Tomáš Lampar/ Josefa Štěpánková: Bytosti aneb krása je skutečností nadřazenou našemu vnímání
Galerie Villa Pellé – Praha
4. 10. – 13. 11. 2016
Na vernisáži nové výstavy Tomáše Lampara, solitérního tvůrce, kreslíře, povoláním architekta, který disponuje schopností vnímat mimosmyslové jevy a děje, jež zaznamenává ve svých sériích unikátních kreseb a maleb, byl autor osobně přítomen. Jedná se o první spolupráci Tomáše Lampara s Galerií Villa Pellé.
Přestože je jeho energií vibrující tvorba v principu automatická, je zároveň esteticky vytříbená. DNA Lamparovy tvůrčí hypersensitivity lze nalézt u jeho prababičky Josefy Štěpánkové (vystavili jsme několik jejích kreseb v Kabinetu – Josefa Štěpánková v l. patře), která prostřednictvím medijních kreseb komunikovala se zásvětím.
Přestože se osobně nesetkali (Josefa Štěpánková zemřela v roce 1966 a její pravnuk se narodil až o rok později), existuje zjevné propojení mezi jejich vnitřními světy, které oba dokázali zaznamenat spontánním výtvarným projevem. Renomovaný olomoucký architekt Tomáš Lampar, za nímž stojí mimo jiné nová olomoucká dominanta Arionova kašna (spolu se sochařem Ivanem Theimerem), ceněná revitalizace vojenského prostoru Chomýž u Krnova a řada další zdařených staveb a rekonstrukcí na Moravě, ve výtvarné tvorbě vyvažuje racionalitu své hlavní profese v povětšině rychle tvořených cyklech kreseb a maleb. Oproti tomu byla pro Josefu Štěpánkovou její insitní kresba součástí cesty ke zvládnutí těžkého a dramatického životního údělu. Po začátku 1. sv. války ztratila manžela i prvorozenou dceru, upnula se poté ke spiritismu a spontánní kresby, vzniklé během seancí, byly její komunikací s blízkými na druhém břehu řeky Acherón.
Oba autoři sdílí, každý svým způsobem, schopnost zachycovat mimosmyslové jevy a děje. Netradiční rozhovor napříč časem, prostorem a vesmírem spolu povedou již podruhé, poprvé spolu vystavovali loni v newyorské galerii Cavin-Morris. Pro Tomáše Lampara, který má za sebou již několik samostatných i skupinových výstav nejen v několika moravských městech, ale i v Los Angeles, to byla pražská premiéra.
Tvorba Tomáše Lampara (*1967), jejíž vybranou část představujeme po newyorské premiéře na jeho první samostatné pražské výstavě, se vyznačuje vytříbeným kresebným a malířským projevem a rafinovanou barevnou kombinatorikou, přesto necílí na estetické uspokojení diváka. Lampar vlastně nesleduje žádný umělecký záměr. Není spiritistou zprostředkovávajícím komunikaci s „oním světem“, jeho tvůrčí proces se ale kresebným rituálům spiritistických médií v lecčems podobá. V mnohačetných sériích zakresluje dynamický vývoj nehmotných jevů, rychlými tahy zaznamenává jejich vynořování, rozvíjení, pulzování, tvarování jejich jádra i obalu, cizelování detailů, jejich štěpení a posléze i vyvanutí.
Cykly kreseb (na papíře) se rodí převážně během několika málo chvil, někdy ale vznikají i v delších časových úsecích, neboť kreslíř je schopen navázat s danou entitou napojení i po několikadenních pauzách.
Lamparova tvorba má dvě polohy. V první z nich se vztahuje k abstraktním jevům a procesům, které se odehrávají v prostoru mimo geometrické zákonitosti i reálný čas, v druhé je zakotven v konkrétním, předmětném světě. Do reálného prostoru desky svého kreslířského stolu Lampar často usazuje i ty úkazy, které se smyslovému vnímání vymykají, a získávají tak reálné dimenze. Motiv, který se mu vyjevuje, si sám volí techniku, barevnost i formu. Lamparův výtvarný projev si vždy zachovává zřetelný rukopis i delikátní estetické kvality. Jako by tak dokazoval, že krása je skutečností nadřazenou našemu vnímání, je na člověku nezávislá a pouze se skrze něj prosazuje.
Častým námětem jeho kreseb a maleb jsou Květy, v nichž spatřuje bytosti ve spirituálním stádiu.
Nejen florální tvarosloví, v němž se květ stává formou a symbolem zároveň, sdílí Tomáš Lampar se svojí prababičkou Josefou Štěpánkovou (1877–1966), jejíž kresby na této výstavě rovněž prezentujeme. Přestože je spojuje hypersenzitivita i schopnost napojení na mimosmyslové jevy, jejich pohnutky k tvorbě se ale liší.
Zatímco Lamparovo dílo takřka nezávisí na jeho osobním životě ani na jeho profesi architekta, v medijních kresbách Josefy Štěpánkové se zrcadlí její dramatický osud. Poté, co hned na počátku 1. sv. války ztratila milovaného manžela a záhy i prvorozenou dceru¸ upnula se ke spiritismu, který jí umožňoval komunikaci s jejími zesnulými: Její kresby jsou korespondencí se zásvětím. Převážně zobrazují stylizované květy, které tvarem a strukturou připomínají tělesné orgány prokrvené řečištěm tepen a vlásečnic. Z jejich okvětních lístků se vynořují portréty zemřelých nebo podoby jejich spirituálních, amorfních těl. V obrysech vyplněných ornamenty, odkazujícími na dobovou estetiku dvacátých let, bývají vepsány osobní vzkazy, vyznání či poselství náboženského charakteru.
Podobně jako později, ve zcela jiné formě i souvislostech v kresbách jejího pravnuka Tomáše Lampara, tu květy figurují jako zjevení věčného života, který nemusí být nutně rozpoznatelný smysly. (zdroj textu: kurátorka Terezie Zemánková)
160 00 Praha 6
Pelléova 10
Máme otevřeno: út – ne 13.00 – 18.00 hodin
Máme zavřeno: o svátcích
Vstupné:
plné 90 Kč
snížené 60 Kč
Hodnocení: 79 %
Ing. Olga Koníčková (zdroj: tisková zpráva)
Foto: © Ing. Olga Koníčková