SELFICATED aneb Viktor Frešo v Nové síni představuje, jak se vidí „SAMOOBSLUŽNĚ“
SELFICATED
Viktor Frešo
7. 1. 2026 – 7. 2. 2026
GALERIE NOVÁ SÍŇ
„Na jedné z největších nedávných výstav Viktora Freša,
Family Vintage,
byla celá stěna věnována vyplotrovanému citátu jeho otce,
hudebníka Fedora Freša:
„Nejhorší je, když se umělec bere příliš vážně.“
Myslím, že tento výrok dobře rámuje Viktorův přístup k Já;
ve své tvorbě i životě se ho vždy držel…
I na této výstavě, vidíme devět autoportrétů,
kde figura ustupuje gestu, vrstvení a textuře olejové malby.
Někdy se linie figury výrazně prosadí,
jindy se zcela rozkládají.
Je to hra, ve které je JÁ někdy dominantní,
někdy téměř nepřítomné.“
Niki Bernath, kurátor
Největší slovenský umělec
Praha není malá, ale z Vinohrad (Moravská ulice, Spot Gallery) na Nové město (Voršilská ulice, Galerie Nová síň) není zas až tak daleko. Navíc je možné obě místa navštívit jednou tramvají (č. 22, ze stanice Jana Masaryka do stanice Národní divadlo). Rozhodně se to vyplatí všem, kdo chtějí poznat tvorbu „největšího“ (nebo, fakt, největšího), slovenského umělce Viktora Frešo. Má totiž v Praze najednou dvě výstavy. Nám na www.www-kulturaok-eu.cz prozradil, že jeho původní záměr byly výstavy tři, ale pak z toho sešlo, protože dospěl k názoru, že by toho na Pražáky bylo najednou moc. Škoda. Pražáci by si klidně vychutnali třeba čtyři. Autor, by měl co nabídnout a dokonce by to bylo - Viktor Frešo, stokrát jinak. Tak snad někdy - nabudúce…
A jak, že je to s tím největším slovenským umělcem? Stačí se podívat na fotku ze zahájení. Vlevo Tadeáš Sýkora, galerista Nové síně, vpravo Niki Bernath, kurátor výstavy a uprostřed – ano, uprostřed - autor výstavy, mistr Viktor Frešo. A o největším slovenském umělci je jasno. Však to také po zahájení výstavy Tadeášem Sýkorou, v úvodním slově Nikiho Bernatha byla ta první věta. A nebyli tam jediní, kdo jsme k Viktorovi VZHLÍŽELI. Opravdu všichni přítomní. Obrazně i doslova. Obé právem.
U Freša dvakrát do jedné řeky nevstoupíte
Zmiňujme-li nevšednost, jakou představuje dvojí výstava Viktora Frešo v jedné Praze a ve stejném termínu, zdůrazňujeme to nejen jako nezbytou informaci, zvláštnost a pozoruhodnost, ale také jako informaci podstatnou, adresovanou v první řadě obecenstvu, které se ještě s tvorbou Viktora Frešo nesetkalo. Ona totiž návštěva jen jedné z obou výstav, pro ty, kdo Frešovu tvorbu ještě neznají, vytvoří v myslích návštěvníků zkreslenou představu o autorově tvorbě. Výstavy jsou totiž každá jiná a každá vypovídá o autorově tvorbě jinak. Opravdu je asi nejlepší sednout na tu tramvaj č. 22 a navštívit výstavy obě.
Výstava SELFICATED - takové malé překvapení
My, za náš web, jsme už navštívili výstav Viktora Frešo několik. Včetně té významné výstavy v galerii Danubiana, v Bratislavě. Tím - dá se říci – jsme tak nějak obrněni proti zdánlivým změnám stylu Frešovy tvorby. A i přesto, nás výstava jeho autoportrétů vzniklých v poslední době, překvapila. Takového Frešo jsme zatím neznali. Nejsme - a ani náhodu se nepovažujeme - za znalce přes veškerou dosavadní tvorbu Viktora Frešo. Ale takovéhle olejomalby jsme zatím nezaznamenali. Těžko vykládat a rozebírat Frešovy autoportréty na první dobrou. To nejde. Zdánlivě jsou si značně podobné, co také čekat od autoportrétu, byť hodně abstraktního, sem tam se skrývajícího v rámci obrazu cudně za další výmalbu v rámu, jindy naopak vystupující z přehlušení balastním okolím. Ale vždy to nejsou díla z oblasti hyperaktivní tvorby. To rozhodně ne. Tyhle abstraktní autoportréty jako by byly nazírány zevnitř ven, a ne z venku - snad – dovnitř. Jsou mlhavým, často jen tušeným odrazem mysli (?), nitra (?), duše (?) autora. Nebo třeba všeho dohromady, nebo třeba, ničeho z toho. Kdo ví…
Ještě, že uprostřed rozlehlého sálu hnízdí a na všechno dohlíží alter ego autora, jeho kinetický Pičus. Dnes už asi vůbec nejoblíbenější figurka nejen Bratislavanů, ale i přespolních, přeshraničních a kdo ví, třeba už i přesmořských návštěvníků, tohoto překrásného města na Dunaji. Durdí se totiž na ně při cestě na Bratislavský hrad. A nelze ho tam minout, ani pominout. Tak jako i celou tvorbu Viktora Frešo, který je už dávno přespolní, přeshraniční a rozhodně i přesmořský. Prostě, největší slovenský umělec, no…
Obrazová výstava Viktora Frešo
Znalcem díla autora bývá kurátor. V tomto případě sympatický a vtipný Niki Bernath.
Řekl toho o Viktorovi Frešo tolik a tak, že sám - jinak hovorný - Viktor Frešo už jen dodal, že je rád, že se mu konečně poštěstila čistě malířská výstava. A měl vlastně pravdu. Jeho talent, jeho tvorba a jeho výstavy, jsou vždy multižánrové tak, jak je multifunkčním umělcem i sám autor.
A teď už o té výstavě, ale doopravdy
Niki Bernath:
„Není důležité, kdo jsem. Důležité je, co dělám.“
Jeden z nejpůsobivějších herců naší doby, Willem Dafoe, kdysi řekl. Tato věta mi uvízla v hlavě a stále se k ní vracím při práci na výstavě Viktora Freša. Proto co se stane s touto myšlenkou, pokud to, co děláme, je o tom, kdo jsme? Zvlášť pokud se jedná o výstavu autoportrétů. To mě přivádí k dalšímu výroku téhož člověka: „neexistuje já“. Známá buddhistická doktrína anatta (ne-já) učí, že jsme neustále se měnící soubor fyzických a mentálních procesů.
Umění Viktora Freša bylo dříve vnímáno jako velmi orientované na sebe. Dokonce i jeho vlastní projekty a názvy výstav napomáhaly formovat tento narativ. Můžeme zmínit jeho projekt Ego-art nebo foto sérii Who is the King?, kde slavné osobnosti fotografovali umělce, místo aby je fotografoval on. Ale není nutné znát celé Frešovo dílo, abychom si všimli, že přehnaná, téměř karikaturní velikost jeho autoportrétů hlavy se vyvinula do různých forem a stala se integrovaným symbolem v jeho tvorbě. Ať už jde o sférické objekty, hlavy s vytesanými základními rozeznatelnými rysy jako oči, ústa, nos, kruhové hlavy různě variující do různých sochařských forem, nebo kruh jako základní motiv v jeho nesčetných malbách, které nesou společný název OverHeads. Viktor jako umělec a jeho „já“ je v jeho díle vždy přítomné. Dá se říci, že jeho dílo je založeno na já.
V posledních letech šel ještě hlouběji do práce o své identitě a kořenech, zejména prostřednictvím výzkumu své rodiny, která zahrnuje generace významných československých umělců. Tento rozsáhlý, mnohaletý výzkum vyústil v několik muzeálních výstav, například Family Vintage (Danubiana Meulensteen Art Museum, Bratislava, Slovensko) a Family Refresh (Galéria Jána Koniarka, Trnava, Slovensko), kde Viktor Frešo shromažďoval, analyzoval, remixoval a vytvářel objekty a vizuální materiály z pozůstalostí svých předků. Jeho nejnovější výstavní projekty, Future Memories (GVUO Galerie výtvarného umění v Ostravě, Česká republika) a Objects Against Memories (Barvinskyi Gallery, Vídeň, Rakousko), jak napovídají jejich názvy, se posunuly z fyzické roviny do oblasti paměti, něčeho abstraktnějšího, ale podobně jako objekty kondenzovaného časem a fungujícího jako nositelé emocí.
Olivia Lang, známá spisovatelka, v nedávném podcastu o tématu Já řekla, že „vzpomínky jsou jako mixážní pult“. Přijde mi to jako legrační shoda okolností, protože mixážní pult je prvním objektem, který člověk spatří při vstupu do studia Viktora Freša. Jeho přítomnost spolu s dalším hudebním vybavením je dána tím, že hudba je nedílnou součástí jeho praxe, kterou píše, tvoří a občas i provádí.
Tuto myšlenku o vzpomínkách beru jako důležitou metaforu pro třicet let praxe Viktora Freša. Stejně jako ve zvukovém studiu, kde se různé zvuky kombinují na mixážním pultu, jeho dílo spojuje vrstvy myšlenek a materiálů, které pak vybírá, upravuje a vyvažuje, aby vytvořil konečné dílo.
Vrátím se ještě jednou k buddhistické doktríně ne-já, popisující existenci jako neustále se měnící soubor fyzických a mentálních procesů. Není to možná jen jiný způsob, jak popsat akt tvoření umění? Možná čím více se práce umělce dotýká tématu sebe, tím více umožňuje jistý odstup; a naopak, čím více se konkretizuje kolem osobní identity umělce, tím více se anonymizuje do subjektu, s nímž se mohou ostatní identifikovat.
V díle Viktora Freša jsem tuto zvláštní dichotomii vnímal vždy. Stále si pamatuji jeho velmi osobní sérii textových panelů z roku 2005, Co mi pomohlo, když…, která bez jakéhokoli návodu umožňuje divákovi skrze jeho osobní zkušenosti nalézt kolektivní řešení problémů, které se týkají nás všech.“
Text: Richard Koníček
Foto: Wenca Nikoníček
SELFICATED
Viktor Frešo
7. 1. 2026 – 7. 2. 2026
GALERIE NOVÁ SÍŇ
Voršilská 139/3
110 00 Praha 1
Otevřeno denně od 11:00 do 18:00 hodin, mimo pondělí
Vice o druhé výstavě Viktora Frešo:
