Seriál II. - Náš křeček Bětuška 1982 - Kapitola III. Jak jsme se vzájemně seznamovali
Seriál II. - Náš křeček Bětuška 1982 - Kapitola III. Jak jsme se vzájemně seznamovali
V první řadě bych mohl dát jako podtitul této kapitolky, že ´t ě ž k o´. Bětuška sice běhala po akváriu, ale ne dlouho. Ve chvíli, kdy si všimla domečku, respektive jeho vchodu, a pochopila jeho obyvatelnost, byl konec.
Opatrně, velmi opatrně, očichávala okraj vchodu, koukla do zející tmy a pak zůstala nožičkama tam, kde byla, leč tělíčko přikrčeno, až téměř k zemi, se sunulo pomalu, pomalounku dovnitř. V případě nebezpečí by se byla mohla snáze a rychleji vrátit. Jenže ze tmy na Bětušku nic nevyrazilo, ba dokonce to na ni zavonělo čerstvou překližkou. Navíc ji tam čekal pečlivě připravený, bílý hadříček, to, aby se měla na co položit a nemusela ležet na holém dřevě. Taková byla ovšem pouze naše představa. Bětuška mezitím již odvážně vsunula za hlavičkou i nožičku, a za neustálého čichání kolem sebe, ji následovala i druhá přední. To už jsme z Bětušky viděli jen její druhou polovinu, pak už jen zadeček s rozkošně načepýřenými chlupy a nakonec již jen malilinkatý - kupodivu holý - růžový ocásek. A konečně zmizel i ten. Koukli jsme s mou ženou Olinkou na sebe. Bude se jí v domečku líbit? Bude tam chtít bydlet? Naše obavy přerušila sama Bětuška. Začala v domečku šramotit, hrabat a pobíhat, což se projevovalo nejen zvukově, ale i tak, že občas z ní kousek vykoukl. Co tam dělala, vidět nebylo, ale z pohybů a zvuků se to dalo snadno dovodit. Tak předně se pokoušela na všech možných i nemožných místech prohrabat se na svobodu. Proto i tu a tam vykoukl její zadeček, tu a tam hlavička, tu a tam kus tělíčka. Když náhodou vykoukla, patřil první pohled nám, co děláme, zda na ni něco nechystáme, a když se ujistila, že zůstáváme jako přibití na svých místech, v 1. řadě u pódia, zase pokračovala. Několikrát dokonce vykoukla opačně a ležíc na zádech - jako montér - když opravuje auto - bojovala předníma nožičkama a zoubky s horním okrajem vchodu. Vypadalo to, jako by jej hodlala rozšířit, ale důvod neměla, protože otvor byl pro ni dostatečně velký. Spíše o tom neuvažovala a jsa drobný hlodavec - drobně hlodala. Pak zalezla do nitra domečku, ve dveřích se objevil zmuchlaný bílý hadr a bylo ticho. Znovu jsme se ženou na sebe koukli. Sláva! Je vyhráno, domeček bere a hodlá v něm bydlet! Jelikož bylo náhle ticho, usoudili jsme, že přepravou unavená Bětuška usnula a konečně jsme tedy vstali a šli si po své práci.
Konečně jsem si šel učesat hlavu, která mi za tu dobu pozorování Bětušky uschla. Taky dobře. Ušetřil jsem proud a opotřebení fenu. Když jsem se vrátil z koupelny zpět do pokoje, byla Bětuška opět venku z domečku a pracovala. Honem jsem běžel pro ženu, která přerušila přípravy večeře a opět jsme zaujali svá místa v hledišti. Představení pokračovalo.
Nutno říci, že Bětuška na svůj věk pracovala velice racionálně a důmyslně. Leckterý technolog by jistě zajásal mít takového pracovníka. Jak nám názorně předváděla, při pokusu o spaní, kdy hadříček používala coby závěs, zatemnění, či dveře, prostě ucpávku vchodu, zjistila, že jsme tvorové nedokonalí a nedůvtipní. Když zatemnila, neměla na čem ležet a naopak. Ležet na holé zemi - bylo - uznejme - nepříjemné i pro angorského křečka. Začala za tím účelem hrnout hobliny z nejbližšího okolí. Postupovala tak, že největší kusy brala do tlamičky, přitahovala je k sobě, pod tělíčko, do blízkosti předních paciček. S velkou hoblinou se pochopitelně přitáhly i ty malé, takže v mžiku byl prostor, kam dosáhla tlamičkou, vyklizen a přestěhován pod tělíčko k předním nožičkám. Pak začala pracovat předními. Hrabala, dělajíc pohyby jako při plavání ve stylu prsa, jenže v opačném směru. Vzduchem rozpažit, obloukem po zemi připažit a krouživým pohybem shrnout co nejvíce hoblin pod tělíčko dolů, k zadním nožičkám. Střídavě levou a pravou. Stačilo opakovat pár "temp" a hromádka hoblin byla pod zadními nožkami. V tu chvíli začala třetí fáze. Podobně jako vídáme hrabat pejsky, zadními - kdy vykopávají za sebe střídavě pravou a levou - tak stejným způsobem pracovala i Bětuška svými zadními nožičkami. Pohyby měla uvážlivé, takže hobliny nelítaly všude možně a pokračovaly v posuvu přesně ve směru těla. V jakémsi prodloužení jeho podélné osy. Teď jsme teprve ocenili její "inteligenci." Byla totiž přesně u vchodu do domečku, takže hobliny putovaly naprosto neomylně dovnitř. Tyto tři fáze trvaly pár vteřin. A pohyby byly tak dokonale koordinované, že jsme se jen ujistili, že Bětušce to myslí a že je zdráva jako řepa.
Drobná zvířátka můžeme totiž hodnotit, po zdravotní stránce, téměř na první pohled. Jsou-li jejich oči jasné, otevřené, srst čistá, hladká, kolem úst a nosu nemají zbytky jídel, či různé povlaky a mají-li dokonale promyšlené a koordinované pohyby, lze předpokládat, že jsou zdravá. Při sebemenší poruše čehokoli z těchto znaků je dobré obrátit se na zvěrolékaře, který určí - včas - možné příčiny a stanoví i léčbu, která může být úspěšná jen, začne-li se včas. My měli adresu nejbližšího zvěrolékaře připravenu již před příchodem Bětušky k nám. Jsme z Vinohrad a tak výhodná "poliklinika pro malá zvířata", jak se této instituci říká, byla pro nás nejblíže v Praze 10, Vršovicích, Rybalkově č. 15. Jsou však i jiné. V Praze je to dále v Bělohorské a Jinonické.
Ale to jsem poněkud odbočil. Bětuška nás ujistila svým počínáním, že do Rybalkovy se běžet nemusí. Adresu a telefon jsme si však nechali po ruce. Člověk nikdy neví...
Zatímco jsem takto uvažoval, Bětuška pokračovala v práci. Posunula se o kousek vpravo, do prostoru, kde byly další hobliny. Vše se opakovalo. Když měla vymetenu a do domečku nahrnutu kruhovou výseč o poloměru svého nataženého tělíčka, postoupila o celou svoji délku vpřed a začala znovu. Bylo to ohromné. Za okamžik takto vymetla celý pruh a hobliny se nahustily před domečkem. Couvla pak zpět, až těsně před domeček a způsobem stejným jako na počátku je přesouvala obratně rovnou do vchodu. A tím to vlastně končilo. Nasoukala se dovnitř a pak už jen šramot a štrachání prozrazoval činnost. Uklízela si a rovnala hobliny s cílem vystavět si pelíšek.
Víme, že drobní hlodavci si hnízda staví. Vždy a za všech okolností. Nesmíme jim v tom bránit. Je to jejich přirozenost. Také jim, pokud možno nesmíme hnízdo bořit. Ničit. Je však jeden problém, že - a to platí zvláště pro křečka - potravu, kterou nestačí sníst, odnáší do tohoto hnízda, kde ji zčásti konzumují, ale především si ji uchovávají. Vzhledem k charakteru potravy dochází často i ke tlení a kažení se. Takové kusy se musí vyhodit, to je samozřejmé. Základ hnízda však musí zůstat. Hnízdo čistíme podle potřeby, ale nejvhodnější je jedenkrát do týdne.
Naše Bětuška nebyla výjimkou. Právě v této chvíli si stavěla své hnízdečko a my byli rádi.
Jenže Bětuška nebyla výjimkou ani v dalších věcech, což jsme plně nedomysleli. Měli jsme radost, že se jí v domečku zalíbilo. Ta radost nás však pomalu opustila. Bětušce se sice v domečku zalíbilo, to ano, ale tak moc, že ho ani nehodlala opustit. A nevycházela. Pár dnů nám to nevadilo. Bětuška vycházela pouze v noci, nebo na velice krátké návštěvy ostatního světa, spojené pouze s uloupením potravy a útěku zpět do domečku. Bylo to do jisté míry i pochopitelné. Bála se nás. Bála se prostředí. Bála se, a proto i skrývala. Navíc, jsou křečci - stejně jako ostatní drobní hlodavci - noční zvířata. Ve dne převážně spí a v noci vyrážejí za potravou. A ještě něco. Když jsme Bětušku koupili, chýlilo se léto ke konci a podzim se zvolna ujímal své vlády. Byl to nešťastný den 13., a to pondělí a září. Za deset dnů začínal podzim. I podle kalendáře.(Stejně je zajímavé, že jaro začíná v den narozenin mé ženy Olinky, tj. 21. března, léto pak 21. června, zima 21. prosince a jen ten zatrachtilý podzim nás mate, když si klidně začíná až 23. září. Určitě je to naschvál. Ale to sem nepatří...)
A podzim, to znamená v přírodě přípravu na zimu. Také křečci přezimují. Ukládají se na zimu k zimnímu spánku. Pozná se to i v chladnější místnosti. Je-li zkrátka křeček v chladném prostředí, hodně spí, málo jí a minimálně se pohybuje. Neobjevil jsem sice nikde, co to je "chladnější prostředí", "chladná místnost" a podobné nekonkrétní pojmy, ale vzhledem k tomu, že náš pokoj má - jsa vytápěn plynem a regulovatelnými kamny WAW, které mají nastavený tepelný měřič - v průměru po celou topnou sezónu na 18 až 20 stupňů Celsia, v noci zhruba o méně dalších 5 stupňů Celsia, považovala jej Bětuška za chladný. Celé dny spala, vycházela pouze po setmění, kdy my už leželi a pouze chuť k jídlu do toho vnášela trochu zmatku. Inu, i u lidí je různá teplomilnost a i lidé jsou různí. Proč by tedy třeba zrovna naše Bětuška neměla být stavěna na vyšší teploty? My však ne. Musela si zvykat.
Došlo to postupně tak daleko, že milá Bětuška vyčkávala, až zhasneme a ulehneme ke spánku, a pak teprve opustila svůj úkryt. Člověk je však tvor vynalézavý. A neměl by být ani líný. Vynalézavá a aktivní je i má žena Olinka. Po čase na Bětušku vymyslela lest: Zhasli jsme, ulehli, a když Bětuška vyrazila - prozradil ji šustot a šramocení v hoblinách - nelenila, vstala a rozsvítila. Nevím, jak dlouho pak ještě bděla s nočním zvířátkem Bětuškou, ale vím, že když jsem ráno - ve svých úděsných tři čtvrtě na čtyři - vstával, byla vzhůru již jen Bětuška. Má žena Olinka již spokojeně spala. Mé obživnutí bylo však signálem pro Bětušku, aby ukončila svůj noční život a kvapně zmizela v domečku. Zajímavé bylo jen to, že světlo uprostřed noci jí nevadilo a do úkrytu neprchala. Zřejmě, i když jsme se domnívali, že pro Bětušku musíme být téměř bozi, když dokážeme uprostřed noci udělat jediným pohybem den, zřejmě jsme se jaksi ve své lidské ješitnosti mýlili. I ta maličká chlupatá Bětuška nám dokázala, žek příroda a pudy, které dala do vínku živočichům, jsou mocnější naší techniky a - žel - i našeho chápání. Ale k tomu chápání Bětušky a jejímu výkladu našich lidských úvah, úvah pánů tvorstva, až zase v dalších kapitolách.
Richard Koníček
Foto: internet