Viděno z tramvaje aneb náš tip pro den, kdy leje jako z konve, žhne jak na poušti nebo je zima jako v Ojmjakonu – ČÁST 3.
Otec autora těchto řádek snil celý pracovní věk, a to ještě o léta prodloužený,
o tom, že až bude v důchodu, vezme
jednu tramvajovou linku za druhou a pojede z končené na konečnou.
Podotýkám, že to říkal v dobách, kdy neexistovali bezdomovci a
nesledoval zdaleka jejich důvody k obdobné činnosti.
Naopak, mínil vnímat okolí a vybavovat si informace o objektech a místech,
jimiž cesta vede. Měl totiž za to, že je to pro utužení paměti a mysli vůbec,
lepší než jenom luštit křížovky.
Nikdy jsem mu to nerozmlouval a nikdy jsem ho k tomu ani nepřiměl.
Raději chodil vlastivědně se mnou po svých,
než došel na opravdovou konečnou té své vlastní cesty…
Často jsme pak o tom jeho plánu přemýšleli - od jistého věku - také my.
A tak jsme jednoho krásného dne, usedli na konečné tramvaje č. 10, v Ďáblicích, do soupravy a vydali se na cestu.
Ne sice až na konečnou do Řep, ale jen asi tak polovinu trati k nám na Vinohrady.
Cvičně, jaké by asi tohleto - alternativní - luštění křížovek bylo.
Tedy, pokud bychom si ovšem na to – jednou, na sklonku – opravdu našli čas.
Zvolili jsme k tomu sluneční den, aby byly lepší fotky z té naší vlastivědné, no, přesněji městavědné, cesty.
A proč, že právě z konečné v Ďáblicích? Inu proto, že jsme tam před tím připravovali
článek o pozoruhodném ďáblickém hřbitově. (viz. náš článek:
V minulém pokračování jsme dojeli až na Vinohrady. A na nich také končíme. My.
Naše tramvaj ale jede dál, i bez nás. Až do Řep, na svoji konečnou…
Olšanské hřbitovy
Když nás naše tramvaj veze kolem hřbitovů, přesněji projíždí s námi po ulici Želivského mezi hřbitovy, jak se jmenuje stanice směrem, kterým se v našem případě pohybujeme, tedy zdola nahoru, od Žižkova k Vinohradům. Ovšem stanice v opačném směru je poněkud výš a tím pádem blíže stanici Želivského, tak se jmenuje Želivského.
Takže, když projíždíme mezi hřbitovy, které se nazývají Olšanské hřbitovy, vnímáme, že jsou rozlehlé. Jsou totiž vůbec největším pražským pohřebištěm. Mají přes 50 ha. Čekají tam - prý - na nás, už 2 miliony předků. Mnozí ve stínu 25 tisíc hrobek, a 200 z nich dokonce v tzv. kaplových hrobkách, vděčným námětem fotografů a bohužel i častým „útočištěm“ nekalých elementů. K tomu všemu patří i 65 tisíc hrobek a 20 tisíc urnových hrobů. Historici ve spolupráci se statistiky dodávávají, že je-li počet zde na všechny způsoby spočívajících správný, což prý jo, pak jsou Olšanské hřbitovy vůbec největším pohřebištěm republiky. Kvůli jejich rozloze bylo třeba v průběhu času zavést systém, jak značit jednotlivé sekce. Tak po pravé ruce míjíme hlavní část Olšanských hřbitovů, tzv. sekci I. Po levé míjíme část označenou II. Tam – z tramvaje to ale není vidět - je pravoslavná kaple, kam se o nedělích stahují ti, jimž tahle víra náleží. V části II. jsou i tzv. čestná pohřebiště obětí válek a podobně. A proč právě Olšany? Rozhodně ne podle těch, jimž slávu vydobyl Valašský král, Bolek Polívka a o nichž tak rád mluví. Ty jsou na Moravě. Naše Olšany mají název po zaniklé vsi téhož jména, která se v tomto prostoru nacházela.
Za zdí jsou židovské hřbitovy
Olšanské hřbitovy II. skrývají také samostatnou část, Nový židovský hřbitov. Od té nežidovské je oddělen zdí. I o tomto hřbitově platí superlativy. I on je totiž největším. Největší pražský židovský hřbitov. Je tu od roku 1890 a zaujímá plochu destinásobku slavného Starého židovského hřbitova na Josefově.
Dominantou, kterou nelze po levé straně naší cesty těsně před koncem ulice Želivského a její křižovatkou s ulicí Vinohradskou, přehlédnout. Je to Obřadní síň s modlitebnou od arch. Bedřicha Münzbergera. Vedle je ještě jedna, modernější z roku 1933, ve funkcionalistickém slohu. Navrhl ji arch. Leopold Ehrmann. Atrakcí – hlavně pro cizince – je bezesporu hrob Franze Kafky.
Polárkový dort? Ne, hotel Don Giovanni
Hned za hřbitovní zdí, v našem směru po levé ruce, je autobusové nádraží, vchod do metra A – Želivského a nad nimi ční cosi neskutečného. Hotel Don Giovanni. Oficiálně velkorysý grand hotel s mozartovskou atmosférou. Budiž. Bizarní budova tu vyrůstala v letech 1999 – 2000. Autorem je arch. Nahálka, ale vše, co si chceme nebo nechceme myslet, na jeho autorskou adresu, je třeba zvážit i v souvislosti s požadavky investora. Tím prvním byla německá společnost Dorint. Neřešme bez znalostí souvislostí. co pan architekt mohl, směl, chtěl a co naopak musel a třeba ani on nechtěl. Náš zákazník náš pán, platí a u německých firem zejména. Ve zdůvodnění – či přímo zadání – se totiž uvádí, že „čtyřboká stavba se zvlněnými stěnami a nárožními rondely má připomínat jedno velké divadlo, střední část má - jako skelněná socha - připomínat zlomená srdce, která za sebou Don Giovanni nechával.“A pak s tím něco rozumného udělejte…
Ale - téměř až přítel autora těchto řádek - někdejší předseda České komory architektů, skalní to příznivec funkcionalismu, s nímž spolutvořili rozsáhlý seriál článků, o tomto hotelu Don Giovanni nekompromisně prohlašoval: „Nekvalitní a neidentickou architekturu k nám do Česka nepřinášejí ale jenom jen zahraniční investoři a architekti, protože hotel Don Giovanni navrhl architekt místní …!“
Zatáčka plná architektury
V téže zatáčce, kde se naše tramvaj zatáčí z ulice Želivského vpravo na Vinohradskou ulici, po pravé straně míjíme jinačí architektonickou záležitost, Novou obřadní síň, Prapůvodní novorenesanční svatyni, z roku 1898, v roce 1921 předělanou na první pražské krematorium, v roce 1932 zrušené a od roku 1971 obřadní síň.
Hned naproti je Palác Vinohrady
Pro polovinu Pražáků jde ale stále ještě o Strojimport. Inu, většina studentů ekonomie jsme prošli v rámci studia tzv. praxí v této a ještě několika podobných pražských budovách, jež se zabývaly zahraničním obchodem. A Strojimport k nim patřil. V roce 1972 byla postavena podle návrhu dvou tuzemských architektů – Zdeňků – Kuny a Stupky a Olivera Honke-Houfka. Inspirací jim prý byl newyorský mrakodrap Seagram Builkding od legendárního architekta Ludwiga Miese van der Rohe. Za minulého režimu na střeše budovy trčela obří rudá hvězda, po listopadu za poťouchlého uspokojení přihlížejících Pražanů, byla nesnášena snášena dolů. Dnes je na téže střeše les antén telekomunikační techniky a mimo jiné rádií Country a Beat. A proč ne. Budova má ne zas až tak všude běžných 18 pater, je na kopci a sahá do výšky 68 metrů. S anténou má 90 m…
A o pár metrů dále u stanice tramvaje Crystal
Stanice naší tramvaje nese název Želivského. Stejně se zde ale jmenují všechny tramvajové stanice všech tramvají nějak projíždějících křižovatkou Želivského, s protínající Vinohradskou a dolů do Vršovic vedoucí ulicí Votická. A v obou směrech. Šest zastávek je tedy ohlašováno zcela stejně – Želivského. Budiž. My místní víme…
Vlevo od stanice Želivského směrem do Vinohrad, na Floru, vznikla další kancelářská budova - Crystal. Na rozdíl od autora těchto řádek, je považována za architektonický klenot. Dílo Libora Hrdouška a Radka Lampy. Čtrnácti patrový objekt, z let 2013 - 2015 poutá pozornost především vzhledem. Má jít o dva krystaly. No, ceněna a zařazena byla do třídy A a obdržela i certifikaci Breeam- Excelent… Tak asi ano…
Flora
Cestou do stanice Flora míjíme po pravé straně další části Olšanských hřbitovu. A jsme na náměstí Jiřího z Lobkovic, tzv. Lobkovičák, kde je už zřetelně jednoznačná, stanice Olšanské hřbitovy. Po pravé straně je zázemí správy hřbitovů, hlavní vstup a zpravidla i stánky s doplňky ke hřbitovní kultuře.
Další stanice, pár desítek metrů je nazvána Flora. Je tu i stejnojmenná stanice Metra A. Vinohradská ulice vede rovně, do centra přes Jiřího náměstí a tak. Doprava odbočují tramvaje dolů na Žižkov. My ale odbočíme doleva do ulice Jičínské, a přes ní dál směrem k tzv. Orionce.
Po pravé ruce míjíme budovu OC Flora. Dříve Atrium či Palác Flora. Nákupní pasáž se stovkou obchodů, o čtyřech nadzemních podlažích se standardem běžným pro podobné pasáže kdekoli u nás i v cizině. Nechybí ani multikino, zde Cinema City. Až do roku 2001 byl v těchto místech park, kam místní chodili na písek a v zimě bruslit. Prodejní pasáž propojená s vchodem do stanice metra A Flora se tu otevřela v roce 2003.
Orionka
Naše tramvaj odbočila vlevo do Jičínské ulice. Projíždí mezi vodárenskými objekty a dostává se do pravotočivé zatáčky do ulice Korunní. Má délku dva kilometry a vede na Náměstí míru. Zajímavostí jistě je, že po obou stranách dohromady disponuje s 36 nejrůznějšími alternativními kavárnami a restauracemi, tedy v průměru každých cca 60 m jedna osvěžovna. Někdy jsou i tři vedle sebe. Ráj současné trendy kavárenské generace, pohroužené do mobilů a kde čeho podobného.
Ale jeďme s naší tramvají ještě kousek dál. Vlevo mineme někdejší vozovnu pražských trolejbusů a jsme ve stanici nazvané - Orionka. Z původního objektu, zbyl už jen venkovní „totem“ značící, že zde kdysi nebyl blok moderních bytů, ale závod nesoucí jméno Orion. Ten tu působil od roku 1924 do roku 1992. Ano, šlo opravdu o onu známou čokoládovnu vyrábějící různé cukrovinky. Otcem zakladatelem díla, byl František Maršner. Ten v roce 1891 právě zde začal - spolu se svou ženou - rukodělnou výrobu cukrovinek. Dařilo se jim a již o pět let později, uvažovali o továrně. To se jim postupně zdařilo. Od roku 1924 nesou výrobky z této produkce, název Orion a dobývají všeobecnou proslulost. Továrna přestála první i druhou světovou válku. Osudný jí byl až rok 1947. Znárodnění. Likvidace továrny, přesun do Modřan a objekty přebírá Ústav sér a očkovacích látek, krátce - SEVAC. Jmenovaly se tak i proslulé „léčivé“ žvýkačky. Například. Ty se zde prodávaly a skladovaly do roku 1994. V roce 2008 objekt ale zmizel a vyrostl zde komplex luxusních bytů. Kterému se má říkat dál stále Orionka.
Naproti čokoládovně byla jatka
Dnes by to asi ani neprošlo a z mnoha důvodů, ale na sklonku 19. století to ještě nikomu nepřišlo divné. Areál vydržel. Dnes jde o rozlehlý komplex budov, rozprostírající se mezi ulicemi Korunní, po níž nás veze naše tramvaj, a obdélníkem tvořeným ulicemi Libická, Slezská a Boleslavská. Od roku 2012 je areál chráněn jakožto nemovitá kulturní památka ČR. Jde převážně o dřevostavbu se spoustou dochovaných původních detailů. V současnosti areál využívá (nejen Vinohradské divadlo ke skladování použitého fundusu a jako dílny na vznik nových kulis vybavené.
Proslulý Pivovar Královské Vinohrady
Ani ne o sto metrů dále po směru trati, už není Pivovar Královské Vinohrady. Vznikl tu v roce 1893 a produkoval 150 000 hl piva. Pro představu, jde o desetinu toho, co dnes produkuje třeba Budějovický pivovar s veškerou technikou a při jeho kapacitě do celého světa. V rozlehlém areálu pivovaru bývala samozřejmě pivovarská zahrada a v ní Pivovarská restaurace a také – ve 20. letech minulého století - slavné filmové ateliéry, sloužící stále se rozšiřujícímu československému filmu. Fungovaly, dokud nevznikly Barrandovské ateliéry. Pivovar, coby producent piva, dokonal za 2. sv. války. S pivem ale souvisel až do přelomu století. Byla tu sladovna pivovaru Staropramen. V divokých devadesátkách se ale na chátrající areál zaměřili developeři a když to nešlo po dobrém, tak objekt v roce 2000 do základu vyhořel a bylo vymalováno. Přesněji vyčerněno. Dnes je tu uzavřený areál luxusních bytů Korunní dvůr. Na někdejší pivovar upomíná jen původní komín, sloužící dnes za výtvarný prvek v exteriéru.
Stanice Perunova – ukončeme výstup…
Tím už naše putování v jedné z náhodně zvolené tramvaji, plné postřehů a vzpomínek, končí. Zbytek už dojdem pěšky.
Zkuste si to. Tratí je hodně. A každá je jiná.
Jak už bylo řečeno na počátku našeho putování, je to lepší rozcvička pro stárnoucí paměť na pomoc boji s panem Alshajmrem, než luštění křížovek, či dokonce rovnou Univerzita třetího věku. A tohle navíc nic nestojí. Zkrátka: Důchodci od 70 mají tramvaj zdarma a jen v Praze jezdí aktuálně 34 tramvajových linek…
Pokračování v první a druhé části naší cesty
Text: Richard Koníček
Foto: ing. Olga Koníčková
