Vrátila jsem se do rodného kraje aneb proč jsem si tam lásku našla
Vrátila jsem se do rodného kraje aneb proč jsem si tam lásku našla
Narodila jsem se v jižních Čechách. Ale pak jsme se s rodiči přestěhovali do Prahy. Na prázdniny jsem ale s maminkou jezdila dál k nám do jižních Čech. Za tetou. Bydlela
v chaloupce u lesa, kde vždy rostla spousta borůvek, malin a hub. Milovala jsem to tam a osud mě bohužel zavál do jednoho obrovského kotle, s trvale zamořeným vzduchem, kde
ani borůvky, ani maliny nerostou. No prostě jsem ve městě od počátku trpěla, a když jsem už byla velká a mohla se vydávat někam sama, prchala jsem, kdykoli to jen šlo, k tetičce.
Jednou v létě, to mi už bylo skoro 17 let, jsem zase byla u své milované tetičky. Žila sama se synem, který byl v mém věku, ale na rozdíl od mě to byl děsný rošťák. Jmenoval se Vašek. A protože bylo velké horko, nabídl se mi Vašek, že se mnou půjde k jednomu, mně dosud neznámému, rybníku, a že se tam dá bezvadně koupat. Oželela jsem tedy borůvky a šla,
zvědavá, co to asi bude za rybník. A taky že jo! Byl plný kachen. My jsme ale byli mladí a k tomu to horko k udušení, takže jsme do rybníka vlezli. Při vstupu do něj ale bylo nejprve nutné prodrat se pořádným bahnem. Vrávorala jsem a nebyla z toho nadšená. Zato Vašek ano. A aby zábava nestála, využil mého vrávorání a strčil do mě tak, že jsem upadla hlavou pod hladinu a tu vodu z rybníka vdechla. To bylo příliš. Byla jsem rozzuřená, a měla vztek, že jsem to mohla tušit, už když mě Vašek zval. Ale on nic nic nechápal a jen se mi smál. No, venkovský hňup!
Legrace ho ale brzy přešla. Do večera jsem totiž dostala horečku 40 stupňů, jedno oko se mi zavřelo a druhý den už mě vezli do špitálu v Písku. Tam se mě okamžitě ujal doktor
středního věku, a dělal vše, aby mi především srazil ty teploty. Jako další krok se ukázalo nezbytné, provést mi operaci čelních dutin. Infekce z rybniční vody se mi totiž dostala do hlavy. No být Vašek po ruce...
Nemocnice měla ve svém areálu veliký park. Tam se slézali mladí pacienti. Hned po utlumených horečkách a při čekání na mou operaci jsem mezi nimi nechyběla ani já. Kluci i holky se tu bavili, učili se kouřit a navzájem se namlouvali. Park byl totiž ideálním prostorem, protože v nemocnici byli kluci od holek odděleni a hlídáni. Ale v parku ne. Samozřejmě, že
se mi tam jeden i zalíbil. Vypadal totiž dost romanticky a hrdinně. Měl bílou pásku přes oko. Jmenoval se Pepa a byl zhruba v mém věku. Takže ještě takové ucho. Naštěstí o oko
nepřišel, i když mu do něj prý na stavbě stříklo vápno, ale léčení se táhlo, jako to mé čekání na operaci...
No, co budu povídat. Já byla mladá, on také, léto v proudu, a k tomu to nudné čekání obou. Náhoda chtěla, že když jsme se v parku s Pepou náhodně setkali, sedli jsme na lavičku
a povídali si. A pak už jsme se do parku vkrádali i při setmění, pořád se vášnivě líbali a líbali...
Jednou, to už jsem tam byla asi tři neděle, jsme s Pepou utekli do parku dokonce před vizitou. To nebylo moudré, protože nás celkem logicky vyčmuchal můj doktor. Dost se zlobil a oznámil mi, že druhý den bude konečně ta odkládaná operace. Pepu naopak okamžitě propustil do domácího ošetřování. A tak jsme se rozloučili, vyměnili si kontakty a já s hrůzou čekala na operační den.
Operace dopadla dobře, ale doktor mi sdělil, že propustit mě bude moci asi až za čtyři neděle. Hrůza! A navíc po zkušenostech se mnou mě hlídal. Dokonce chodil osobně na můj
pokoj a kontroloval mi obvazy. A když už jsem se mohla pohybovat po chodbě špitálu, přišel za mnou a řekl mi: "Halino, ty už jsi zralá, viď, ty už chceš domů, že jo, ale musíš to vydržet, než budeš propuštěna. Navíc, s tím kloučkem to přece nemáš zapotřebí. Říkala jsi, že jdeš na
vysokou školu, a ten kluk byl zedník... Tak nejanči. Zkusím ti, ještě píchat strychnin..." Podívala jsem se na něj v děsu... "No neboj se. Slyšíš přece špatně, ne? No a když
tak špatně slyšíš, tak by se ti to třeba mohlo zlepšit , " vysvětlil mi důvod svého rozhodnutí. Zírala jsem a nechala se očkovat. Kupodivu jsem to přežila, i když je podle mého
strychnin jed, ale na sluch to vůbec žádný vliv nemělo. To spíš ta naše setkání působila na mé srdíčko.
Když jsem opouštěla nemocnici a loučila se s doktorem, jmenoval se Robert K., dostalo se mi ujištění, že kdykoli budu mít problém, mám za ním přijet, že mě rád uvidí. Srdíčko se mi rozbušilo a já byla z pozvání mile rozrušená.
Po promaroděných prázdninách jsem nastoupila do školy jak jsem měla, ale ne na dlouho. Náhle mi zemřela matka, samoživitelka. A já stála před otázkou - co dál? Škola trvá dlouho a studovat bez peněz, to nejde dohromady. A tak jsem se rozhodla školu zatím nechat a najít si zaměstnání.
Začátek byl moc smutný. Máma nikde, nutnost se o sebe starat, hledat práci a do toho ten prázdný byt, kde to na mě všechno padalo. Hodně jsem vzpomínala na Roberta a alespoň
na chvíli mi to vždy pomohlo zapomenout na složitost mé situace. A navíc se blížily Dušičky. To jsme s mámou každý rok jezdili na jejich hrobeček k nám domů do jižních Čech,
a teď jsem tam měla jet sama a ještě ke všemu na ten její...
Padl na mě smutek k neuzvednutí, a tak jsem vytočila číslo do nemocnice a chtěla, aby mi spojili na pana doktora Roberta K. Naštěstí měl službu, a když to po chvíli zvedl, vnímala jsem, jak mnou, vzdor všemu, co mě v posledních týdnech potkalo, vzlíná rozrušení. Konečně se ozvalo: "Haló, kdo tam?" a já odpověděla tiše: "To jsem já, Halina . Je mi strašně moc smutno. O víkendu tam k vám jedu na Dušičky. Mohla bych se u vás zastavit na pokec? Strašně moc se toho změnilo..." Robert měl okamžitě zájem a tak jsme se hned i domluvili, kdy mám přijet. Dokonce mě pozval na večeři a já do telefonu mluvila a mluvila. A nakonec, i když jsem ho s tím nechtěla původně zatěžovat a už vůbec ne do telefonu, jsem mu v rychlosti odvyprávěla celou tu mou kalvárii. Robert celou dobu trpělivě naslouchal a nakonec mi řekl, že mi najde v nemocnici práci, abych to tam v tom velkém městě ukončila, že mi tu bude líp a že i on osobně bude moc rád, když tam budu. Byla jsem tak šťastná, že jsem
zcela spontánně vyhrkla: "A co když řeknu ano, co bude pak?" "No co by. Zkusíš to, srovnáš si duši i myšlenky, a sama se rozhodneš co dál. Budu-li ti k tomu něco platný, tak budu
moc rád..." , ulehčeně odpověděl Robert.
Když jsem vcházela do nemocniční recepce, byla jsem nesvá. Jednak jsem byla ještě ubrečená z návštěvy hrobečku a jednak nervózní z toho, jaké bude setkání s Robertem. Sotva ale
vešel, spadla ze mě tíha. "Vypadáš ohromně, Halino..." volal už přes celou halu, " ... tedy myslím po té operaci... Nejlepší bude, když tu teď pár dní zůstaneš, okoukneš si nemocnici a já ti seženu ubytování. A uvidíme, jestli to bude k něčemu...", dodal Robert a něžně se na mě usmál.
Brzy jsme se sblížili. I když zprvu Robert přemýšlel, jak vyřešit tu moji původně plánovanou vysokou, brzy pochopil, že nijak netoužím po kariéře, a tak mi navrhl, že se vezmeme. Zjistil totiž, že mám raději vaření, starost o domácnost, o rodinu a to se Robertovi líbilo. Manžel má
svůj klid a pohodu domova a já zahrádku a naše děti a králíky a slepice a psa v domku jeho rodičů, kde společně bydlíme. A každou sobotu a neděli vyrážíme do okolí a často navštěvuji i moji milovanou starou tetu. Vašek se na mě zprvu bál pohlédnout kvůli tomu, co mizpůsobil, ale když jsem mu za to nepřímo poděkovala, protože jinak bych nepoznala Roberta, začal být zase stejný jako v mládí. A tak jsem se konečně vrátila domů a jsem šťastná.
Halina, 25 let, Písek