Úvod > Z očí do očí aneb OKO v umění 1900 - 2025 aneb výstava, kde je očí, až z nich oči přecházejí

Z očí do očí aneb OKO v umění 1900 - 2025 aneb výstava, kde je očí, až z nich oči přecházejí

12.09.2025 17:05

Z očí do očí – OKO v umění 1900 - 2025

28. 6. – 12. 10. 2025

Museum Kampa

Díla více jak 60 autorů demonstruje výstava nazvaná Z očí do očí.

Dokazují, že oko je trvalý umělecký symbol.

Čas, móda, trendy doby, lidské postoje, autoři sami a jejich fantazie však

vidění tohoto symbolu proměňovaly a proměňují.

Od někdejšího prvotního oka Božího, až po nejneuvěřitelnější výklady a variace

chápání oka v posledních 125 letech.

Unikátní výstava Z očí do očí nabízí možnost srovnání téma- oko -

v dílech surrealistů i existencionalistů, ale především v pojetí

výtvarníků tvořících v současnosti.

Umělci mohou a dokážou vnímat orgán tak zdánlivě zřejmý, jakým je oko,

tu jako dveře k něčemu, okno vedoucí někam, či zrcadlo zrcadlící cosi, anebo třeba

motiv přechodu do jiných dimenzí…

Fantazie a mnohotvárný a mnohovýznamový pojem oko, to zkrátka a dobře umožňuje.

Oko je autory personifikováno do vševidoucího oka objektivu,

stejně jako do kina, které často a s oblibou pojmenováváme OKO a

oko dokonce chápeme jako tunel do našeho nitra.

Očím zkrátka nelze uniknout.

Ať už v malbě, nebo v objektu, ve videu či ve všemožných pracích na papíře.

Pořád to sice je – oko - ale často se pohled umělce

racionálnímu pohledu na oko, zdánlivě zcela vymyká.

Jak je to tedy s okem v umění? Odpověď nabízí výstava Z očí do očí

zahrnující poklady ze sbírek Musea Kampa,

doplněné o zápůjčky řady institucí i soukromých sběratelů a dokonce i od mnoha autorů.

Vidět je zázrak...

Vidět znamená vědět, říká se. A proto také oko ztotožňujeme s poznáním.

Říká se ale také třeba: Co oči nevidí, to srdce nebolí. Protože vidět a tušit je rozdíl.

Oko se nám začasté jeví jako brána, kterou k nám vnější svět proniká.

Ale naše oko jsou také mnohdy neposlušně nedovřená dvířka, jimiž z nás lze cosi, netuše, spatřit.

Oči za nás prozrazují, co se v nás skrývá, a co se snažíme slovy a gesty utajit.

Oko je totiž náš významný komunikační kanál. A můžeme vést nekončené spory, zda je horší nevidět, než třeba neslyšet. Oko zvítězí. Ne nadarmo se přece říká, že oko je okno do duše.

Oko ale také symbolizuje strážce, kontrolu. O čemž my, jakožto obyvatelé světa dohledu a sledovaní v každé vteřině našeho života, na cestě, v obchodě, v soukromí, kdekoli, skrze svá vlastní elektronická zařízení, víme až moc dobře své…

Jak výstavu vidí odborníci?

„Výstava se zabývá přerodem symbolu oka z jednoho z hlavních surrealistických motivů do existenciální roviny i tím, jak vnímají jeden z nejdůležitějších smyslových orgánů naši současníci.

Narušení našeho vnímání světa, které reprezentuje nejviditelněji scéna z ﬁlmu Andaluský pes Louise Buňuela a Salvadora Dalího, je následováno motivem dohledu institucí, božských bytostí i autocenzury.

Oko patří k romantickým motivům poznání a přijetí druhého, zjevuje i zneklidňující nedostatek soukromí.

Oko na nás přece ne nadarmo hledí už ze záhlaví Deklarace práv člověka a občana z roku 1789.

Oko využil František Kupka (a také Vojtěch Preissig) pro Waldesovu patentku, logotyp který později transformoval Pavel Reisenauer do portrétu Medy Mládkové.

Kvetoucí oko namaloval zase Salvador Dalí pro extravagantní balet Tristan Fou v roce 1944.

Filmová montáž přinese klipovitý pohled do očí geograﬁcky vzdálených i jinak nedostupných, lidskou raketu v oku Meliésova Měsíce, oko kyklopa Odilona Redona, detaily koláží Maxe Ernsta, Dalího ﬁlmovou dekoraci pro snovou scénu v Hitchcockově ﬁlmu Spellbound nebo anonymní Eyeballs americké kapely The Residents.“

A jak jí vidí divák?

Nesporně jak který divák. A stoprocentně každý z nás jinak. Ale obecně se asi všichni shodneme na tom, že jde o neuvěřitelnou mozaiku složenou z bezpočtu vyjádření se na téma oko. A možností je - jak dokládá výstava - opravdu hodně.

Vyjádření jsou zde tušená i netušená, fantaskní i realistická, něžně snová i tvrdě brutální, symbolická, abstraktní, realistická, hyperrealistická i zcela k nepoznání.

Co umělec to jiné vidění oka. Symbolu, prostředku vnímání, orgánu naší nezbytnosti, optiky. Jedni vnímají oko jen jako počátek nějakého příběhu, jiní jako propad do hlubin netušena. Oko je zjevně pro každého umělce – ale vlastně i pro každého z nás vůbec – něčím jiným, než jen pouhým zdrojem vidění. Vždyť okem se dá dívat, hledět, civět, zírat, nahlížet, bloumat, oči lze před něčím zavírat, ale na jiné je se vytřeštit. Oči pláčí, smějí se, smutní, jásají, prosí i zakazují…

Vše řečené i neřečené lze na výstavě najít. Vše i mnohé další, vše co už slovy ani moc vyjádřit nelze.

Na tuhle výstavu je dobré si udělat čas. Procházet ji, zastavit se u díla, jež nás samo zastaví, přečíst si popisku, jenž nás sama přitáhne, uvědomit si autorství a název díla, a pak se na ně znovu podívat. A lépe. Dovede nás to k pochopení. Díla? Někdy ano, někdy ne. Ale hlavně nás to dovede k pochopení, že není oko jenom pouhý zdroj jednoho ze smyslů ve výbavě člověka, ale i zdroj inspirace tvůrců a především pojem, který má přemnoho významů.

Autorský tým

Věřme vedení Musea Kampa, věřme úžasné paní kurátorce Martině Vítkové, věřme, že na někoho nezapoměli. Ne-li, pak jsou na výstavě zastoupeny následující osobnosti: