Umění ve veřejném prostoru aneb o sochách nejen na veřejných prostranstvích
Prostory Trojského zámku až to podzimu zaplnila Galerie hlavního města Praha - již podruhé - sochami, které stojí, stály a státi (snad) budou, ve veřejném prostoru našeho hlavního města.
Sochy vzácné i diskutabilní, sochy, které míjíme a nevnímáme i sochy, jež nemineme, aniž bychom si jich nepovšimli.
Mohou za to ale ty sochy, nebo je to celé v nás…
Každé místo, každé náměstí či průčelí má nutně svá specifika. Umístit tam sochu není jen tak. Jednou je to otázka vhodného či nevhodného výběru, jindy určitého záměru, strategie, což nemusí být vždy v souladu s atmosférou místa a ještě jindy výsledkem nadšení, vděku, obdivu, či horování, jež může být ale pouze dočasné a co pak?
A pak je tu ještě lidský, divácký faktor, a ten je už předem jasný, protože nikdy se řešení nebude líbit všem a vždy se najde někdo, či nějací, kteří budou proti soše či jejímu umístění horlit.
Hlas lidu nebo jen lidská konzervativnost?
Co místo, to názor a co socha, to názor.
A pak to nějak slaďme dohromady…
Na povel nebo s rozumem
Autor těchto řádek pamatuje doby, kdy z nákladů každé nové stavby, muselo být vyčleněno několik procent na investici do uměleckého díla ke stavbě se vztahujícího. Umělecky, logicky či jen tak, pro estetické odlehčení často – dnes se říká – brutalistní stavby. Mělo to - jako vše takto nalajnované – svou kladnou stránku ale i zápornou. Klad spočíval v jakési dotaci vybraného tvůrce, jenž za honorování oné přikázané sochy měl na díla jiná, takzvaně volnou tvorbu. Jenže, zápor byl v tom, že ono dílo bylo nařízené. Nešlo o uměleckou a společenskou výzvu, ale o direkt a limitovaný úkol. Navíc dozorovaný kýmsi, kdo měl zcela jiná kritéria hodnocení než otázku tvůrčí hodnoty. Pak záleželo na nitru a svědomí autora. Stačí zmínit extrémní, ale jistě ne v principu ojedinělý, i když snad ne vždy tak tragický, osud vynikajícího a charakterního Otakara Švece, autora průlomové první české futuristické sochy Sluneční paprsek - Motocyklista (z roku 1924), či pískovcové sochy Karla IV. z Karlových Varů nebo plastiky T. G. Masaryka, ale také autora jím nechtěného a zoufale prožívaného monumentálního pomníku J. V. Stalina na Letné v Praze. Ten mu byl vnucen a jeho záměrná obludnost, s níž – jsa nucen – zpitvořil sousoší, o němž věřil, že nemůže projít. Prošlo. Zrůdnost dočasně opěvovaného zloducha a šílenost vzniklé sochy, jež pošpinila kredit poctivého umělce, dohnala Švece až k tragickému konci. Doba let 50. Později už doba dospěla sice o něco dál, ale i tak, až do roku 1989, vznikaly nadále podobně iniciované sochy z musu. A jejich úroveň je pak byla nasnadě.
Naštěstí konečně čas oponou trhnul a změněn styl iniciování nových soch a vůbec uměleckých děl do veřejného prostoru. Jen v předcovidovém roce uvolnilo vedení Prahy celkem 135 milionů korun na vznik uměleckých děl na veřejná prostranství pod názvem Umění pro město. Těžko zvenku opravdu nezávisle posoudit mechanismy výběru umělců, míst k instalacím a volby námětů, vše lze znevažovat či kritizovat, ale rozhodně už nehrozí případ Švecův. A snad i ten ideologický vliv na rozmach autorů se neblíží neblaze proslulé minulosti. Princip by to už umožnit neměl.
Díla, jež vzniknou a vznikají, jsou sice ve vlastnictví města, ale soutěže a celý průběh vzniku sochy řídí instituce povolaná, Galerie hlavního města Prahy, a to ve spolupráci s Institutem pro plánovaní a rozvoj hl. m. Prahy.
Umění cesta k rozvoji města
Umění ve veřejném prostoru by měl být především způsob jak vylepšit tvář města a ne jen dekorovat či zaplnit příslušnou vybranou lokalitu. U sochy určené do nějakého konkrétního veřejného prostoru spočívá role tvůrce sochy nejen ve vlastní stránce umělecké, ale i sociální interakce. A bouře kolem - společnost jitřící - sochy Věry Špinarové o tom hodně vypovídá.
Plán pro Prahu, nazvaný Umění pro město je především nástroj určující jak, a proč, financovat soutěže a trvalé realizace soch a jiného umění do veřejného prostoru Prahy. Ve zřizovací listině je mimo jiné uvedeno, že GHMP je kurátorem (!) současného umění ve veřejném prostoru. Tedy jinými slovy, že GHMP je zárukou odbornosti po stránce umělecké, ale také – a nezbytně - i té urbanistické.
A co na to všude bdící úředníci?
Není vinou osob, jež na magistrátní úrovni řeší čísla a předpisy, že nejsou znalí umění. Ten dělá to a ten zas tohle. Nutná je diskuze - ne hádanice, nutné je sladit nepochopení s argumenty odbornými a najít kompromis. A kdo přesvědčí řídící složky města, tedy politiky, ale současně je ale i vyslyší, dává prostor dílu a jeho realizaci s minimem kontroverze.
Základem všeho je proto výběr a souhlas magistrátní Komise pro umění ve veřejném prostoru.
Ale i takováto komise je jen sbor více či ještě více kvalifikovaných osob. A představa, že na všechno je tu tahle komise, není a nesmí být správná. K instalaci sochy do veřejného prostoru vede komplex řešení, hodnocení a rozhodnutí. Od vymezení pravidel, přes uvážení návrhu,
zhodnocení co, a kde, má, a může, stát, dohodnutí procesů k realizaci až po finální rozhodnutí. A že to vše „zmákne“ jedna komise je zcestná vize. To už by si mohla taková komise sama i sochy navrhovat a vytvářet.
Tak to naštěstí není.
Komise pracuje s návrhy, posuzuje je, vyhodnocuje a předkládá svá doporučení Radě hl. m. Prahy. Tím navrhuje i jak budou prostředky města vynaloženy.
Než ale dojde od nápadu na umístění sochy k její instalaci, projeví své názory celá řada institucí. Od IPR, přes GHMP až po oddělení kultury Magistrátu. Zní to sice hodně administrativně, ale není to v zásadě až tak krkolomné. A kvalita realizovaného návrhu tím je, nebo by alespoň být měla (snad) opravdu zaručena.
Věřme, že se blýská na lepší časy a že samoúčelných a neúnosných instalací do veřejného prostoru ubude a naopak přibude většinově nekonfliktních a žádoucích soch, pomníků a všech možných intervencí, které nás přimějí zvednout oči a zadívat se na onen umělecký předmět a přijmout ho do parteru našeho města, jako jeho opravdovou součást.
Text: Richard Koníček
Ilustrační foto: Wenca Nikoníček
Více o sochách ve veřejném prostoru viz. výstava GHMP v zámku Troja:
