Stanislava Karbušická a Anna Ročňová: Olej aneb když se navracíme k pravěkému vyprávění kolem ohně…
Galerie Atrium – Praha Žižkov
16. 11. – 19. 12. 2017
Řeka se klikatí skrz borovicový les, vymleté břehy meandrů se lesknou ve večerním světle.
Černý písek se táhne a pohlcuje všechno, co se mu odváží vzdorovat.
Nebýt té všepohlcující černé hmoty, byl by výjev téměř idylickou krajinou.
Z dálky doléhá ruch města a dlouhé stíny postav se posouvají prostorem…
(text: Jan Vítek)
Na slavnostní vernisáži výstavy dvou umělkyní, Stanislavy Karbušické a Anny Ročňové, s názvem ´Olej´, poctivší nás opět svou návštěvou Mgr. Lucie Vítkovská - zástupkyně starostky Prahy 3 - zahájila výstavu slovy, že si ji před zahájením pečlivě prohlédla a vyslechla i výklad. Poté pokračovala slovy, že jsou výstavy, ke kterým není dobré mnoho říkat, ale musejí se zažít. Pak dodala, že už se zvolna stává tradicí, že právě zde v Atriu Žižkov zahajuje výstavy právě ona. A že ji tato role velice těší. Stejně jako dramaturgie v galerii nastoupená.
A že je ráda, že se zde konají ´netradiční a divoké výstavy´.
„Když bych měla výstavu charakterizovat v jedné větě, použila bych slova jako Pestrost, Barevnost, Rozruch, Nepořádek, ale vzápětí bych dodala, že to vše má svou jednotící myšlenku,“ prohlásila v závěru své řeči a vyzvala nás přítomné, abychom se „brodili touto výstavní řekou a vnímali to, co nás bude na naší cestě potkávat“.
Kurátor výstavy - Jan Vítek ocenil hodnocení Lucie Vítkovské jako trefný a výstižný náhled diváka po zhlédnutí této výstavy. Potvrdil, že u této výstavy není třeba jakékoli teoretizování. Jde o to, abychom se jako diváci mezi jednotlivými komponenty, z nichž se skládá celá kompozice výstavy, procházeli. A nebáli se toho, že pravděpodobně dojde i k naší interakci s jednotlivými exponáty z celku. Není to nic, co by si autorky nepřály.
Pak si ale přece jen trochu teoretizování neodpustil, když konstatoval, že „ jsme svědky pozvolného návratu k materialitě. Což svědčí o tom, že se už zase navrací základní sochařský princip. A je to tak logické. Jsme přece součástí světa, který je světem věcí. A ty věci kolem nás by nás měly oslovovat samy od sebe.“
Pak se i on vrátil k dramaturgii Galerie Atrium, když ocenil, že odborná komise, která byla sestavená k vyřešení otázky dramaturgie této galerie, doporučila z více variant nakonec velmi odvážný, ale přínosný model nesený v duchu této či předchozí výstavy.
„Tato koncepce sebou samozřejmě nese i fakt, že ne všechny takovéto výstavy budou pro všechny diváky. Ale profilace na osobitost galerie je jen ku prospěchu. A výstavy zde konané nejsou banální, ale nutí diváka si je prožít.“
Připomněl i skutečnost, že se zde sešly dvě umělkyně, které sice spolu nespolupracovaly, ale ubírají se obě podobnými cestami uměleckého vyjadřování a vytvářejí podobnou formu tvorby.
O autorkách
Stanislava Karbušická (*1984) a Anna Ročňová (*1989) experimentují s materiály, kompozicí a vztahy mezi ´já´, ´ty´ a ´oni´. ´
Anna Ročňová
vytváří křehké objekty, koláže a instalace vycházející převážně z přírody. Osobní tvarosloví buduje na průsečíku umělých lidských výrobků a rostlé hmoty. Toto propojení intuitivně řadí do celků fungujících na principu neustálého zkoumání kombinací.
- 2017: dokončila studium v ateliéru Sochařství (Dominik Lang, Edith Jeřábková) na VŠUP
Stanislava Karbušická
především vytváří scény a postavy (figurativní sochy). Více či méně abstrahované figury vyprávějí děj bez potřeby jej začít nebo skončit. Výsledný prostorový ´snímek´ překypuje barvou, kontrasty a jemnými detaily. Melancholické situace jsou jakoby v mlze a navrací nás k pravěkému vyprávění kolem ohně.
- studovala v ateliéru Sochařství na VŠUP a ateliér Performance pod vedením Jiřího Kovandy (na FUD UJEP)
Jako vždy po vernisáži následoval i koncert,
tentokrát koncert Pražského improvizačního orchestru ve složení:
George Cremaschi - kontrabas a elektronika
Vojtěch Procházka (klávesy)
Ken Ganfield (elektronika)
I zde šlo o podobnou koncepci, s jakou jsme se setkali ve výstavním sále.
„Jedná se tudíž o rovnocenné propojení vernisáže s koncerty hudby mladých progresivních umělců, kteří jsou pečlivě voleni ke stylu výtvarného pojetí konkrétní výstavy „
(zdroj: Alexander Bellu, zástupce starostky).
Koncert byl uveden slovy, že se zde sešli tři muzikanti, kteří spolu nikdy nehráli, dokonce se ani neznají, a že nemají domluveno dokonce ani to, co budou vlastně hrát.
Proto půjde o naprostou okamžitou improvizaci, inspirovanou jimi samými a jejich nástroji. Nekonvenční trio ale dokázalo vytvářet pozoruhodnou směs zvuků a variací na momentálně téma, které napadlo jednoho ze tří hudebníků, k němuž se ostatní dva přidávali, variujíce původní nápad po svém.
Souzvuk byl novátorský, až dada, ale působilo to překvapivě zajímavě a poutavě.
Založení PIO v roce 2012 Petrem Vrbou a Georgem Cremaschi
bylo inspirováno osobnostmi jako
Sun Ra, Globe Unity Orchestra, Mauricio Kagel,
Butch Morris, Scratch Orchestra, Moe Staiano a Splitter Orchestra.
PIO se zaměřuje na improvizaci v soudobé hudbě,
interpretaci otevřených partitur a grafických partitur.
130 00 Praha 3 – Žižkov
Čajkovského 12/12a
Máme otevřeno:
Vstup: zdarma
Hodnocení: 69 %
Zapsal Richard Koníček
Ing. Olga Koníčková (zdroj: tisková zpráva)
Foto: © Ing. Olga Koníčková, © Richard Koníček
www.zatrojku.cz
Více zde: https://www.www-kulturaok-eu.cz/news/anna-rocnova-a-jan-bohac-herbar-aneb-kdyz-do-nej-vejit-muzeme/