Úvod > Vojtěch Kovářík - Touha po něčem trvalém aneb chvála obyčejným věcem, aneb židle, je prapříčinou civilizace

Vojtěch Kovářík - Touha po něčem trvalém aneb chvála obyčejným věcem, aneb židle, je prapříčinou civilizace

10.10.2025 17:21

Vojtěch Kovářík

Touha po něčem trvalém

10. 9. - 15. 11. 2025

Galerie Jilská 14

(Jednatelka Galerie Jilská 14, Anna Kučerová)

„Výstava představuje aktuální tvorbu grafika Vojtěcha Kováříka.

Autor rozvíjí svou mytologii každodennosti,

prostřednictvím soustředěného pohledu na

objekty obývacího prostoru,

především židle a stoly.

(kurátorka výstavy Eva Bendová)

„Židle se Vojtěchu Kováříkovi, stejně jako například dříve Adolfu Loosovi, stává

zhmotněním člověka, jeho otiskem.

Prostřednictvím linorytu, rastu a ručního tisku získávají prosté objekty v grafikách

zářivou světelnost, vlastní mytologii a monumentalitu.

Autor v oblasti grafiky představuje monumentální pojetí,

dlouhodobě patří k výrazným osobnostem scény.

Za poslední tři roky vytvořil rozsáhlý cyklus prostorů všedního dne,

objekty s jejich světelnou křehkostí staví virtuózní minimalistickou hru.“

Kurátorka výstavy Eva Bendová

Král linorytu

Vojtěch Kovářík je grafik, ale ne ledasjaký. Je králem náročného a sofistikovaného oboru – linorytu. Jeho černobílé obří linoryty z interiérů budov jsou v jeho podání opravdu mistrovská díla. A volí si k tomu, jak zdůraznila kurátorka výstavy Eva Bendová, tu asi vůbec nejsložitější cestu, obrovsky náročnou na trpělivost – průmyslový čtyřbarvotisk. Kdo se nevyzná v oboru, nechť zví, že si tím svoji normální (už tak nejednoduchou) práci zvanou linoryt, ještě záměrně komplikuje. Výsledkem je však natolik precizní obraz, že dokonalostí skoro až připomíná fotografii. A o to autoru mimo jiné opravdu jde. Dokonce na svých plátnech kombinuje vrcholnou znalost polygrafie, právě s fotografickými postupy…

Proč židle?

Jak připomněla kurátorka výstavy Eva Bendová, tak Vojtěch Kovařík rozhodně nepatří k těm autorům, kteří své obrazy vytvářejí především pro divácký efekt. Především co se týče jeho, relativně specifického, výběru témat a námětů. Vojtěch Kovářík se vytrvale a neústupně věnuje zobrazování těch nejobyčejnějších věcí. Právě v nich nachází dokonalost, krásu a až filosofický přesah. A právě ta zdánlivě obyčejná věc, jakou je židle, je pro Kováříka skoro základ vší civilizace. Jak jej parafrázovala i kurátorka Eva Bendová, pro autora - právě díky židlím - vznikají naprosté průlomy grafické i technické. Pro Vojtěcha Kováříka je totiž židle doslova metafyzický symbol.

Jak na to?

Samozřejmě na počátku je a musí být nápad. U Vojtěcha Kováříka ale ne jen záblesk z čistého nebe. Kdepak. Budoucí obraz musí autor vymyslet. Nejlépe právě na židli. A nejen na ní.

Pak začíná čas kompozice budoucího obrazu. Ono se řekne židle, ale k té musí být i nějaké vhodné okolí, emotivní zátiší a promyšlená aranž.

Budoucí obraz je tedy nejprve uměleckou instalací. Jasnou, reálnou, ale - trojrozměrná. Následně se však tento trojrozměr, se musí stěsnat na dvojrozměr. Děje se to prostřednictvím fotografie. Dokonce mnoha fotografií. Celé řady záběrů, se změnami osvětlení a úhlů pohledu.

Po vyvolání snímků nastává další fáze vzniku budoucího obrazu, výběr správné konstelace, správného vyznění.

A pak přichází na řadu technika. Nejprve kopírka. Zvolená fotografie se totiž překopíruje na vhodný formát, na formát, jaký bude mít grafická matrice. A zde začíná řemeslo.

Litografie znamená, že každá zamýšlená barva se musí vyrýt samostatně. Tak jak je to potřeba. Následuje soutisk matric znamenajících jednu z barev. Často, aby to nebylo tak snadné, se ještě tiskne verze v negativu.

Že je to věda pro laika? Ano, je. A také nesmírně lopotná práce - pro tvůrce.

A pak řekneme, že na obraze je židle. Je, ale co všechno se za ní skrývá a co díky mistrovské divákům sděluje…

Neobyčejné obyčejné věci

Na výstavě v Galerii Jilská 14 s názvem Touha po něčem trvalém, převažují židle. Ale najdeme i stoly, krajiny, město, zátiší… Autor umí nejen židle.

Ale když právě ta židle je tak neobyčejně obyčejná, že se stala jakousi specifikou v tvorbě Vojtěcha Kováříka. A můžeme potvrdit, že je to tam opravdu - židle stokrát jinak. Bez nadsázky. Až je to neuvěřitelné. Však se také pro tvorbu Vojtěcha Kováříka mezi odborníky ustálilo rčení, že Kováříkova grafika, je současně i „ manuál vývoje polygrafie“, a jak posoudil i náš redakční fotograf, sám vyučený tiskař, je to hotová učebnice grafiky, kterou by měli povinně navštívit všichni, kdož se cítí býti grafiky budoucími.

Co na to všechno autor

Velké osobnosti nepotřebují velkou reklamu a MgA. Vojtěch Kovářík, k nim patří. Ke své tvorbě neuvedl praktiky nic. Při zahájení potvrdil slova kurátorky Evy Bendové a poděkoval věcně, neokázale přítomným, jakoby na té jeho tolik obdivuhodné tvorbě, vlastně nic zvláštní ho ani nebylo.

S dobráckým úsměvem nám také prozradil, proč, že je vnitroblok před galerií doslova přeplněn mladými lidmi (zejména děvčaty…), když jmenovitě poděkoval i – jak řekl – Hollarce. Ano, Hollarka je jeho působištěm, tam vyučuje budoucí grafiky (že by hlavně grafičky…) hlubotisk, kresbu, ilustrace a figurální kreslení.

Poslední slovo měl pan farář

Galerie Jilská 14 má jednu zvláštní vlastnost. Udržuje – dalo by se říci - výborné sousedské vztahy. A když sousedí s klášterem Dominikánského řádu právě v Jilské, je to nasnadě. Klášter stojí naproti, přes úzkou uličku. Klášter disponuje mimo jiné i výstavní prostorou, kde se konají u příhodných výstav i, takříkajíc - galerijní intervence. Ale ne do úplně veřejného prostoru, jak je u mnohých galerií zvykem, ale do prostoru klášterního. A výstava Vojtěcha Kováříka, nazvaná Touha po něčem trvalém, přímo vybízí k takovéto intervenci do klášterního prostoru.

Posláním církve je přece posílit naše touhy po něčem trvalém, což je – či měla by nebo alespoň by mohla – být právě víra. A ta - v podání Vojtěcha Kováříka - představuje obyčejnost a zklidňující jistotu. Třeba ta jeho židle jako - symbol.

Však se k tomu také vyjádřil i přítomný fr. P. Benedikt Tomáš Mohelník, podpřevor, knihovník a ředitel Dominikánské 8., vyučující na KTF UK Praha.

Nejen, že pochválil spolupráci galerie s klášterem a pozval nás do klášterních prostor, na další součást Kováříkovy expozice. Pochvaloval si ale také, že takovéto propojení není první a jak věří, tak jistě ani poslední. Dodal, že takovéhle propojení kláštera a galerie je až přímo symbolické. Dokazuje totiž, že v tomto případě, funguje jedna z hlavních všelidských vlastností, kterou by měla být právě - spolupráce.

A co se týče právě této výstavy tak souhlasil, že kolo, zde preferovaná židle a také ještě stůl, jsou tři převratné vynálezy, stojící na počátku všech ostatních vynálezů a tím i civilizačního vývoje lidstva vůbec, neboť žádná věda ať už chceme či nechceme, se bez židle prostě neobejde.