Veronika Pausova: Drawing the Curtain aneb, co jiného je malba než umísťování něčeho do něčeho jiného?
hunt kastner - Praha
19. 5. - 4. 7. 2018
Na vernisáži výstavy Drawing the Curtain jsme byli seznámeni s 12 oleji na plátně, s obrazy Veroniky Pausové, které vznikaly během jejího tříměsíčního rezidenčního pobytu v hunt kastner. Každá z maleb Veroniky Pausové je záměrně kompozičně postavena na pouze jednom předmětu nebo lidské části (nechybí zde ani její autoportrét).
Rekurentní styl zobrazování jí umožňuje plně objevit možnosti různých ´aktérů´ (například pavouků, v poslední době také pak prstů, uší a kroužků z koupelnových závěsů). Tito aktéři proplouvají mezi jednotlivými plátny, řízeni jejich niternou logikou a skoro matematickým surrealismem. Na jedné z maleb vzpomínka na ruku šplhá nahoru a dolů po vertikální žaluzii. Na jiné se špičaté květy seskupily do podoby harfy a jejich stonky jsou ovládány třemi prsty. Protože je proces vzniku jednotlivých malovaných uskupení postupný, může jakékoliv umístění dát vznik celé řadě kompozic a otevřít tak prostor novým příběhům a významům.
„Co se stane, když prsty přestanou hmatat a ukazovat
a namísto toho poslouží provázkům jako skoby,
nebo když se kroužky sprchových závěsů seřadí do kučeravé paruky
a zaujmou pozici lidského oka?
Dostanou se na obrazy Veroniky Pausové,
jejichž malířský lexikon je stejně zřetelný jako syté olejové barvy a kontrasty,
na jejichž ploše rozehrávají své matematicky přesné,
a přesto vychýlené choreografie:
prsty bez rukou, ucho bez hlavy, kroužky bez koupelny a pavouci bez lačnosti.
Tento lexikon je v permanentní transformaci a posunu;
nožky pavouků opouští svou taxonomii
a démoničtí členovci se namísto splétání pavučin proplétají s koupelnovými kroužky.
Proč? Protože se na dně pohozené tašky nudí a krátí si čas imitací jejích dokonale zaoblených uch.
Svět autorčiných maleb je světem věcí ve chvílích, kdy se člověk nedívá.
Tak jednoduché to ale není.
Pokud se na pozadí tělesných fragmentů, objektů a přírodních elementů rýsuje nějaký narativ,
nespočívá v evokaci či inscenaci příběhů, jde o narativ strukturní. P
rincip, který autorčin malířský lexikon drží pohromadě,
tvoří všudypřítomné svazování jednotlivých částí do mobilních konstelací,
jež se na geometricky komponovaných plochách pláten na jednu stranu rytmicky a sériově množí,
na stranu druhou tyto symetrické repetice způsobují mizení jejich původní funkčnosti.
Logika opakování je zde jasná:
opakujte totéž slovo rychle za sebou a po chvíli vyklouzne ze svého sémantického rastru;
totéž zde dělají květiny, kroužky i prsty.
Skutečné drama pak nastává na okrajích pláten,
kde spolu jednotlivé prvky bojují o vlastní místo i roli.
Zde se jejich realisticky vyvedené kontury
přeskupují a rozmisťují
podle neúprosných pravidel malířské plochy
a nastává proces vyjednávání
s linearitou mřížky a pravými úhly rámování.
Rozverný lexikon věcí je tak bezvýhradně strukturován gramatikou plochy.
To je lidský, do věčných opozic vměstnaný pohled.
Autorčiny kompozice s ním sice pracují, poslední slovo však mají neochočené věci, zvířata a části těl,
které unikly kauzalitě a mimo náš dohled se oddávají radostné bezúčelnosti.
Pavouky omrzelo neustálé předení sítí, pustili se tudíž do imitace koupelnových závěsů;
prsty se zbavily těžkopádného těla a v poloze skob dohlížejí na interpunkci obrazů.
A proč by vlastně měly kroužky mrhat svou precizní geometrií na všednodenní koupelnovou rutinu,
když můžou komponovat prchavý portrét nepřítomného člověka,
nebo se přeskupit do tvaru architektonického oblouku?
Skloubení této emancipace věcí a malířské gramatiky je dobře patrné na plátně (…),
na němž bílé smotky, vytvarované mnutím prstů ze dna kapes,
opustily svůj původní prostor a rozhodly se dělat umění:
rozmístily se do matematických souřadnic a zahájily rytmické přerýsování obrysu vázy.
A právě procesy přeskupování, přerámování a přemalby
formují
narativní jádro těchto obrazů a udávají temporalitu věcí vymknutých z účelu.
Čas obrazů Veroniky Pausové začíná, když se nikdo nedívá, a přesto tu člověk dostává šanci.
Malba s lidským uchem, poklidně spočívající na zelené ploše,
není poctou Davidu Lynchovi ani vzpomínkou na třeštícího van Gogha.
Je to ucho bez vraždy i tragédie, sloužící jako šablona pro půdorys hřiště.
Člen lidské gramatiky, který spíše, než aby divákovi alegoricky rozezníval niterné hudební tóny,
říká si ve svém stoickém klidu o naslouchání:
jsme to my, kdo by se měl přemístit a sklonit se k němu jako k věčně šumící mořské mušli. J
ak ostatně říká sama autorka, co jiného je malba než umísťování něčeho do něčeho jiného? "
(text: Tomáš Jirsa, www.academia.edu)
Veronika Pausova (*1987, Praha)
- 2009: získala BFA/bakalářský titul na Glasgow School of Art
- 2013: získala MFA/magisterský titul na Virginia Commonwealth University
- měla solo výstavy v galerii Franz Kaka v Torontu; Simone
Subal v New Yorku; Tatjana Pieters v Ghentu; Motel Gallery v Brooklynu;
a Sardine Gallery v Brooklynu - zúčastnila se skupinových výstav v galerii Andrehn Schiptjenko ve Stockholmu; Peana Project v Mexiku; 11R v New Yorku; a Bureau v New Yorku
- žije a pracuje v kanadském Torontu
130 00 Praha 3 - Žižkov
Bořivojova 85
Máme otevřeno:
út - pá: 13.00 – 19.00 hodin/so: 14.00 -18.00 hodin
Vstup: volný
Hodnocení: 79 %
Ing. Olga Koníčková (zdroj: tisková zpráva)
Foto: © Ing. Olga Koníčková