Úvod > Žena, srdce, prso, kost aneb Markéta Korečková nastavuje ironické zrcadlo hrocení ženského a mužského principu

Žena, srdce, prso, kost aneb Markéta Korečková nastavuje ironické zrcadlo hrocení ženského a mužského principu

27.01.2026 14:46

Žena, srdce, prso, kost

Markéta Korečková

3. 12. 2025 - 21. 2. 2026

Galerie Jilská 14

„MARKÉTA KOREČKOVÁ

náleží k výrazným českým autorkám, a to především díky

invenčnímu sochařskému uchopení tématu mateřství,

ženských rolí obecně a

vztahů v rámci rodinného společenství.

Volí tematiku pro ni autentickou, inteligentně zachází se srozumitelnými metaforami.

Obsahy prací na jedné straně odkazuje do vlastního osobního prostoru,

ty jí ale současně umožňují zprostředkovat

problematické momenty dnešní moderní civilizace.“

Iva Mladičová, kurátorka

Žena…

Je žena jiná než muž? Tedy ne jen fyzicky, ale duší, vnímáním světa, myšlením, názory, vztahem k životu všednímu i nevšednímu? Samozřejmě. A Markéta Korečková to ví. A vyjadřuje ve svých skulpturách, sochách artefaktech i malbách a v instalacích. Hlavní téma jejích soch, lze spatřovat právě v tom, že zkoumá ženský princip v protikladu k mužskému principu a vidí to vše po svém. Ironizuje vžité principy obou pohlaví, jejich vzájemné soupeření a hlavně přežívání přežilých stereotypů.

Srdce…

Srdce je jádrem chování. Srdce žen jsou z hlediska anatomie totožná s těmi mužskými, ale ve vnímání Markéty Korečkové, je srdce ženy hnacím motorem jejích reakcí a vztahů. Žena nejedná nejprve chladným rozumem, ale naslouchá vnitřnímu hlasu, možná až vnuknutí, jež přichází ne z mozku, ale ze srdce. Začasté k vlastní škodě. U Markéty Korečkové je však ztvárnění právě tohoto zjištění ozvláštněno její vášní pro atypické materiály, použité k seberealizaci jejích soch. To vše pak v sobě tají názvuky dávno zapomenutých pohádek, viděných s odstupem autorčinýma očima, ale najedeme při pohledu na její díla také vliv lidového umění, trochu komiksového pojetí a hlavně, hodně a hodně, ženské fantazie.

Prso…

Markéta Korečková umí použít krajní meze sexuality tak, že je nelze nevnímat, protože symbolika všech těch jejích kruhů, sloupů a dalších náznaků je celkem zřejmá, ale neuráží, není prvoplánově lascivní, není pohoršení hodná (tedy u normálně myslících a cítících lidí) a má vždy v sobě myšlenku. Důvod, proč tak socha vypadá, jak vypadá, vyznívá, jak vyznívá a je, jaká je. Netřeba se horšit a zavírat galerii, je třeba se dívat a vnímat a chápat. Nic víc a nic míň.

Kost…

Na prvním místě je u Markéty Korečkové vždy a zásadně, humor a ironie. Nadsázka a vlastně optimismus. Možná i konstatování, že vše už tu někdy bylo, a nic není spadlé z nebe. Nebo vystouplé z bran pekla. Nadhled, a odstup, A filozofie. Ano, z mnoha vystavených děl, a možná ze všech, to nechť si posoudí každý sám, lze tušit skryté úvahy o člověčím bytí, o jeho roli v životě vlastním i těch druhých a o hledání čehosi, co je v nás a my nevíme proč. A nacházení čehosi, čemu se říká existence. Ale chce to přemýšlet. A to už se v době internetu moc nenosí. Vše lze přece „vyguglit“. Nitro soch Markéty Korečkové nikoli, to se musí poznat na vlastní kůži.

Jak dodává kurátorka

„Markéta Korečková vážná témata často překračuje subverzí specifického humoru, čímž mj. divákovi dovoluje uvažovat nad přítomnými významy svobodně, otevřeně. V posledních letech nechává v dílech prostor i pro výtvarnou spoluúčast její dcery Juliany.“