'33 - '29 - '36 aneb když móda a užité umění působí jako dvojitý agent mezi protichůdnými silami
Galerie UM - Vysoká škola uměleckoprůmyslová v Praze
20. 12. 2016 – 25. 2. 2017
Nevelký, nevtíravý prostor Galerie UM ve slavné Vysoké škole uměleckoprůmyslové nabízí vždy něco na hraně mezi modernou a tradicí. A také vhledy do práce a studia budoucích osobností mnoha uměleckých oborů a současně do znalostí a zkušeností dávné tradice školy i 
oněch oborů přenášených na studenty jejich pedagogy, vesměs též aktivními a renomovanými umělci. Ozvěna těchto průniků je vždy oživení pražské galerijní scény. Proto se pozvání od Galerie UM na www.www-kulturaok-eu.cz neodmítá. Vždy nás expozice v ní překvapí.
Proč '33 - '29 - '36?
Na první pohled kryptogram názvu nejnovější výstavy Galerie UM není na druhý pohled tak záhadný. Napoví plakát, sesecesní postavou a oněmi záhadnými (?) čísly. A náhle jsou méně záhadná. Ano, jsou to míry. Ideální míry ženské krásy v palcích. Ale stačí přepočet na cm a něco nehraje. V přepočtu je to 83 – 74 – 91, což není přece ideál krásy ženského těla? My vyznáme obligátních 90 – 60 – 90. Tak jak to je? Jednoduše. Ideální míry v palcích byly ideální v 30. letech 20. století. Dámy tak mohly polevit v horní partii a naopak směly přidat v pase a dokonce přes boky. Možná by to bylo pohodlnější i dnes, ale diktát módy je diktát módy.
Ale klid, výstava není o měření, které se používá v poněkud pokřiveném modelingovém vidění ženských půvabů a je nad to i značně nezdravým a zkresleným diktátem. Zdravý rozum říká, že ideální postavu za normálního vývoje a stavbu nikdy nemohou mít dvě ženy, lišící se třeba výškou. Prostě, nechme čísla těm, kdo si na ně potrpí. Výstava je o něčem jiném. O snaze přetvářet – až genderově – ženy, unifikovat je v chování, jednání, názorech, konání a – ano – dokonce i ve vzhledu. A protože to není jen otázka dneška, ale tyhle tendence deformovaly (často doslova – vzpomeňme na korzety a jiné ´vychytávky´) ženy odpradávna. Výstava se obrací ´jen´ k pavědeckým pokusům – jež přinesla 30. léta 20. století.
Tři grácie vnucující ´grácii´ ostatním
Tři avantgardní designérky, Božena Rothmayerová-Horneková, Kató Lukáts, Madeleine Vionnet. Tři, za všechny a z mnoha, co chtěly unifikovat ve své době všechny ženy světa v jeden jednotný model. A to tak, že ve všem. Nejen ve vzhledu a mírách. Ve všem.
Třeba díky funkcionalismu. Řekneme si, že funkcionalismus je přece architektonický sloh. A je to pravda. Vznikl – teoreticky – dřív, prakticky se začal prosazovat ve 20. letech 20. st. a přinesl filozofii ovlivněnou společenskými změnami. V duchu asi vůbec první definice jistého Louise Sullivana, jenž roku 1893 definoval funkcionalismus jako ´formu následující funkci´. A ve 20. a 30. letech jej architekti vzali za slovo a funkcionalismus se stal dominantním slohem všude v civilizovaném světě. I u nás. Československo a realizace našeho meziválečného stavebnictví přetekly hranice naší zemičky a patřily a dodnes patří k evropskému vrcholu. Nové tvary, nové materiály, nové myšlení, vše podřízeno praktičnosti a účelu.
Fajn, ale co to má s ženskou krásou, ženskými tvary, s ženskou ´architekturou´ a oněmi třemi zmíněnými gráciemi? Mnohé. Funkcionalismus totiž ovlivnil myšlení a snahy postupně dalších a dalších oborů. Dokonce pronikl i tam, kam nemusel, ba co víc, i tam, kam vůbec nepatřil. Že ovlivnil vše, co souvisí s bydlením, architekturou a stavebnictvím, dokládá souhrnně a přehledně stálá expozice v Domě u Černé matky Boží (viz. náš článek https://www.www-kulturaok-eu.cz/news/cesky-kubismus-v-dome-u-cerne-matky-bozi-aneb-konecne-sve-ke-svemu-a-ve-svem/), ale to že funkcionalismus ovlivnil i takový zdánlivě odtažitý obor, jakým je karikatura, to už se ví málo. A přece tomu tak bylo (viz. náš článekhttps://www.www-kulturaok-eu.cz/news/lekce-z-karikatury-kubismus-aneb-az-bude-zakazano-moderni-umeni-antonin-pelc/).
Ale co už je úplně nejméně známo, že snahy ´zfunkcionalizovat´ se nevyhnuly ani ženě jako takové. A to dokládá výstava v Galerii UM. A nejen to. Těch snah o normalizaci žen snad bylo a je víc. A že to nebyla jen utopie tuzemská představovaná třeba paní Boženou Rothmayerovou-Hornekovou, dokládají i další dvě jména a další dvě účastnice výstavy - Kató Lukáts a Madeleine Vionnet.
Božena Rothmayerová-Horneková (* 20. 12.1899/+ 15. 5. 1984)
- byla pedagožka, restaurátorka, průmyslová výtvarnice, oděvní návrhářka, ale i partnerka Otto Rothmayera, našeho předního – funkcionalistického – architekta. To ji asi ´nakazilo´ ve 20. až 30. lLetech 20.st., kdy funkcionalismus vládl, aby prosazovala tento styl i do existence žen.
- A tak vznikl avantgardní knižní a výstavní projekt Civilizovaná žena z roku 1929, na němž významně spolupracovala. Feminizovaný, mírně odlidštěný a dost utopický.Naštěstí pro nás (muže i ženy) nenaplněný.
Podobné úvahy potrefily i maďarskou výtvarnici Kató Lukáts, další z představitelek modernismu. Ta neblouznila nad funkcionalismem, ale zase pro změnu rozvinula vlastní styl, zkoumající avantgardní možnosti skryté v konzumní kultuře.
- V meziválečném období pracovala jako ilustrátorka a návrhářka v oblasti reklamy a obalového designu. Je také autorkou plakátu pro tuto výstavu, jenž je přetiskem detailu z její pozvánky s obálkou vytvořenou pro módní dům Mária Gráff a Tercsi Berger na konci roku 1930.
No a třetí z představovaných grácií je francouzská módní návrhářka Madeleine Vionnet. Tvořila - ve své době neprávem - v hlubokém stínu slavné Coco Chanel. Výstavu v Galerii UM doplňuje zase ukázka z její tvorby, jež se na rozdíl od přísně funkcionalistického opojení Boženy Rothmayerové-Hornekové obrací přísně k čistému ženství, nadčasovým ideálům dynamické symetrie a vábným proporcím starověkého Řecka a Říma.
Tak, ani tak, ani tak. Všechny tři dámy, každá z jiného oboru, každá z jiného prostředí i koutu Evropy, mají na výstavě ale svéplnoprávné místo. Stejně jako jejich pozoruhodné a okouzlující retro. Všechny tři (a nebyly v té době zdaleka jediné) časem pochopily, že snahy tvořit ženy podle jakýchkoli -ismů nejde. Že žena je ženou proto, že je svá. A vždy bude. A není-li, pak je to jen prázdná nádoba a napodobenina ženy, odpovídající diktátu nějakého z -ismů a ideálních rozměrů a nejsou to pak ženy, ale jen prázdné nádoby nápodoby.
Velká myšlenka Lucy McKenzie
Kurátorka výstavy '33 - '29 - '36, přišla s nápadem vyhmátnout ony tři dámy a nechat k nim a jejich pozitivní a nesporně přínosné tvorbě, ale stejně tak i k jejich úvahám, vyjádřit současné mladé umělkyně a návrhářky, tedy jména zatím neproslulá, ale ambiciózní: Atelier E. B, Tauba Auerbach, Katja Mater, Lucy McKenzie, Beca Lipscombe, Eileen Quinlan.
Vznikla tak konfrontace, inspirovaná myšlenkami meziválečného období a pracemi tří avantgardních umělkyň, kolektivně a dnešníma očima hledající odpověď na řadu otázek týkajících se feminismu a femininity, antikvity a ultra-modernity, ale i mylných představ o emancipaci. Vedle historických prací tří osobností ze tří oborů tak shlédneme v Galerii UM i práce současných umělkyň a návrhářek, jež na daná témata reagovaly po svém.
K procházce výstavou nepohrdněte průvodcem 
V prosvětlené expozici nelze přehlédnout retro díla hvězd z minulosti. Naopak, prostor otevírají. U vchodu minimalizovaná reminiscence projektu Civilisovaná žena je věnována Boženě Rothmayerové-Hornekové.
Po vstupu do hlavní výstavní prostory je po pravici expozice Kató Lukáts a při levé stěně vzorek díla Madeleine Vionnet. K ostatním exponátům mladých umělkyň a návrhářek by nás měl směrovat plánek na zadní straně informačního textu, jenž najdeme u vstupu. Je dobré se jím orientovat a následně si o autorkách přečíst v obsáhlém textu na líci tohoto průvodce.
Úplně nejlepší ale je, nechat se unést do světa rukodělného umění, jež se kdysi učilo a bylo hrou s tvary, vzory i zručností. A vedlo k úctě k řemeslům. Snad nám to zprofanovala ve školství léta tzv. ručních prací, snad moderní průmyslová výroba, chrlící neinvenční, leč nátlakově módní trendy. Snad se díky výstavě v zemi, kde působila taková módní celoevropská esa jako salony Podolská, Rosenbaum, Nehera, Kníže a další, zamyslíme, že unifikace, jež nás válcuje, odlidšťuje lidský um a zasouvá ho na periferii podivínů a staromilců. A přitom nás setkání s umným řemeslem spontánně bere za srdce i duši...
Kurátorka: Lucy McKenzie
Historické práce:
Božena Rothmayerová-Horneková& Civilisovaná žena, KatóLukáts, Madeleine Vionnet
Výstavu pořádá VŠUP v Praze a Are|are-events.org s Uměleckoprůmyslovým museem (Iparművészeti Múzeum) Budapešt a Uměleckoprůmyslovým museem Praha.
Odborná spolupráce: Jana Baierová, Pavla Dundálková, Martina Chadimová, Edit Darabos, Tereza Kanyzová, Jan Kolský, Ágnes Naszlady, Dóra Reichart, Markéta Vinglerová
Instalace výstavy: Jan Boháč, Josef Frühauf, Jan Paleček
Grafický design: H I T, Berlín
Fotografie: Martin Polák
Speciální svícení pro fotografie: Jiří Šmirk
Osvětlení: ETNA iGuzzini
110 00 Praha 1
nám. Jana Palacha 80
Máme otevřeno: pondělí – sobota: 10.00 – 18.00 hodin
Vstup: volný
Hodnocení: 99 %
Richard Koníček
Foto: © Richard Koníček, © Ing. Olga Koníčková