Úvod > TŘI MUŠKETÝŘI: D’ARTAGNAN aneb nesmrtelný příběh neumřel, naopak, ožil a stal se reálnějším

TŘI MUŠKETÝŘI: D’ARTAGNAN aneb nesmrtelný příběh neumřel, naopak, ožil a stal se reálnějším

07.04.2023 19:38

TŘI MUŠKETÝŘI: D‘ARTAGNAN

(Les Trois Mousquetaires: D‘Artagnan)

První díl snímky francouzského režiséra Martina Bourboulona

V našich kinech od 6. 4. 2023

„Chtěl jsem, aby tam byl pocit neustálého kontaktu s postavami, možnost prožívat každou akční scénu z jejich pohledu, s maximálním pohlcením. Publikum by se mělo řídit více emocemi než reakcí postav nebo samotnou akcí. To je velká technická výzva, ale dle mého názoru se vyplácí. Scény působí realisticky a pravdivě.“

Režisér: Martin Bourboulon

Dvojfilm Tři mušketýři se natáčel osm měsíců po celé Francii s rozpočtem 70 milionů dolarů. První část s podtitulem D’Artagnan bude měla českou premiéru 6. Dubna 2023,

druhá část s názvem Milady přijde do kin13. prosince 2023.

V případě obou filmů režiséra Martina Bourboulona se mohou diváci těšit jak na verzi s českým dabingem, tak (jen ve vybraných kinech) také v původním znění s titulky.

Každá nová verze kultovního příběhu – cesta minovým polem

Pokud je pravdou informace uvedená ve vševědoucí Wikipedii, tak první filmové zpracování románu Alexandra Dumase spatřili diváci v černobílé, a samozřejmě ještě i němé, verzi v roce 1911. (Tři mušketýři, francouzský němý film, režie André Calmettes a Henri Pouctal, v roli d'Artagnana Émile Dehelly).

Předlohou románové trilogie o Třech mušketýrech byly události zakládající se na skutečných osudech hlavní postavy D'Artagnana, odehrávající se v letech 1625 – 1673.

Dumas je oživil ve třech románových dílech v letech 1844 – 1850, tedy o dvě století později. Úspěch románů byl ale fenomenální. Když o půlstoletí později v roce 1895 v Paříži proběhlo první veřejné filmové představení uskutečněné francouzskými vynálezci kinematografického přístroje, bratry Augustem a Louisem Lumièrovými, nikdo ještě moc netušil, jaké medium vzniklo. Ale jakmile si to následovníci bratrů Lumièrů uvědomili, začaly vznikat první opravdové filmy a další Francouz, Georges Méliès, naučil film vyprávět příběhy (Cesta na Měsíc, Cesta do neznáma, Dobytí pólu). Dalo se čekat, že dojde i na Dumasovy romány.

A došlo.

Pouhých 16 let po vzniku filmové technologie, v roce 1911. A od té doby prožívají hrdinové nesmrtelného Dumasova díla své příběhy na plátnech kin znovu a znovu. A pokaždé jinak. A každý další tvůrce vstupuje se svým dalším filmem na krajně nejistou půdu, kde na nejednu verzi čeká totální propad a věčné zapomnění, avšak nejedna naopak zůstává v paměti diváků…

Takže, každý nový film tak podstupuje chtě nechtě srovnání. Předstupuje před řady namnoze konzervativních diváků, zamilovaných už do té své verze a do těch svých představitelů. Ambicí každého nového zpracování, ale je překonat ta předchozí. Děje se tak často za cenu nesmyslných a pro děj i film přímo škodlivých excesů, které pak ruší v divácích po generace pěstované vnímání slavného a kultovního příběhu.

Nezávidění hodná situace pro všechny nové tvůrce. Ale také nesporná výzva. A té neodolal ani tým vedený režisérem Martinem Bourboulonem.

Přišel, natočil a uspěl

Momentálně nejnovější verze – alespoň co se týče prvního, již odtajněného dílu – našla správnou cestu.

Především tu, že nepředělávali zakořeněný a osvědčený příběh. Odehraje se tak, jak ho známe. Pravda, jsou zde drobnosti odlišné, ty ale děj naštěstí jen ozvláštní (chystaná poprava jednoho z mušketýrů, přidaný příběh, který nikdo nečekáme, nově pojatá cesta do Anglie pro přívěšky apod.). Jsou to sice inovace, ale tak identicky včleněné, že neruší. Zapadnou do děje, jako kdyby nám je snad jen předchozí chronicky známé verze nepovažovaly za nutné předvést.

Daleko důležitější však byla forma ztvárnění děje. Od nažehlených uniforem (královi mušketýři nejčastěji ušlechtile červenomodrobílí a zlovolná kardinálova garda v černém), až po noblesní souboje jako běloskvoucí šerm po vzoru olympijského sportu. Tvůrci, vzali ztvárnění i těch soubojů, realisticky. Žádné parádičky, jsme v 17. století a v drsné realitě. Když už je řež, tak žádné servítky. Protagonisté navíc nejsou supermani, kteří spadnou do bláta a v dalším záběru už jsou vypraní, vyželení a načesaní. Tak to opravdu být nemohlo. Ale - aby bylo jasno - nevznikl tak rozhodně žádfný jateční krvák, kde vidíme vivisekci každým druhým záběrem, ale realistický tvrdý souboj, který zkrátka nemůže končit kompromisem či s elegantní noblesou.

Dnešní doba je už jinde. Čas romantických filmových hříček je fuč. Kinematografie využívající počítačové triky a kaskadéři, překonávající sami sebe, i zákony grafitace, nás vyškolili. S nadýchanou noblesou už se v tom prostředí, jaké tehdy nesporně panovalo v čase příběhu, by autoři už zkrátka neuspěli. Ale všemu, co nám předvádějí lze věřit. To je podstatné. A dokazje to i fakt, že tihle hrdinové, nejsou imunní proti strachu, únavě, vyčerpání a dokonce se – což se v akčních snímcích chrlených na tucty nevidí – zadýchávají a lekají. Tím jim víc věříme. A co činí, činí sice jako mimořádně a nadprůměrně zdatní ve sxvém oboru, ale pořád ještě jsou v reálu.

Hvězdná sestava

Každý jsme jiní. Každého zaujme jiná postava. Každý se – tak nějak, jakoby, alespoň na tu dobu v kině – s nějakou postavou ztotožníme. Ony totiž opravdu tentokrát mají svá specifika. Ne jen ta prvoplánová, transparentní, jaké už vlastně známe a očekáváme, ale ty postavy jsou tu i každá za sebe. Mají své specifika a své – a to je důležité – normální lidské povahy. Ač je díl nazván podtitulem - D’Artagnan – a je to fakt o něm, tak lze předpokládat, že extra v něm zaujme především Vincent Cassel, coby Athos.

Už v Dumasově pojetí, je to tak trochu složitá postava, tlumící cosi, do čeho komukoli nic není, ale co z něj probublává a ovlivňuje jeho chování i kroky. Až tady, zdá se, dostává tahle postava svůj vnitřní osud tak trochu na plátno. Možná i díky herectví Vincenta Cassela.

A k nepřehlédnutí bude nejen královna, ale tentokrát i král. Vicky Krieps, jako královna Anna (v české namluvené verzi ji dabuje Andrea Elsnerová) tu konečně nejen předestře svoji osudovou a tragicky nenaplněnou lásku a komplikace plynoucí z jejích pošetilých kroků, které koná, jako kdyby nemohla tušit, že i stěny mají uši. Vicky Krieps, jako královna, se nám tu konečně přestaví také jako žena z masa a krve, která se musí ovládat, ale nám je, díky scénáři, konečně dopřáno také vidět, že má i emoce a že je živá a roztoužená ženská.

No a král, Ludvík XIII. (Louis Garrel, česky jej mluví Ondřej Gregor Brzobohatý)? Ten už tu není jen toho za balmuceného malase, ale za - sice také oblbovaného - ale i zoufale řešícího nejen ty věčné intriky okolo dvora, kolem sebe, kolem své ženy, ale pořád - a jaksi především - i roli panovníka, jenž chce řešit problémy ohroženého království pokojnou cestou. A přesto je - proti své vůli - vmanipulován do cesty válečné. Muž mezi několika žernovy, se v těch nejsoukromějších věcech už nestíhá s nadhledem orientovat. A vlastně mu ani nic jiného nezbývá...

Pomineme-li tradiční pojetí zrádné Milady (Eva Green), tak ještě jednu ženu je třeba připomenout. Lynu Khoudri, představující Constance Bonacieux. V dosud nám předkládaných verzích je tak nějak (pro ni netušenou) roznětkou dějů kolem ní. Zde je ale upozaděna. Tedy alespoň zatím. V prvním díle. Zmizel – zatím - i její chronicky patolízalský muž, působící potíže ve starších verzích. Není ho ale škoda. Jeho roli nahradí hravě jeden odposlech v pravou chvíli a čas demonstrující jeho slizkou odpornost se pak hodí využít pro jiné scény.

Ale ta Constance je divná. Jako kdyby na ní snad podrobněji mělo dojít až v díle druhém. Zatím tu pere prádlo, vstřícná k zrychlenému D´Artagnanovi, pomáhá královně a je hodná. A však vzhledem k jinak velmi slušné a objevné propracovanosti ostatních postav, je to až podezřelé. No, musíme vydržet do prosince, kdy se dočkáme druhého dílu. Třeba Constance ještě dojde.

Tak teď už jen fakta z anotace distributora společnosti Bioscop …

„TŘI MUŠKETÝŘI: D‘ARTAGNAN

Jeden za všechny! Všichni za jednoho!

Romantický dobrodružný příběh plný lásky a intrik, vášně a zrady, přátelství i soubojů na život a na smrt, již téměř 200 let milují lidé na celém světě.

V království rozděleném náboženskými válkami a pod hrozbou anglické invaze hrstka mužů a žen zkříží meče a spojí svůj osud s osudem Francie…

Temperamentní mladý Gaskoněc d‘Artagnan, neohrožení a věrní královští mušketýři Athos, Porthos a Aramis, křehká Constance, ďábelsky prohnaný kardinál Richelieu či krásná a tajemná Milady de Winter jsou hlavními protagonisty nesmrtelného vyprávění o odvaze, lásce a cti.

Výpravné zpracování legendárního románu Alexandra Dumase přichází v napjatě očekávaném epickém velkofilmu. S rozpočtem více než 70 milionů eur jsou Tři mušketýři: D‘Artagnan / Milady nejdražším projektem v historii francouzské kinematografie.

Nové zpracování nesmrtelného dobrodružství disponuje působivým hvězdným hereckým obsazením: Eva Green (Casino Royale, Sirotčinec slečny Peregrinové pro podivné děti), Vincent Cassel (Jason Bourne, Asterix a Obelix, Černá labuť), Oliver Jackson-Cohen (Neviditelný), Vicky Krieps (Nit z přízraků), Louis Garrel (Nevinný), Romain Duris (Náš boj) a další.

K natáčení na prestižních místech jako jsou palác Louvre, pařížská Invalidovna, zámky Fontainebleau a Saint-Germain-en-Laye, pevnost Fort la Latte, Chantilly, citadela Saint-Malo či historické centrum města Troyes bylo zapotřebí 650 koní a 9 000 komparzistů.

Nejnovější francouzská filmová verze známého příběhu o d‘Artagnanovi se v českých kinech letos objeví ve dvou dílech. První část s podtitulem D‘Artagnan dorazí do kinosálů 6. dubna, druhá část s názvem Milady pak 13. prosince.

… a závěrečné slůvko autora těchto řádek

Vzhledem k pokročilému věku, byl autor těchto řádek vystaven několika filmovým verzím třímušketýrského příběhu. Včetně „kovbojek“ kde kolty nahradili kordy a supermanských akčňáků, kde supermanská ochranka krále dělá počítačově trikové zázraky. Ale daleko nejsilnější dojem v něm zanechala samozřejmě verze francouzská, a to ta z roku 1961, také dvojdílná, v režii Bernard Borderie, kde hlavní roli měl Gérard Barray (d'Artagnan) a sekudovali mu Georges Descrières (Athos), Bernard Woringer (Porthos), Jacques Toja (Aramis). Tato verze se stala pro autora těchto řádek laťkou a nepominutelnou hodnotou. I po shlédnutí nejnovější verze, opět francouzské, Martina Bourboulona, se na tom nic nemění. Jen to, že ta verze víc jak šedesát let stará, kterou absolvoval tajně, ještě ne desetiletý, ač to byl tehdy platný věkový limit pro zhlédnutí, se mu v paměťovém archivu neruší. Jen přeřazuje do kategorie romantické retro (s kladnými hvězdičkami) a tahle nová verze, kterou absolvoval na opačném konci života, se mu přiřazuje, jako moderní, reálná a špičková verze k níž nemá výhrad.

A poslední věta:

Škoda, že náš moderní Žižka vznikl, tak jak vznikl, a logicky pak dopadl tak, jak dopadl. Škoda, mohlo by to bývalo být úplně něco jiného… No, ale to sem už nepatří, já vím…

Text: Richard Koníček

Obrazové ilustrace: Bioscop