Viděno z tramvaje aneb náš tip pro den, kdy leje jako z konve, žhne jak na poušti nebo je zima jako v Ojmjakonu – ČÁST 1.
Otec autora těchto řádek snil celý pracovní věk, a to ještě o léta prodloužený,
o tom, že až bude v důchodu, vezme
jednu tramvajovou linku za druhou a pojede z končené na konečnou.
Podotýkám, že to říkal v dobách, kdy neexistovali bezdomovci a
nesledoval zdaleka jejich důvody k obdobné činnosti.
Naopak, mínil vnímat okolí a vybavovat si informace o objektech a místech,
jimiž cesta vede. Měl totiž za to, že je to pro utužení paměti a mysli vůbec,
lepší než jenom luštit křížovky.
Nikdy jsem mu to nerozmlouval a nikdy jsem ho k tomu ani nepřiměl.
Raději chodil vlastivědně se mnou po svých,
než došel na opravdovou konečnou té své vlastní cesty…
Často jsme pak o tom jeho plánu přemýšleli - od jistého věku - také my.
A tak jsme jednoho krásného dne, usedli na konečné tramvaje č. 10, v Ďáblicích, do soupravy a vydali se na cestu.
Ne sice až na konečnou do Řep, ale jen asi tak polovinu trati k nám na Vinohrady.
Cvičně, jaké by asi tohleto - alternativní - luštění křížovek bylo.
Tedy, pokud bychom si ovšem na to – jednou, na sklonku – opravdu našli čas.
Zvolili jsme k tomu sluneční den, aby byly lepší fotky z té naší vlastivědné, no, přesněji městavědné, cesty.
A proč, že právě z konečné v Ďáblicích? Inu proto, že jsme tam před tím připravovali
článek o pozoruhodném ďáblickém hřbitově. (viz. náš článek:
Tak abychom na něj tímto navázali…
Začátek - konečná - Ďáblice
Máme chvíli čas, než nám přijede tramvaj č. 10, tak nejprve, co vlastně my vinohradští, víme o Ďáblicích.
Neuvěřitelně vyzní, když si uvědomíme, že až teprve v roce 1968 se definitivně z až do té doby oficiálně evidovaných Ďáblic, coby vesnice za Prahou, stala městská část…
Založení téhle vesnice se však datuje až do poloviny 13. století.
Dnes jsou Ďáblice obrovským sídlištěm.
První panelák (U Prefy 25) tu vyrostl v roce 1953. Tehdy ještě se sedlovou střechou a omítnutými panely. Šetřit na nepravých místech se začalo u paneláku až o něco později…
Od roku 1955 se v něm bydlí.
Kids friendly ÚL
Než nám přistaví pan řidič soupravu, zmíníme se ještě o - přes rušnou třídu Žernoseckou – stojící maličký objekt za zastávkou autobusů na předpolí hradby paneláků. Tam je ÚL.
Ne včelí, ale komunitní centrum toho jména.
Přesně se definuje jako „spolkový prostor, fungující na principu DIY a dobrovolnictví.“ Uživatelé o sobě navíc - mimo jiné – také prohlašují, že jsou „kids friendly“, a věří v diverzitu.
Kdysi - v čase Covidu - jsme zde navštívili výstavu, jak tak ten Covid dovolil, byla pouze ve výloze a napsali jsme o ní. A proč, že se tomu místu říká ÚL, protože to byla opuštěná budova družstva Včela, které se ujali v roce 2020 ony „kids friendly“ a rozchodili ji do současné komunitní prostory.
Po pravici sídliště Ďáblice
Naše tramvaj se s námi dáví do pohybu a my projíždíme podél obřího sídliště Ďáblice, ulicí Ďáblickou.
Každé sídliště po obvodu Prahy vzniklé pod socialistickým dohledem v sobě neslo znamení doby a těch, kdo ji právě určovali. Ne ani tak tvořili. Neústrojně určovali. Jen sídliště Ďáblice mělo velikou kliku. Návrh na jeho výstavbu vznikl totiž v roce 1963 a stavění se rozjelo od roku 1969.
Ve třiašedesátém ale byla dočasně rozvolněnější doba. Došlo třeba k revizi procesu s Rudolfem Slánským v poněkud na chvíli tající politice, a patří do těch let i tzv. nová vlna českého filmu. Čili krapánek tálo až do gejzíru změn v roce 1968. Pak přišel mráz z Moskvy, ale v roce 1969 stále ještě krapánek ozvěny zamýšlených změn pobublávaly a poručníkování neodbornými funkcionáři vznikajícímu sídlišti nebylo (skoro) aktuálně na pořadu dne. A tak kupříkladu ony typizované bloky známé z ostatních sídlišť mají v Ďáblicích mezi sebou proniklé bloky rebelující - tak říkajíc - mírným pokrokem v mezích zákona. Dokonce i ta tehdy všude běžná rádoby umělecká díla ve vestibulech domů, tvořená všude v duchu socrealizmu, zde jsou jiné, z různých materiálů a také - poněkud – jinší úrovně. Odlišují se dokonce i fasády… Atd.
Dokončení sídliště se ovšem datuje až rokem 1975, takže uprostřed normalizace, tudíž už i zde ona normalizácia, nějaké ty excesy zanechala.
I přesto lze však současné Ďáblické sídliště brát jako nadprůměrné a svěží. Uvidíme samozřejmě, kam všude se ještě vetře ona neviditelná ruka současných developerů… Třeba Kino už tu není, centrum Ládví se změnilo v nesmysl a našlo by se toho víc. Pořád se něco děje…
No nic. Projíždíme křižovatku Ďáblická - Vysočanská - Střelničná a míříme do Kobylis na křižovatku Střelničná, Klapkova, Pod sídlištěm. Čili, ano správně, ke stanici metra C Kobylisy.
Stanice metra C Kobylisy
Stanice Kobylisy zní rozhodně líp než druhdy – Rudé armády. Zejména v téhle době, že…
Stanice je v provozu od roku 2004 a navrhla ji paní architektka Alena Martínková. Ne zas tak běžný je asi fakt, že tahle sanice má sedmero možných výstupů. Aby ne.
Navazuje na ni Katastrální úřad hl. m. Prahy na severním vyústění.
Na západní straně zase tzv. Dvůr Kobylisy. Jedná se o „společensko-kulturní“ centrum. Zdánlivě vypadá jen jako tržiště, ale krom nabídky farmářských produktů a všelijakých domáckých výrobků, tržištní formou, jde uvnitř dvora také o komunitní centrum určené k „setkávání a odpočinku“. Kdysi se opravdu jednalo o dvůr, přesněji statek, ale ten už odedávna mířil k vyššímu poslání. Jako by tušil, že se stane významným centrem původních Kobylis. Už v době statku zde začalo (ve stodole) fungovat kino s názvem Orion, o němž tvrdí znalci, že bylo jedním z prvních kin v Praze.
Výstupy z metra ústící východním směrem míří k celé plejádě autobusových zastávek, jak městských, tak příměstských linek. Nejfrekventovanější je nesporně směr Šutka, kvůli modernímu bazénu či Botanická zahrada a mimopražské míří zase do Klecan a dál.
Zbývá směr výstupu z metra na jih, tedy ulicí Klapkovou. A to my pokračujeme naší tramvají směrem na Libeň.
Klapkovou ulicí na křižovatku s ulicí Zenklovou
Hned po výjezdu ze stanice Kobylisy míjíme po levé straně Divadlo Karla Hakra. Nenápadné, v domovním parteru skromně vřazené, ale jinak aktivní loutkové divadlo, které hraje bez problémů i dospělákům. A také školkám, základkám, gymplům a vůbec všem kdo má zájem. A ten o tohle divadélko je. Vedou tu zajímavé vzdělávací pořady o tom, co všechno je možné vidět na prknech divadelních, co se dá poslouchat při koncertech a k tomu i různé programy opět vesměs zábavně-poučně-výchovné.
A už jsme ve stanici Ke stírce.
Hned za ní následuje křižovatka a po prudkém obratu vlevo se naše tramvaj vydává dolů dlouhatánskou Zenklovou ulicí. V zákrutě na levém rohu, obtáčíme nakladatelství Portál.
Jedno z prvních popřevratových nakladatelství, založené už v roce 1990. Cílem tohoto nakladatelství bylo, je a věřme, že ještě dlouho bude, vydávat pedagogicko–psychologicko–sociální publikace, z nichž se laik stravitelně poučí a odborník, si osvěží paměť a nebude mít důvod se urazit či pošklebovat nad nějakou neodborností.
NEsejdeme se (už) na Vlachovce
Tak jako se z Karlínského divadla vytratily lidem i nyní stále ještě oblíbené operety, tak se z Vlachovky už neozve nikdy dechovka. Karlínské divadlo sice stojí a hraje už něco jiného, ale proslulá mekka dechovky, Vlachovka, už nestojí a neozve se odtud ani tón.
Objekt míjíme (tedy už nemíjíme) po pravé straně za zatáčkou do Zenklovy. Dechovka tu byla doma odevždy, ale až pořad „Sejdeme se na Vlachovce“, zde natáčený x let, vrýval Vlachovku do povědomí veřejnosti, milující dechy, vytrubující, že dechy pořád existují. Živoucí legendou celého pořadu a žánru vůbec se stal někdejší popový ba až rockový zpěvák, ale i herec, nejznámější jako princ Radovan z nesmrtelné pohádky Princezna se zlatou hvězdou na čele, Josef Zíma. Většinu života zasvětil právě propagaci dechovky. Ještě se chudák musel konce „jeho“ Vlachovky, sic v hodně pokročilém, leč stále čilém, věku dožít. Teď už jistě zpívá tam někde v její nebeské obdobě.
Místo Vlachovky moudrý developer, sám asi milovník jiného žánru, nabízí bytový dům a procovskou vilu. A důvod? Původní smysl objektu se prý přežil. Zbourat a tečka. Po 175 letech existence.
Nad „Heydrichovou“ zatáčkou
A jedeme dolů. I zastupující říšský protektor se tu tak dlouho vozil, až na to dojel.
Známá historie z roku 1942. Ulicí v Holešovičkách, která se vpravotočila od dnešní Zenklovy dolů k Vltavě k dnešnímu Mostu Barikádníků, dnes už ale tramvaje nejezdí. Tehdy se tam v té 120 stupňové pravotočivé zatáčce muselo všechno hodně zpomalit, takže tak akorát na atentát na jednoho nabubřeného mocipána, co si jel jako frajer v kabrioletu, domnívaje se, že je tak v sedle, že ho nic nehrozí. A právě to sedlo mu poněkud nesedlo, když se mu ho kus dostal do sleziny explozí granátu následující jako jistina po nestřílejícím samopalu.
Dnes už je to ale všechno mimo trať. Obrazně i doslova. V letech 1977 – 1980 byla totiž zbudována tzv. Prosecká radiála, k níž přináleží i mohutná mimoúrovňová silniční křižovatka. Od té doby ční za stanicí naší tramvaje s názvem Vychovatelna (ne Heydrichova zatáčka jak všichni dodnes říkáme) vpravo dole, pod námi pamětní místo s památníkem operace Antropoid, té která zahájila ukončení řádění i života jednoho nadčlověčího nadnácka.
Další stanice Bulovka
Pro výše zmíněného pána byla Bulovka stanicí konečnou. Tam dokonal, nebo mu možná mohlo být i pomoženo, aby už konečně dokonal svůj život a nedokonal své vysněné dílo.
Areál nemocnice se nalézá na vršku navazujícím na libeňskou Bílou skálu, v místě zaniklé usedlosti Bulovka (odtud název). Neustále se rozrůstající areál vznikal zhruba do dnešní podoby, především v letech 1926 – 34. Na náročném projektu se podílelo rovnou pět architektů Už se vznikem, ale komplex pohltil mimo jiné i místní neorokový zámeček Rokoska a některé zdravotní objekty tu byly už před hlavní zástavbou. A Bulovka se rozrůstat nepřestala. Dnes je tu asi vůbec nejnovějším pracovištěm, nová samostatná budova dosud stále ještě poněkud diskutovaného protirakovinového Protonového centra.
A objektivně nutno říci, že i přes žádoucí dokonání Heydrichově (1942) a o 55 let pro změnu nežádoucího dobrovolného dokonání Bohumila Hrabala (1997), patří Bulovka k nejlepším nemocnicím, jaké máme.
Pauza. Pokračování v první a druhé části naší cesty
Text: Richard Koníček
Foto: ing. Olga Koníčková
