Seriál II. - Náš křeček Bětuška 1982 – Kapitola VIII. Jak jsme s Bětuškou prožili dvě velké události (Hamster Elisabeth)
Seriál II. - Náš křeček Bětuška 1982 – Kapitola VIII. Jak jsme s Bětuškou prožili dvě velké události (Hamster Elisabeth)
Abych pravdu řekl, tak zas tak veliké nebyly, ale když člověk něco prožívá poprvé, tak je to vždy velikánská událost. A to - myslím - platí nejen ve vztahu ke křečkům, ale i ve vztahu k celému ostatnímu životu.
Ale, vraťme se k těm událostem. První z nich byla nanejvýše dramatická, neboť nám Bětuška onemocněla. Bylo to první jaro, co jsme ji měli. Měli jsme ji v té době něco přes půl roku a známým přepočtem dojdeme k tomu, že jí bylo asi tak 18krát půl, tedy devět let a táhlo jí na desátý.
Má žena Olinka si často a ráda hrála s Bětuškou. Činil jsem tak i já, ale vždy s ohledem na Bětušku. Byla-li ráno vzhůru, pustil jsem ji po pokoji. Nebyla-li, nedělal jsem si pro to vrásky. S mojí ženou Olinkou to však bylo jiné. Toužila Bětušku vidět alespoň jednu denně, a tak dělala, co mohla, aby se jí to podařilo. Vstávala kvůli ní i v noci, dlouhé chvíle trávila s baterkou, honíc Bětušku v akváriu, aby se s ní pak uchýlila do kuchyně, či jinam, kde by si mohla rozsvítit a hrát si s ní, aniž by mě tím rušila. Současně samozřejmě plně využívala i chvil, kdy byla Bětuška vzhůru i době, kdy jsme byli my také. V takovém případě tahala Bětušku všude s sebou, ať už byla, kde byla. I do koupelny, když se šla koupat. Okachlíčkovaná vana a uzavřené dveře zaručovaly, že Bětuška neuteče. Přesto však obě - má žena Olinka i Bětuška - tropily v koupelně všelicos, takže nejednou bylo třeba Bětušku poslední chvíli polapit a zachránit tak před pádem do vody a podobně. Překvapení bývá zpravidla nečekané a chvíle pro zásah se nedá vybírat. Jen tak se mohlo stát, že při jednom takovém záchranném zásahu popadla má žena Olinka Bětušku v poslední chvíli a mokrou rukou z vany. Orousaná angorská srst v místech nejvlhčích zplihla a slepila se v legrační chrouny. Má žena Olinka z toho měla skutečně zprvu legraci a hned začala Bětušku cídit a upravovat do původního stavu, tj. chlupaté koule. V tom si ale - při jednom rozhrnutí - všimla, že Bětuška má na boku hnědou skvrnu. Něco na způsob lidské pihy, ale ve velikosti nehtu od malíčku. Přiběhla z koupelny celá zděšená. Snažil jsem se ji uklidnit, aby nepropadala panice, ale když mně onu skvrnu ukázala, propadl jsem jí i já. Ihned jsme se dohodli, že zítra zavolá má žena Olinka na veterinární službu a já se v práci vyptám zkušenějších chovatelů. A tak měla klidnou noc jenom Bětuška. Ráno jsem odešel do práce a tam sháněl informace. Žádné vysvětlení jsem nedostal. A hlavně - o to to bylo horší - nikdo mě ničím nepovzbudil. Pln napětí jsem pádil domů. Ale doma nikdo. Ani má žena Olinka, ale ani Bětuška. Jak jsem zjistil, tak chyběla i bedýnka s vypleteným větracím okénkem, kterou jsme si pořídili pro přenos Bětušky v případě potřeby. Bylo jasné, že tato potřeba nastala. Nedokázal jsem v bytě vydržet. Musel jsem vyrazit z domu. Nejkratší a nejlogičtější cestou, směrem do Rybalkovy ulice. Určitě tam má žena Olinka s Bětuškou byla. Dorazil jsem celý říčný. I v důsledku ostrého tempa. Jenže, ono nic. Ani žena Olinka, ani Bětuška tam nebyly. Napadlo mě, že jsme se minuli. Týmž ostrým tempem jsem se hnal domů. Schody po dvou, rychle odemknout a doma zase nikdo. Ani má žena Olinka, ani Bětuška. Popadla mě panika. Byt byl za této situace neobyvatelný. A tak znovu ven. A znovu směr Rybalkova. Asi byly zrovna vevnitř. Tempo se nezmenšovalo, napětí vzrůstalo. Konečně jsme se potkali. Asi ve třetině cesty ke zvěrolékaři. Z rozzářené tváře mé ženy Olinky bylo už na dálku patrno, že je vše v nejlepším pořádku. A hned také volala: "Je to dobré, Bětuška je zdravá!" Na moji němou otázku, co jí tedy bylo a co ten flek na boku, mi dala obratem odpověď. Ráno prý zjistila při další obhlídce Bětušky, že obdobnou skvrnu má i na druhém boku, ve stejném místě. To ji tak vyděsilo, že nebyla schopna se ani v práci na nic soustředit. Nakonec si vzala hodinu volna a letěla domů. Popadla Bětušku, šoupla ji do bedýnky a hurá do Rybalkovy. Po vyčekání dlouhé fronty, v níž pozorovala smutná zvířátka, sužovaná nemocemi a jejich ustarané majitele, a trnoucí strachem o své miláčky, byla ráda, že konečně mohla dovnitř. Když začala ošetřujícímu lékaři líčit, co na Bětušce objevila, zeptal se s klidem, zda nemá takovou skvrnu i na druhém boku. Když s obavou odvětila, že ano, uklidnil ji pan doktor, že nejde o nic špatného, že u samců se v době rozmnožovací objevují na bocích nápadné hnědé skvrny, které se během roku ztrácí. Jinak Bětušku prohlédl, koukl jí na očka, zoubky i tlapičky. Konstatoval, že je Bětuška naprosto zdravá a sestřičce se navíc velice líbila. Od té doby uměla má žena Olinka prohlížet Bětušce zoubky. Dělá se to tak, že se jemňounce sevře kůže na čelistním kloubku a zoubky se ukážou samy. Mně osobně tento pohled nenaplňoval přílišným nadšením, neboť Bětuška pak vypadala jako prahistorický tygr šavlozubý. Mou ženu Olinku to však naplňovalo nadšením přílišným a navíc měla i pocit, že může Bětušce kontrolovat její zdravotní stav. Spokojeně jsme tedy donesli Bětušku domů. A měli jsme radost, jak to všechno dobře dopadlo.
Tolik tedy k té první z významných událostí. Ta druhá nastala si o čtyři měsíce později. V létě. Jezdíváme v červenci na dovolenou. Na čtrnáct dní na Balt. Do NDR. Bylo tomu tak i při Bětušce. Zvířata se do zahraničí - jak známo - dost těžko převážejí. Musí být zvláštní povolení a zvířátko musí absolvovat řadu prohlídek. Provádět to vše s Bětuškou by bylo nerozumné. Rozhodli jsme se proto nechat Bětušku doma, mimo jiné i proto, že v hotelu by asi nebylo stejně povoleno Bětušku mít.
A tak nastala ta druhá velká událost v našich životech. Bětušce bylo - v přepočtu na lidský věk - zhruba 17 let a my ji poprvé svěřili na čtrnáct dní do péče tchyně, se kterou bydlíme.
Přestěhovali jsme ji z pokoje do předsíně a má žena Olinka připravila do misek vše, co šlo dát. Zrní, kukuřici, vločky a další pochutiny. Od paní tchyně, která byla mou ženou Olinkou podrobně instruována, se vyžadovalo vyměňovat dvakrát denně vodičku a dávat jí čerstvou zeleninu, ovoce a doplňovat vločky a zrní a tak.
Takže, zatímco já balil na dovolenou, učila má žena Olinka tchyni co a jak s Bětuškou. Zkoušela ji a znovu vykládala.
A pak jsme odjeli. Na pohledu z dovolené se znovu připomínala Bětuška, která byla v cizí péči. A pak jsem přijeli.Měli jsme za sebou 700 km z Warnemuende do Prahy. Cestu, která nám s přestávkami trvala celý den a ještě kus večera. Měli jsme za sebou mnoho hodin pozornosti. Oba. Řídím sice jenom já, ale má žena Olinka se za jízdy bojí, a tak je naprosto bděle soustředěná, jakoby jela sama. Únava z cesty z ní však náhle spadla, když začala stoupat po schodech. Co stoupat, běžet! A tak, nežli já vynosil zbytek zavazadel, vyběhla mi má žena Olinka v ústrety s Bětuškou ve dlaních. Ano, přežily. Bětuška i má žena Olinka.
Nebylo na tom tedy nic zvláštního a vše dopadlo dobře. Bětuška si trochu odvykla od naší společnosti a my jsme si ještě utužili vztah k ní. Nejednou jsme v Rostocku, v místním "Zverexu" koukali na křečky a hledali něco, co by se nám hodilo. A vzpomínali jsme na Bětušku.
Dokonce jsme jí i přivezli mlíčko. V NDR se prodává i mléko v konzervě - něco jako naše Tatra mléko. A je moc dobré. Ale Bětuška jej nepila. A přestala je pít vůbec. Buď to způsobilo těch čtrnáct dní bez něj, nebo již prostě dospěla. Za těch 14 dnů. Neboť až do našeho odjezdu mlíko pila.
A to je vlastně vše k těmto "událostem". Veliké byly spíše z hlediska naší psychiky než z hlediska dějinného.
Je to tak: Každý domácí živočich se stává členem rodiny. Se vším všudy. Ať už je to křeček, kanár, či pejsek. A každý z nich si to zaslouží. Čeká na nás. Potřebuje nás a umožňuje nám ověřování našich výchovných metod a zjišťování jejich úspěšnosti, případně neúspěšnosti. Domácí zvířátko chce trpělivost a zaslouží si naši lásku.
V této souvislosti mi připadá divné, že mohlo dojít i k příběhu, který mi vyprávěl jeden kolega z práce: I oni měli před lety křečka. Ferdu. Měli i malé děti, které si s ním hrály. V případě malých dětí, které si s křečkem hrají, není vzácné, že křeček se jim vysmekne a uteče. Uteče-li, pak se někam schová. Stalo se to samozřejmě i nám. A pak člověk, ten pán tvorstva, nadávaje a vyhrožující té bestii, že jí zakroutí krkem, až ji najde, leze po zemi, stěhuje nábytek, rozebírá skládací nábytek, rozebírá skládací postele, demontuje poličky a další bytovou výbavu, postupuje chvílemi chaoticky, chvílemi systematicky, ale hledá. Hledá svého miláčka tak dlouho, až ho najde. Vysílení a radost bývají v takových případech oboustranné. Podobné to bylo i u toho mého kolegy. I tam se křeček vysmekl a zmizel. I tam hledali. Hledal táta, hledala máma, hledaly obě děti. Hledali dlouho a hledali marně. A pak to vzdali. Je to nepochopitelné. Předně, křeček je hlodavec a hlodá vše, nač přijde. Nechat jej volně kdesi v bytě je víc než riziko. A druhý důvod? Je přece členem rodiny a jeho zmizení nelze nechat jen tak. Ale u tohoto mého kolegy se to přece jen stalo. A závěr? Ubohého Ferdíka nalezli až za třičtvrtě roku (!) ve staré kredenci v komoře, dávno vyřazené a určené na přechovávání starého harampádí a nářadí. Jednou, když cosi potřebovali, v jednom ze šuplat objevili dávno ztraceného Ferdu. Vychrtlého na kost, zcela vyschlého až mumifikovaného. Umřel, chudinka, hlady, když se na své pouti bytem dostal do komory a nějak se mu podařilo dostat až do onoho šuplete. Odtud už nebylo úniku. Strašná představa ještě strašlivější smrti.
Ano, představa. To už tak u mě je, že vše si představuji na vlastní kůži. Odmala. Proto se - dodnes - zastávám všech živočichů a zvířátek. No uvažme: Co kdybych já spadl do té pusté jámy, po jejíchž stěnách není možné vylézt vzhůru. Zkouším to různým způsobem, s pomocí všeho, co jsem tu našel. Dávám si to pod nohy a snažím se dosáhnout na okraj. Další pokusy. Zkouším se prohrabat. Škrábu beznadějně na stěnu. Ani schůdky se nedaří vyhloubit. Materiál je tvrdý a hladký. Vyskočit se nedá. V celém prostoru je tma. Začínám pociťovat žízeň. Chodím tedy podél stěn a ve tmě hmatám, hledám skulinku, paprseček světla, naději, naději. Klopýtám o všelicos, co tu je. Přepadá mě zvolna zoufalství. Ztrácím pojem o čase, o směru, nevím, u které stěny jsem, ztrácím orientaci. Chce se mi brečet. Křičím, volám, hlas ochabuje. Žízeň je čím dál tím větší a připojuje se hlad. Usedám a přemýšlím, co a jak dělat. Pud sebezáchovy je však nad rozum. Vstávám a zběsile běhám prostorem. Znovu vyskakuji, znovu zoufale hrabu, znovu a znovu se pokouším dostat ven: Ven.
A v tom slyším hlasy. Známé hlasy. Hledají mě? Tady jsem, tady! Haló! Marně. Nehledají mě. Opustili mě. Vzdali to? Přestal jsem je zajímat. Jsem pro ně pryč. Upadám do apatie. Žízeň je nesnesitelná, hlad veliký. Vím, že se bez vody dá žít jen tři dny. Ruce rozedřené do krve, tělo vyčerpané, zoufalství.
To je konec. Nejprve jsem byl jejich hračkou a teď, teď jsem se díky své nerozvážnosti dostal do pasti. Vím to. Už bych to neudělal. Už to neudělám.
Oni mě nechali. Konec....
To zklamání musí být strašné. Snad ještě horší než zoufalství a beznaděj.
Proto jsme Bětušku hledali vždy. A proto neubližuji přírodě ani živočichům. Těm zejména.
Mají duši. A mají i pocity, lásky, rodiny, přání, sny, plány, svůj život. Život, který my lidé nechápeme a vlastně ani moc nechceme. A i když si myslíme, že chápeme, nerespektujeme ho. Jsme přece pány tvorstva a nemůžeme si připustit, že by i jiný živočich mohl mít s námi, byť jen nějaké, společné rysy. A přitom je to jen namyšlenost. Nebo ne? A namyšlenost se zpravidla nevyplácí. Proto respektuji zvířata. I když to jejich duševno nechápu. Ani u jiných, ani u Bětušky. Ale věřím, že je.
Richard Koníček
Foto: internet