Sbírka básníi ´´Dvojité vidění´, část 16-17, Muka (boží)..., První autíčko, Richard Koníček, Wenca NIKoníček
Sbírka básní ´Dvojité vidění´, část 16-17, Muka (boží)…, První autíčko, Richard Koníček, Wenca NIKoníček
Muka (boží)...
Dívá se na nás víc než stovku let,
tisíce lidí už Ho minuly,
pár před Ním pokleklo
a jeden, či dva našli nápravu.
Políčka kolem ustoupila lánům,
lány zas loukám plným lebedy,
přes níž se k Němu
nezadržitelně,
brodí stěny rozpínavých domů.
Kdysi se pod Ním
kdosi s kýmsi
hříšně miloval,
kdysi se za Ním
kdosi učil první krůčky,
kdysi tu pod Něj
kdosi vložil snítku
a kdosi kdysi
od Něj
naposledy
s hůlkou
odcházel...
A On to vše musel vidět...
I oblé tvary svodů,
i neohrabanou bezbrannost mládí,
i slzu poslední vzpomínky
i loučení s Ním a nejen s Ním,
před cestou (možná?) za Ním
nebo alespoň k Němu blíž...
Hleděl a hledí, nemoha cokoli,
vězněn, zvěčněn,
bezmocný mocný,
co absorbuje
nářky, naděje, víru,
ač sám nic druhým kolem nevrací.
A nebo že by snad přece jenom ano?
Lze kolem přejít bez vjemu?
A vjem
je dveřním kukátkem uvědomění.
A uvědomění
je pootevření
do někam
kam je nám dáno spět...
Takový záblesk příští
v zatmění jsoucnem.
Takže vlastně ...
První autíčko
Na začátku bylo auto.
Dětské, ohromující, první...
A kluk se s ním poprvé rozjel.
Po koberci,
pod rozzářeným stromkem,
do dálky...
Závratným tempem ujížděl
do světa, kde nikdy nebyl
a možná ani nikdy nebude.
Míjel poslední stromy u silnic,
míjel je tak rychle,
že až splývaly v ploty z klád,
za nimiž se pasou poslední koně.
Přežívající jako zázrakem ty,
co byli uvězněni pod kapoty
plechových krabic nad propastí kol.
Měl naspěch.
Chtěl být první.
Chtěl tam být první.
Kde?
Ani vlastně nevěděl,
ale chtěl
a ta touha ho hnala vpřed.
Za sluncem úmoří,
za sněhem pohoří,
za větrem z námoří,
za stínem v podhoří.
Za doteky, plnými tajemna,
za polibky, plnými vzájemna,
za slzami, plnými dojemna,
za slovy tišenými do jemna.
Vezl moudré i praštěné,
vezl hloupé i zasněné,
vezl našlé i ztracené,
vezl svěží i zmámené.
Rád se řítil, kam ho osud táh,
a nevěděl, že by měl zastavit.
Na chvilku.
Maličkou.
Kratičkou.
Zastavit, stát.
Raz, dva...
Vždyť lásky s vlásky mávaly,
očima z tváří koukaly,
ňadra se pod blůzkou vzpínaly,
jak by jen jeho vnímaly.
Tak nemůže být pomalý.
Až za poslední zatáčkou,
až v samé cílové rovince,
pochopil, pozdě,
že se hnal moc rychle,
že první stejně nedojel,
a že z celé té jízdy
zbývá jen změť bílých splývajících
patníků.
Text: Richard Koníček
Foto: Wenca NiKoníček
Kontakty:
samanam@seznam.cz
www.facebook.com/wenca.nikonicek
www.gothichell.rajce.idnes.cz
wencanikonicek@email.cz