Úvod > Zámecká zahrada Trojského zámku aneb nezapomeňte, že tahle pražská oáza klidu a krásy je přístupná zdarma a po celý rok

Zámecká zahrada Trojského zámku aneb nezapomeňte, že tahle pražská oáza klidu a krásy je přístupná zdarma a po celý rok

22.10.2025 16:40

Těžko říci, která z pražských zahrad je ta nejkrásnější.

Každý jsme jiný, každá zahrada je jiná a

Každého, ke každé, váží jiné vzpomínky, zážitky, pohledy, místa.

Všeobecně se však proslýchá, že tou (skoro) nejkrásnější vůbec je

Zámecká zahrada Troja.

A bylo-li by tomu tak, nebylo by divu.

Obtéká barokní Trojský zámek již od 17. století, vznikla jako barokní a to

v dobově asi tom vůbec nejlepším módním stylu, ve stylu francouzském…

Když se na ni zaměříme podrobněji, zjistíme, že je vlastně rozčleněna

na tři části a ve dvou výškových plochách.

Jako každou správnou barokní zahradu ve francouzském stylu ji krášlí celá řada soch. Nalezneme tu řadu obřích terakotových váz, nechybí romantické pergoly,

rozložité kašny, ale i moderní, nijak nerušící moderní fontáni s nezbytným vodotryskem.

A co nemůže žádná barokní zahrada postrádat, je bludiště.

Bloudí se v něm krásně, ale zabloudit se nedá.

Pohlédneme–li vzhůru a otočíme hlavou sem a tam, spatříme vždy

v nějakém z úhlů zámek a tak rázem víme kudy kam.

Do zahrady vždy a v každém období

Milovníci zahrad, stejně jako ti, co sem zavítají jen tak do klidu přírody, ocení přečetné stromy. Z části okrasné, z části ovocné. Snímky k tomuto textu vznikly v létě, jako vedlejší produkt naší návštěvy aktuální výstavy uspořádané uvnitř zámku, která za týden končí. Ale proto, že je zámecká zahrada otevřena celoročně a zdarma, není nutné dát se od návštěvy odradit, protože tahle zahrada je krásná nejen v létě, ale také na podzim, kdy hraje barvami, jež ocení každý, kdo barvy umí vnímat. Krásná je i v zimě, zejména pokud se zadaří a na chvíli ji zahalí poprašek v Praze tak vzácného sněhu. A o jaru, ani nemluvě. Takže, Zámecká zahrada v Troji, je oáza klidu uprostřed pádící doby, neklidných časů a všedních starostí…

Zmínili jsme stromy, tak nejprve malá dendrologická přehlídka

Dolní části zahrady dominují lípy. Odborníci pečující o park upozorňují, že v rámci zahrady jde o Lípy - Srdčité, Evropské, Řapíkaté, Velkolisté a také Stříbřité. Odborník tuhle informaci jistě ocení, ale laik to asi jen tak nerozliší. Pro nás laiky, je podstatné, že počátkem léta to u nich nádherně voní a bzučí roji nadšených včeliček.

V zahradě trojského zámku, nalezneme i jehličnany. A zase je to jako s těmi lípami. Roste tu Douglaska tisolistá, která je stálezelená (s nadcházející zimou ji půjde snáze identifikovat), a nejde skoro přehlédnout, v přírodě dorůstá až 50 m a pyšní se krásnými převislými jehlicemi. Jehličnatý, a také stálezelený, je v zahradě k nalezení také Tis červený, který má někdy podobu stromu, ale někdy je to spíše keř. Známe ho hlavně ze hřbitovů. A protože je jedovatý tak pozor na něj.

No a samozřejmě jsou v zahradě i četné listnáče. Uvádí se Dub (cer), typický pro naše parky,

Javor (polní babyka), jenž tak úžasně v květnu kvete a proto je vděčným obyvatelem parků.

Líska (turecká) je zajímavá tím, že oživuje zahradu už od února, neboť takhle brzy už rozkvétá.

Habr (obecný) proslul svými něžnými jehnědami, Slivoň (myrobalán) je známá hlavně svými plody – mirabelkami. Jabloň (obecná) klidně i 10 m vysoká a objevit lze také Zimostráz (všezelený), v rozvoji vnímatelný spíše jako keř a až po dlouhém čase ho lze považovat za strom.

A teď trocha čísel

Zahrada, ta dole, tzv. přilehlá, byla založena v roce 1685. O dvanáct let později, v roce 1697 vznikla dnes tak oblíbená terasa a dobudovány byly hospodářské stavby kolem. Když od rodu Štrenberků odkoupila zámek a zahradu Marie Terezie, aby objekt poskytla ústavu šlechtičen, nelenila a osobně se v Troji byla podívat. Zahradu samozřejmě neopominula projít.

Další důležité datum týkající se nejen zámku a jeho zahrady byl rok 1842 kdy si panství zakoupil Alfred kníže Windischgrätz, který tu založil vinici – dnešní Vinici sv. Kláry, která je v péči sousedící Botanické zahrady hlavního města Praha. O pár let později, v roce 1848, však tento pán při potlačováni protihabsburské revoluce už tak šlechetný nebyl a Praze pořádně zatopil při likvidaci nepokojů.

Ale zpátky do zahrady

Patří-li nyní barokní zahrada Trojského zámku Galerii hlavního města Prahy, je to víc než příhodné. GHMP se přece v zámku stará o atraktivní výstavy umění. V zahradě má GHMP venkovní galerii děl historických, souborně a odborně označovaných jako „umělecké prvky“.

Východní zahrada, to je ta část zahrady, která zahrnuje proslulé přírodní bludiště, má tvar kosočtverce. Zjistí se to nejlépe z mapy anebo moderně - při přeletu nad Trojskou zahradou. Což není zatím ještě běžné. Střed této části zahrady tvoří zmíněné bludiště, od jehož středu se rozbíhá osmero cest. Všechny míří k zahradní zdi.

V zahradě se ale samozřejmě nacházejí i zdobné objekty se štukovou výzdobou a motivy z antické mytologie. Působí jako byste procházeli zahradou v samotné Versailles. Skoro.

Fontány a studánky…

V trojské zámecké zahradě je vidět, že naši předkové, někdejší zahradní architekti a koneckonců také moudří majitelé zámku, jsouce osvícenými investory, mysleli na vodní prvky a také na to, že voda v létě ochlazuje a oživuje zahradu. A to ještě neznali globální oteplení.

Hned v samé středu hlavní zámecké zahrady, v trase vedoucí od jižního druhdy hlavního vchodu k terasovitým schodům, potkáme již od 18. století monstrózní obří kašnu se sochami. Tedy zubem času, povodněmi a možná lidským přičiněním, ne zcela kompletní, ale zřetelně odborníky kvalifikovaná jako typickou barokní fontánu, jaké známe z mnoha náměstí v Římě. Rekonstrukce prováděné v roce 1978 ale mnohé o původní podobě napověděly.

Další fontány jsou o něco výš, stylizované do skalních útvarů, kde mezi tryskami vody objevíme i všelikou kamennou havěť jako jsou ještěrky či žáby, ale též floru, v podobě kamenných rostlin. Odborníci přisuzují tvorbu těchto artefaktů významné dílně J. G. Heermann.

V zahradě je i nezbytná tzv. Zpívající fontána od Matouše Lipuse. Vznikla až v roce 2019 je „ukryta“ ve výukové zahradě a má především edukativní poslání.

Vodu zprostředkovávají v zahradě ještě také studánky.

Václav Cígler, přední sochař, architekt i pedagog (viz. náš článek: https://www.www-kulturaok-eu.cz/news/vaclav-cigler-tady-a-ted-aneb-co-se-stane-kdyz-spojime-historii-s-modernim-umenim/ ) se v Zámecké zahradě zasloužil o sedmero studánek, umístěných uprostřed buxusů Studánky po naplnění vodou odráží oblohu a obláčky na ní jako zrcadla.

Vázy i Paridův soud

Terakotové vázy krášlí ohradní zeď kolem zahrady. Jde o stylizované busty antických vojevůdců. Vázy zdobí umělecké detaily (girlandy, maskarony, erby, figurální výjevy a květinové motivy. Vázy a busty tvoří tak značně rozsáhlý soubor, že nemá v Evropě obdoby.

Sousoší nazvané Paridův soud, vytvořené v roce 1998 pro Zámeckou zahradu v Troji, jehož autory jsou sochař Stanislav Hanz a architekt Otomar Kuča, zachycuje okamžik osudové volby Parida mezi třemi krásnými bohyněmi.

Co umožnil Stanislav Svoboda, poslední majitel

Posledním majitelem rozsáhlých pozemků, včetně zámku a jeho zahrady, byl velkostatkář Alois Svoboda. U příležitosti 70. narozenin prezidenta T. G. Masaryka, v den 7. 10. 1922, věnoval tyto své pozemky a nemovitosti, tedy i Zámek a zahradu, státu. Ke svému dary však, podobně jako Mucha k Epopeji, přidal podmínku. Mucha v ní toužil po nové výstavní hale určené speciálně pro jeho Epopej, Svoboda zase chtěl, aby jím na darovaných pozemcích „byla vybudována osvětová a sociálně-humanitní zařízení ve prospěch mládeže původnem i rasou československé a v Komenského duchu.“

V roce 1924 tak na části jeho bývalých pozemků vznikla Zoologická zahrada, na další části Botanická zahrada a u Zámku zůstala zámecká zahrada. Zámek se Zahradou byl později svěřen Galerii hlavního města Praha.

Jak je zahrada uspořádána

Hlavní součást zahrady tvoří jednoznačně zahrada okrasná. To je ta, která je osázena těmi buxusovými ploty a záhony s letničkami.

Jižní část zahrady, tedy tam dole, u řeky, představovala prostor pro vjezd. Má proto tvar čtverce rozparcelovaného na osm trojúhleníkových částí. Vnější opanují okrasné slivoně, vnitřní lemují tisové ploty a až teprve uvnitř jsou buxusové keře.

K zahradě přináleží i sad rozprostírající se východním směrem od zámku. Tedy proti proudu Vltavy, nebo jinak směrem k Trojské lávce. Jeho centrum tvoří již výše zmíněné bludiště. Uprostřed bludiště, někdy se píše také labyrintu, stojí výrazný solitérní strom. Je to jedna z již zmiňovaných Lísek (Líska turecká).

Co poničil čas a voda, napravují rekonstrukce

Zásadní rekonstrukce zámku a zahrady uskutečněné v tomto století byly tři.

První rekonstrukce začala v roce 1977 a trvala do roku 1989, tedy 12 let. Šlo o rozsáhlou rekonstrukci napravující vše, co natropil zub času.

Druhou rekonstrukci si ovšem vynutila sama velká voda. Povodeň z roku 2002 totiž poničila sklepní prostory zámku a zcela zplundrovala přilehlou, čili dolní, zahradu.

I třetí rekonstrukci zahrady způsobila voda. Začala podobně jako ta předchozí, v roce 2013, a opět poničila především dolní část zahrady.

Zámecká zahrada dnes

Vzdor oběma povodňovým atakům, má dnešní zrada podobu vepsanou do ní v letech velké historické rekonstrukce z 80. let.

Autorem projektu je architekt, designér, urbanista a pedagog specializující se především na zahrady historické i nové, na parky a veřejná prostranství, arch. Otakar Kuča (* 1927 + 2018).

Projekt Otakara Kuči, vyšel důsledně z principů původní barokní zahrady, která tu ostatně více méně setrvávala již od svého vzniku v 17. století, kdy ji vytvořil proslulý zahradní architekt své doby, Jiří Seeman.

Navíc byl Otakaru Kučovi inspirací i rodový znak Šternberků, známá osmicípá hvězda.

Kdo četl i předchozí řádky, tak na pro „šternberský rod“ magické číslo 8 narazil.

Celý zámecký areál je sice přístupný hned několika vchody, ale současná vstupní brána pro návštěvníky je od stanice autobusu před Zoologickou zahradou z ulice Ke trojskému zámku.

Původní – opravdu impozantní vjezd - býval od řeky z jižní strany zahrady, čemuž odpovídá i celá zahradní koncepce v těch místech.

Text: Richard Koníček

Foto: Marie Kubíčková, DiS.