Úvod > Václav Sokol – Hojnost aneb spokojme se s tím, co máme: duchovní plnost, vnitřní klid, důvěru v budoucnost, život v lásce a štědrosti

Václav Sokol – Hojnost aneb spokojme se s tím, co máme: duchovní plnost, vnitřní klid, důvěru v budoucnost, život v lásce a štědrosti

28.04.2026 14:13

Václav Sokol

Hojnost

28. 3. - 24. 5. 2026

Konírna

Museum Kampa

„Hojnost je slovo staré.

Spojujeme si ho s hojností mléka a medu v místě, kde se usadili naši předci.

S biblickou hojností, kterou poskytuje Bůh.

Hojnost je požehnané množství, naplněnost.

Hojnost znamená spokojit se s tím, co už máme:

duchovní plnost, vnitřní klid, důvěru v budoucnost, život v lásce a štědrosti.

Výstava Václava Sokola je členěna do kapitol o

dešti, vodě v moři a ve sklenicích, o hroznech vína, lodích, světle, domech, kostelech a zvířatech.

To vše jsou zázraky života.

Sokolovo soustředěné dílo napovídá, že přese všechno –

svět může být čten jako smysluplný celek.“

Martina Vítková, kurátorka

Obrazy jako odrazy bible i všedních všelidských dnů

Na výstavě Václava Sokola nazvané Hojnost nejde rozhodně o hojnost ve smyslu konzumním a materiálním. Neběžné obrazy zcela v pohodě v sobě slučují dva zdánlivě nespojitelné typy malby. Geometrii a sny. Rázné linky a jemnost tahů. Václavu Sokolovi se daří podřídit štětec svojí fantazii a ubírat se pouze svou cestou. A ta je pak povznášejícím sdílením jeho malířského vnitřního já, s námi diváky, kteří se necháme unést do snové krajiny vytvořené zcela osobitě autorem. Kurátorce výstavy se díky její typické péči s níž přistupuje k dílům autorek a autorů, na chystané objevné výstavy pro Museum Kampa, povedlo uspořádat Václavu Sokolovi precizní přehlídku, v níž nenásilně, ba až nenápadně, seznamuje obecenstvo s průletem nad autorovou celoživotní tvorbou. Ona Hojnost v názvu výstavy pak už není nic jiného, než hojnost duševní, niterní a osobní.

Kurátorka výstavy Martina Vítková k tomu dodává:

„Vesmír Václava Sokola je tvořen z jednoduchých obrazů:

déšť dopadající na krajinu,

loď na vodní hladině,

světlo pronikající temnotou,

hrozen vína nebo

sklenice na stole…

Prosté motivy známe z biblických příběhů i z vlastního života.

V autorových kresbách ožívá stará řeč symbolů, v níž se kdysi vyprávěl celý svět.“

Koncert pro uhel a pastel

Václav Sokol se i přes svůj vysoký věk zúčastnil zahájení svojí výstavy a i přesto, že zjevně pozitivně kvitoval zasvěcenou a zajímavou komentovanou prohlídku vedenu kurátorkou, neodolal a sám aktivně do komentáře Martiny Vítkové vstupoval s vysloveně osobními pamětnickými doplňky. Tak třeba po důležité informaci kurátorky, že autor tvoří zejména pastelem a uhlem, pohotově doplnil proč. Prý proto, že obě media jsou lepší pro manipulaci. S jejich pomocí se mu totiž daří na obrazech dosahovat těch tak typických pozvolných přechodů, které všem jeho obrazům dodávají specifický, vizuálně uklidňující a příjemný meditativní efekt.

Martina Víchová, to charakterizovala následovně:

„Starobylé metafory spjaté s duchovním náboženským prožitkem se ve dvacátém století opakovaně stávaly jazykem revolty, ostrovem odporu. Vzpomeňme na Madonu němou bolestí od Karla Kryla, na zpívaná kázání Svatopluka Karáska, na lidové písničky interpretované Jaroslavem Hutkou nebo na básně Ivana Martina Jirouse.“

Ale to nebyly jediné osoby, s nimiž soucítil. Václav Sokol, v mezích svých a jejich možností také opakovaně s úspěchem spolupracoval s vlastním bratrem Janem Sokolem, který patří k našim nepřehlédnutelným filozofům a také disidentům. Vliv na směřování autora, měl - a to v řadě neposlední – i jeho otec, profesor, uznávaný architekt a památkář, Jan Sokol, za okupace rektor Vysoké školy uměleckoprůmyslové, jenž za první republiky působil mimo jiné také jako stipendista u Le Corbusiera v Paříži. Václav Sokol je také například autorem vzácného skleněného relikviáře pro lebku sv. Václava, vyjma času věnovaného Svatováclavským obřadům. Od roku 1947 uloženého přímo v pražské Svatovítské katedrále.

Není malých témat…

Při prohlížení výstavy divák s potěchou kvituje, promyšlenou kurátorskou práci, při níž byly Sokolovy obrazy rozděleny do různých témat. (Viz výše). Jen tak lze totiž i v tom přívalu vystavených prací rozpoznat autorův smysl správně prezentovat i ta nejprostší témata. Od nutnosti bojovat s překážkami (symbolizováno horou), závazku (prstenem), světel v temnotě (lodí v neklidných vlnách) a podobně. Volba takovýchto archetypálních metafor či přímo symbolů směruje dialog autora s diváky, protože jde o prvky známé lidstvu po staletí. Nejen z náboženství, ale i z praktického všedního života.

Autor tyhle jevy totiž – jak zdůraznil - považuje za malé zázraky, neboť jej magicky přitahují a inspirují. Ku příkladu fakt, že déšť přece někde vzniká proto, aby pak člověku něco přinesl. Což je princip vnímání Václava Sokola, důkaz že nic není samo od sebe, a že za tím tudíž musí nutně NĚCO být. Proto také odborníci přiřazují tvorbu Václava Sokola ke specifickému uměleckému směru zvanému - Konstruktivismus.

K tvorbě Václava Sokola - kurátorka

„V ilustracích i volných kresbách se Václav Sokol vydal cestou zjednodušení, redukce a geometrie. Pracuje především pastelem a uhlem, starší kresby jsou ještě vytvořené tuší, perem nebo i štětcem. Pevná, soustředěná linka, její opakování v různé intenzitě, budování tvaru skrze přítlak v čáře, je Sokolovým charakteristickým rukopisem. Sokol už na konci 60. let kresbami doprovodil Čtení z bible, pasáže vybrané bratrem Janem. V posledních letech kongeniálně převedl školu moudrosti Komenského Světa v obrazech do nadčasových pastelů. Přináleží mu tak podobná pozice jako Bohuslavu Reynkovi a dalším solitérům, jakými byli Jan Zrzavý nebo Pavel Brázda.

A co ty sochy?

Na výstavě Václava Sokola objevíme také nepřehlédnutelné dílo, prostorový Betlém. Opět jde artefakt odpovídající jeho malířskému vnímání, tedy nesoucí v sobě symboly z Bible, ale vyjadřující také neokázalost a základní lidské hodnoty.

Václav Sokol nám na naši otázku k přítomnosti Betléma který plní své poslání každé Vánoce v kostele v Odolené Vodě, doznal, že měl už od dětství blízko k práci se dřevem a doslova řekl:

„Vždycky jsem rád vyřezával. Už jako kluk jsem třeba vyřezával holkám panenky.“

A k mohutnému a značně atypickému Betlému objasnil, že:

„Jeho Betlém vznikl v šedesátých letech, a že ho vytvořil na zakázku.“ Postupem času se však stal právě pro tu osobitost velmi oblíbeným. A na otázku, proč je Betlém do spirály, odpověděl: „Protože spirála nejlépe symbolizuje naší cestu životem…“ .