Veronika Šrek Bromová: Kde domov můj? + Petr Švolba: Vzpoura hmoty aneb realita mimo realitu
Kde domov můj?
Veronika Šrek Bromová
a
Vzpoura hmoty
Petr Švolba
Od 16 / 06 / 2021
Proluka
Galerie pod vršovickým nebem
Dva umělci na jedné louce. Dva pohledy na realitu. Vzpomínky, které balancují v čase a hmota, která balancuje na hraně. Obé důvod k procházce. Obé důvod k zamyšlení. Umění ve veřejném prostoru, které se chce a tady i může (!!!) klidně vymykat z norem zažitých pro umění ve veřejném prostoru.
Jsou parky, které zdobí sochy. Velikánů, klasiků, potentátů. Jsou parky, které nezdobí nic. Tedy pomineme-li to nejdůležitější, co dělá park parkem, tedy stromy, keře, květiny, trávník a lavičky. A „lavička, strom stín, to básníků je rým“, jak kdosi kdysi napsal. Čím se liší parky se sochou od parků bez soch? Pro běžné uživatele vlastně ničím, Jsou parkem a sochy tu nevadí. Občas na ně někdo pohlédne, ale po čase je už nikdo nevnímá. A park se sochou se tak srovnává s parkem bez soch. Ale co takový park, kde se sochy mění? Tu a tam, jedna, dvě se objeví, a pak zase zmizí, aby se objevila jedna nebo dvě jiné. Takový park, je pak nejen parkem, ale i důvodem k návštěvě. Zvědavost je přece lidskou vlastností. A najednou se - jinak docela běžný svažitý park - díky měnícím se sochám, stává důvodem k návštěvě. Ne už jen parku jako takového, ale také, či možná především, toho parku, co se tam mění sochy. Jako je tomu v Bezručových sadech, kde se - koná – Galerie Proluka, galerie pod širým nebem.
Veronika Šrek Bromová: Kde domov můj?
„Otázka, která je součástí české národní hymny, a která se mě nabídla v souvislosti s možností vystavovat v parku, kde nyní sídlí Galerie Proluka. Tento park považuji za centrální bod nebo území, které pro mě symbolizuje mnohé. K tomuto místu se vážou vzpomínky na venčení mých psů několika generací, mé dětství, má osobní historie svázaná s Chodskou ulicí /č.13/, která do parku ústí a kde jsem s rodiči a sestrou žila od své předpuberty v atelier, v kterém kdysi žil a tvořil Jiří Šlitr.
Je to místo, které dělí Vinohrady od Vršovic, kde mám již několik let své pražské podzemní působiště v Petrohradské ulici, atelier po Martinovi Polákovi a jeho otci Petrovi, který byl také můj kamarád. Ve vinohradských parcích jsem zažila mnohá dobrodružství, a mnohá setkání. Poprvé jsem ve vinohradských parcích kouřila cigarety a scházela se s prvním klukem Jirkou. Během mé školní docházky tady číhali místní exhibicionisté, ale jinak to byla oáza svobody a přírody kam jsem často utíkala. V bytě po rodičích v Chodské jsem dlouho žila se sestrou a často s námi pobývala Markéta Othová, Katka Vincourová. Proběhlo tady spoustu večírků a setkání, prožila jsem v tomto místě velkou část mého dospělého života, sama, nebo se svými partnery, než jsem se posunula do Řipské a později do Stříteže u Poličky, kde žiji dosud. Životním děním jsem se ocitla od tohoto místa v odstupu 180 km.
Tento odstup a vlastně i zkušenost, že nic netrvá věčně, mě inspirovaly k vytvoření symbolu nomádského života a bydliště severoamerických indiánů stanu Teepee. Starost o teepee měly ženy, indiánky a matky kmene. Indiánská filosofie bydlení a vztahu k přírodnímu místu, které dočasně obývali byla postavena jinak, než jsme zvyklí v naší době a kultuře. Teepee je připomenutím filosofie nevlastnění, Indiáni svou zemi nevlastnili, ale přináleželi k ní. I já si na tomto místě chci dovolit znovu přináležet k místu důvěrně známému. Rozbíjím zde svůj stan, a tím vyjadřuji svou sounáležitost s místem.
Nové stěhování národů, které již započalo, prudké vzestupy nájemného a cen bytů, rusko-italská „mafie“, která tuto oblast z velké části vykoupila a s jejímž působením jsem se konfrontovala během brutální rekonstrukce domu v Řipské ulici, mého dalšího vinohradského bydliště, které skončilo mým odchodem na venkov. Symbol teepee je pro mě symbolem odpoutání se a překonání hořkosti této zkušenosti.
Teepee ponechané jen jako lehká dřevěná konstrukce, kterou ideálně, postupně porůstá a objímá popínavá rostlina, fazole jako symbol potravy, chmel jako symbol zlatavého národního moku, který způsobuje jisté posunutí vnímání a které nás Čechy uzemňuje. Konstrukce stavby jako kostra, která obrůstá mladými výhonky a připomíná jen jakýsi snový a vzdušný, odhmotněný altánek, který je vystaven všem a propojuje všechny základní elementy. Místo k rozjímání. K zastavení a zamyšlení, kdo jsme, kam jdeme, kde je naše místo a domov v tomto současném do značné míry vykloubeném světě pomatených hodnot a kvalit.“
Petr Švolba: Vzpoura hmoty
„Sociolog Zikmund Bauman charakterizoval ve své knize Tekutá modernita soudobou společnost jako proměnlivou, silně individualizovanou, konzumní a globalizovanou, jež postrádá pevné základy modernity… pomáhá si metaforou o zkapalňování, či tavení.
Podle něj můžeme celou modernizaci chápat jako proces zkapalňování, nicméně zatím co v pevné části byly tradiční látky roztavovány za účelem zformování nového řádu a vytvoření dokonalejších pevnějších těles, v tekuté modernitě se tělesa pouze rozpouštějí. S Baumanovým pohledem se většinově ztotožňuji a v rámci tvorby posledních let z ní do velké míry i vycházím.
Stejně tak je tomu i v případě Vzpoury hmoty, kde se však snažím tuto teorii překročit a sám pro sebe najít určité východisko. Tím je do určité míry hermetismus a vědomí jakési inteligence živých struktur, které začaly jednat. Zde se mi to propojilo s tématem vody, kterým se zabývám na teoretické, ale i čistě praktické rovině – se svou rodinou žiju na místě, kde není pitná voda a člověk je nad tímto elementem, a vším co s ním souvisí, nucen více přemýšlet.
V hledání onoho východiska mi pomohl i antroposof a průkopník ve výzkumu vody Theodor Shwenk. V jeho knize Citlivý chaos mimo jiné píše, že pevné tvary organické přírody jsou vlastně ztuhlými proudy. To co je pevné, a nehybné, vzniká z toho, co plyne, pulzuje, pohybuje se.
Nejprve je pohyb, pak teprve tvar. Pohyb je jen na pohled chaotický, v tomto chaosu však spočívá řád, jenž je ale nesmírně citlivý a vnímavý.“
O autorech
Veronika Šrek Bromová
je intermediální umělkyně. Vystavovala na mnoha místech Evropy, reprezentovala například Českou republiku na Bienále v Benátkách v roce 1999. Její díla jsou umístěna ve významných veřejných sbírkách u nás i v zahraničí. Od roku 2001 do 2011 vedla Atelier nových médií na Akademii výtvarných umění v Praze. Jádrem její práce jsou ženská témata, tělo, rody, rodina, alternativní rodina, příroda, mytologie, a v poslední dekádě rozvíjí své vlastní způsoby rituálu – performance. Inspirací jsou jí tradice nativních národů a kultur.
Petr Švolba
je absolventem sochařství a kresby na Fakultě umění Ostravské univerzity. Ve své tvorbě se dlouhodobě věnuje environmentálním tématům, zejména problematice vody a dalším, dokonalým a nepostradatelným systémům, které jsou nezbytné pro náš život. Umělec se tak dotýká svými instalacemi, objekty, figurálním sochařstvím a drobnou architekturou otázek, které už nemůžeme neslyšet.
Text a foto: Richard Koníček
Kde domov můj?
Veronika Šrek Bromová
a
Vzpoura hmoty
Petr Švolba
Od 16 / 06 / 2021
Proluka
Galerie pod vršovickým nebem
Bezručovy sady, Praha 10 – Vršovice
(park naproti domu Slovenská 23), zastávka tram Krymská
Více k Veronice Šrek Bromové: