nemusí mít obavy. Film je jiný a stejně účinný. Mimořádně půvabná a přece žádná vyumělkovaná panenka Deva Cassel, stejně jako znepokojující, ale snově charizmatický sen všech romantických dívek, Julien de Saint Jean a bezskrupulozní, tvrdý, ale cílevědomý, typ posedlého zběsilce v podání Romaina Durise je trojka, která strhne, drží a nepustí až do konce filmu. Nemluvě o celkovém prostředí, atmosféře a ději samém. Z tohoto filmu se odchází s pocity v duši a v přemýšlivé náladě hlavy. Je to výborný film. (Ještě, že se tématu ujali Francouzi, že…).

Text: Richard Koníček (s využitím podkladů společnosti Bioscop a Jany Šafářové)

Foto: AQS, a.s./Bioscop