Seriál II. - Náš křeček Bětuška 1982 – Kapitola VII. Co jsme zjistili o křečcích (Hamster Elisabeth)
Seriál II. - Náš křeček Bětuška 1982 – Kapitola VII. Co jsme zjistili o křečcích (Hamster Elisabeth)
A zejména však o tom, co z toho platilo pro naši Bětušku...To první, čím jsme začali, byl ´Kapesní atlas savců´od RNDr. Miroslava Bouchnera, kde na str. 33 můžeme číst v kapitole nazvané ´Křeček polní´: „křeček patří do třídy savců, podtřídy vejcorodých, do řádu hlodavců a čeledi myšovitých.“ Mimo jiné se zde píše, že:"..křeček polní dokáže způsobit na zemědělských plodinách dosti značné škody. Na zimu sice upadá do strnulého spánku, ale občas se nakrátko probouzí a nažere se ze zásob nashromážděných v létě...“
V zásobárně, která je vyhloubena nedaleko obytné komůrky, může mít křeček až 15 kg obilí nebo jiných plodin. Výskyt křečka polního je omezen na nížinaté kraje od jižní Francie, přes střední Evropu až po řeku Jenisej v bývalém Sovětském svazu. Samci i samice mají stejnou, trojbarevnou srst. Zespodu jsou černé, na tvářích a bocích mají bělaé skvrny a na hřbetě jsou hnědožluté. Hmotnost křečků se pohybuje mezi 150 až 385 gramů, délka těla dosahuje 21 až 28 centimetrů a krátký ocásek měří 3 až 6 centimetrů..."
Zde bych si dovolil přerušit citaci z atlasu savců, abych dosud řečené porovnal s naší Bětuškou. Bylo vždy znát, že nebyla křečkem polním. Sehnali jsme jí zrní - pšenici, kroupy, dostávala v době zrání i zrnka z klasů všeho, co jsme kde potkali, dostávala dokonce i rýži a kukuřici, ale ani jednu z těchto plodin nebaštila tak, abychom mohli říci, že by tím mohla ohrozit úrodu. Dokonce si je ani nikterak moc nekapsovala a netvořila si z nich zásoby. Přestože má žena Olinka tvrdila, že tyto plodiny nekapsuje z toho důvodu, že pochopila, že jich má dost venku a nepotřebuje si jimi plnit svůj domeček, když jí ho má žena Olinka čistí stejně dvakrát do týdne. Tedy i přesto, že to tvrdila, bylo mi jasné, že je to zmlsaností, plynoucí z toho, že Bětuška je tvorem domácím a ne přírodním. Dostávala i jiné poživatiny, kupříkladu vločky, pecičky od citrusových plodů, jablek, hrušek i z melounu. Těmi všemi se cpala jako o život. Příroda by jí takovéto pamlsky těžko dala. Shoda s křečkem polním byla - zdá se - pouze v případě slunečnicových semínek. Ty mohou být na poli a troufám si říci, že naše Bětuška by dokázala v této plodině způsobit "dosti značné škody." Bětuška na zimu do spánku neupadala. Jednak jsme ji nenechali, zejména opět má žena Olinka a jednak, i když za oknem zima byla, v pokoji bylo oněch zmíněných 20 stupňů Celsia. A tak, i když jsme Bětušce ukazovali sníh, za oknem i na mističce, a i když jí ten sníh milý nebyl, zimu nepoznala a do spánku nám naštěstí nikdy neupadla. Dokonce jsme ani nepozorovali změny v aktivitě zimní a letní. Bětuška byla aktivní pořád. Ta aktivita se týkala i tvorby zásob. Z hlediska intenzity a úsilí v tomto směru vynakládaného měla, dá se říci, denně před krutou zimou. Dvakrát do týdne byl její domeček už tak napěchován, že i ona sama už měla problémy se tam dostat. Domeček si však nepěchovala jen krmí od jablka, salátu, či květáku, přes tvrdý sýr, vařené maso, nebo vajíčko až k zrníčkům a vločkám, ale i hadříky, odstřižky, papírem, hoblinami a zkrátka vším, co našla v tom svém akváriu. Bylo nám jasno, že i když ji domeček svou velikostí na začátku trochu vylekal, později by jí byl asi malý, i kdyby měl jeden metr krychlový.
I Bětuška byla trojbarevná jako polní křeček, ale ne zespodu černá. Navíc bylo patrné, že polní křeček musí tvrdě bojovat o svou existenci, zatímco Bětuška dbala spíše na svou parádu. Byla angorská a vlastně již jen pro parádu. Na rozdíl od polního křečka dosáhla nejvyšší váhy 100 gramů a délky 20 centimetrů. Dokonce ani ocásek nepřesahoval jeden centimetr.
Ale teď už se zase vraťme ke ´Kapesnímu atlasu savců:..´
„Zajímavým orgánem křečka, který mu umožňuje vytvářet si zásoby zrní na zimu, jsou tzv. lícní torby. Jsou to vakovité útvary pod kůží na obou stranách hlavy, ústící do ústní dutiny. Křeček je používá několikerým způsobem. Při žraní si je napřed naplní a teprve pak v klidu z nich potravu posunuje do tlamičky a rozkousává.
V lícních torbách však také přepravuje zásoby pro zimní období. Určitou úlohu mají lícní torby i při zastrašování soka nebo nepřítele. Křeček je nafoukne vzduchem, a tím celá hlava dostane hrozivý vzhled. Octne-li se křeček náhodou ve vodě, nafoukne své torby tak, že ho nadnášejí jako záchranný pás...!"
I naše Bětuška měla samozřejmě lícní torby, nebo prostě kapsy. A rozhodně si nezadala s křečkem polním, co se týče jejich užívání. Jen jejich funkce za našeho soužití s námi všechny neuplatnila.
Při kapsování vypadala ani ne tak, že si nabírá zásoby potravy, ale spíše tak, jako kdybychom jí to jinak zase vzali. Troufám si dokonce říci, že vím, jak asi k tomuto stavu došlo. Bětuška byla jako každý tvor mlsná. Má žena Olinka jí tyto radosti nedokázala dost dobře odepřít, ale - dbajíc zásad správné výživy - ano moc dopřávat nemohla. A tak to vypadalo asi následovně: Bětuška - a to se naučila jako všechny své nectnosti od mé ženy Olinky - zbožňovala sušenky, prodávané pod obchodním značením "Party", ale pozor pouze ty hnědé! Světlé nikoli. Jenže sušenky křečkovi nepatří. A tak, i když Bětuška velice roztomile seděla u misky se sušenkou, sušenku si krásně přidržovala předními tlapkami a spokojeně ji chroupala, (spokojenost dávala nepokrytě najevo tím, že se oblizovala svým růžovoučkým jazýčkem od ouška k oušku), byla po chvilce baštění doslova odtrhávána mou ženou Olinkou, zmítanou ochotou dopřát Bětušce pochoutku na straně jedné a zdravotním hlediskem na straně druhé. A právě díky tomu dostalo užívání kapes naší Bětuškou její - zcela specifickou formu. Začala kapsovat, aby napěchovala do kapes co největší díl sušenky dřív, než od ní bude odtržena. V její malinkaté hlavičce došlo k vytvoření podmíněného reflexu, který ji vedl k představě, že vše, co jí chutná, ji po chvilce vezmeme. A tak kapsovala vždy pouze jen to, co ji momentálně přišlo nejchutnější. Ostatní potravu kapsovala až případech, že měla v kapsách ´volnou kapacitu. Je pak pochopitelné, že v hierarchii jejích hodnot byly na posledním místě hadříčky, jimiž před odchodem do domečku a před uložením se k dennímu spánku systematicky doplňovala poslední volná místa v kapsách. Tento systém nikdy neporušila, Nejprve pochutiny, pak potravu a nakonec hadříčky.
Ony ostatní funkce lícní torby jsme u Bětušky nepozorovali. Nestrašila nás, ani jsme ji nehodili do vany, i když jsem mnohokrát měl chuť ji zlikvidovat, když zlobila, někam zalezla a my ji museli dobývat přestavbou nábytku, stěhováním skříně a tak. Jenže já bych jí býval ublížit nedokázal. Má žena Olinka by to konečně ani nedopustila. A navíc věřím, že v krajním případě by si určitě poradila Bětuška sama. A to nejen nafouknutím lícní torby ve vaně.
Ale zpět ke Kapesnímu atlasu:"...Křečci žijí samotářsky a jen v době páření se obě pohlaví nakrátko setkávají. Rozmnožují se od května do července a samice v té době vrhá dvakrát až třikrát mláďata. Březost samic trvá 20 dní a v jednom vrhu bývá 4 - 6 mláďat. Ta se rodí neosrstěná, nevidomá a vidět začínají asi po dvou týdnech. V té době je samice již zvyká na zelenou potravu a asi v 18 dnech je přestává kojit. Pohlavně dospívají ve 3 měsících. Kromě rostlinné stravy požírají křečci i různý hmyz, žáby, ještěrky, nebo jiné drobné obratlovce."
Tak, tolik ´Kapesní atlas´ v kapitole věnované křečkům. A teď, když už jsme to nakousli, je třeba zmínit se o jednom: náš křeček byl Bětuška. Tedy - TA - Bětuška. Nazvali jsme ho tak, protože se nám toto jméno líbilo. Bětuška není sice asi českého původu - Alžběta - ale rozhodně už asi dávno zčeštělo, zdomácnělo a má přídech starobylé lidovosti - Bětuška, Běta, Bětulinka, Betyna, Betynka, vím já, jak ještě. Líbilo se nám. Líbilo. Sice - jak už bylo řečeno - rozhodla o něm má žena Olinka, to ano, ale už v rámci příprav bylo toto jméno v úvahách. Jen jsme se nerozhodli jednoznačně, neboť jsme nevěděli, zda budeme mít křečka kluka, nebo holčičku. A jsme u toho...
Křeček pohlavně dospívá ve třech měsících. Jak jsem kdesi na počátku mého vyprávění uvedl, bylo naší Bětušce, když k nám přišla, maximálně 21 dní. Ani ne měsíc. Druh pohlaví se pozná - jak nám bylo sděleno - až po třech měsících a to tak, že se lehce stiskne zadeček křečka a objeví se samčí nebo samičí pohlavní ústrojí. V těch třech týdnech se to prý poznat nedalo. A tak to byla Bětuška. TA - Bětuška. A po třech měsících? No, po třech měsících se zjistilo, že je to - TEN. Ten Bětouch, či Bětušák, prostě - chlap. Bylo to hloupé. Co s tím? Přece nezačneme najednou na Bětušku volat Josefe!, Karle!, Tomáši!, když si tak - jak se nám zdálo - zvyká na Bětušku. A tak náš křeček Bětuška měl smůlu. Zůstal pro nás Bětuškou, TOU, i když to byl kluk. Dospěli jsme totiž k rozhodnutí, že ten křeček to stejně nerozliší, že žádné psychické následky to na něm nezanechá, a tak podle vzoru povídky Boženy Němcové - Karla, nebo písničky Johnyho Cashe, od Shel Silversteina ´A Boy named Sue´ (Chlapec jménem Zuzanka), zůstal i náš křeček Bětuškou.
A ještě jednu věc by bylo třeba uvést. Páření. Křečci se rozmnožují od května do července a vrhají dvakrát až třikrát mláďata, v každém vrhu je 4 - 6 mláďat a březost trvá 20 dní. To jsou fakta z ´Kapesního atlasu´.
Má žena Olinka, přistupující k věci spíše citově a intuitivně než rozumově a plánovitě jako já, viděla s přibývajícím věkem naší Bětušky stále větší potřebu dopřát jí i radosti manželské, které se podle Atlasu omezují na ten květen až červenec. Do jisté míry jsem mou ženu Olinku chápal. Z našeho - lidského - hlediska je dost těžko představitelný celoživotní celibát, ba přímo poustevničení, a to zejména protože, že Bětuška nikdy nedopěla k pocitu, že i my jsme křečci, její příbuzní. O psech se přece říká, že prý lidi kolem nich považují za členy své smečky a značné odlišnosti, prý, nijak rozumově neřeší a berou je jako samozřejmost. Nevím, pejsky jsem se dosud nezabýval, i když i k němu bychom se chtěli jednou dopracovat. Jenže pejsek chce čas a péči. A tak jsme se rozhodli takto. Křeček se dožije až čtyř let. Pak bychom si chtěli pořídit morče. Je údajně rozumnější, reaguje na člověka, když přijde domů a dožívá se něco kolem šesti let. Po morčeti bychom si hodlali pořídit kočičku, která je přítulná a mazlivá. Drží se domu a nemá velké nároky na venčení a dožívá se osmi až deseti let. A pak už by měla být má žena Olinka v důchodu. Doba k pořízení pejska. Pejsci jsou moudrá zvířata, s nimiž lze navázat téměř rodinný vztah a která nás - jak už jsem řekl - považují za členy své smečky. Dožívají se kolem čtrnácti let věku. Ano, a to by bylo v ideálním případě tak akorát. Že?
Ale to jsem poněkud odbočil. Abych se vrátil k té naší Bětušce, která se mezi námi nesporně musela cítit sama a opuštěná, i když jsme se snažili, jak se dalo. Kamarádka by mu nesporně způsobila na ty tři měsíce radost. A mohli by žít i spolu. Po ty tři měsíce. To ano. A co pak? Vezměme rozum do hrsti. Co by to způsobilo? Po třech měsících bychom museli umístit paní křečkovou jinam, a protože křeček potřebuje prostor 2 400 cm2, znamená to - nové akvárium. Neboť žije, běžně, samotářsky. A za pár dalších měsíců bychom potřebovali dalších 8 až 18 akvárií, neboť výsledkem manželského žití naší Bětušky by bylo 2 až 3 krát, 4 až 6 mláďat, tedy minimálně 8 a maximálně 18 mláďat. A protože i tito křečci by museli žít samotářským způsobem a potřebují těch 2 400 m2 plochy, znamená to - jinými slovy - minimálně 10 akvárií (Bětuška, jeho žena a těch minimálních 8 mláďat). Po vynásobení minimálních 24 000 m2, tj. plocha 400 x 600 cm, neboli 0,4 x 6 m. To vše pokryto akvárii. Minimálně. Maximálně by to také mohlo být i dvakrát tolik, 18 000 cm2, a pak tak plocha činí třeba 600 x 80 cm, tedy 6 x 0,8 m. Skoro 5 m2 zastavěno akvárii. I kdyby se ta akvária dala nějak na sebe, (výška toho našeho akvária byla 35 cm + nějaký manipulační prostor), byla by z toho montovaná stěna jako na akvária ve Zverimexu. Ne nepodstatná je i otázka finanční. Jedno stálo 350 ,- Kč. Dvacet by jich přišlo na 7 tisíc korun.
A co za rok? A další léta? Ne, těmito propočty a argumenty jsem postupně přece jen moji ženu Olinku přesvědčil o tom, že by její počínání bylo víc než nerozumné. Navíc, její argument, že bychom mláďata odprodávali zpět do obchodu, posléze neobstál ani u ní samotné, neboť byla nucena přiznat si, že by to nikdy nedokázala, že by se s nimi nemohla rozloučit.
A tak zůstala naše Bětuška panic. Vyšli jsme z jediné úvahy: Přichází-li se o něco a neví se o co, je to míň bolestivé, než když se přichází o něco, co nás těšilo, co známe. Bětuška se, pokud víme, k této otázce nikdy nevyjádřila.
Richard Koníček
Foto: internet