Rinat Animaev: Bretaň - Moje láska aneb „Malování je prostředek k vyjádření pocitů“ R. A.
Galerie Hala C - Praha
20. 8. - 5. 10. 2020
Na čtvrtek 20. 8. 2020 jsme dostali pozvánku od sympatické vysočanské galerie, která se s odkazem na svůj industriální prapůvod nazývá Hala C. Rádi se tam vracíme, protože se dramaturgie této galerie profiluje velice poutavými výstavami, které nejsou úplně běžné. Ani ta nejnovější se nelišila. V pozvánce stálo: „Rinat Animaev, původem z Tádžikistánu, je jednou z nejvýznamnějších osobností současné francouzské umělecké scény. Na své (prodejní) výstavě představí obrazy z Bretaně, kde žije již 16 let ve městě Dinan.“
Moderna nebo klasika?
Copak nás čeká? První dojem byl ohromující. Zejména po předchozí zcela ultramoderní výstavě, o níž jsme na našem webu referovali o měsíc dřív. Ohromení bylo velké, neboť nás uvítala ryze klasická, do detailu propracovaná plátna. Dílem zachycující Bretaň s jejím koloritem, atmosférou a specifickou nostalgickou barevností, dílem portréty francouzských rybářů, místních osobností a do této oblasti zatoulaných krajanů Rinata Animaeva a zátiší zaplněné plody tohoto kusu země, náladou připomínající staré romány a ságy. Nechyběli ani koně, ryby a moře… Vše v duchu klasiky, až si divák po všech všude a všemi prezentovaných uměleckých experimentech připadal jako v sálech národní galerie, ve sbírce starých Mistrů. Zpozdilost? Urputnost? Staromilství? Ne. Opravdové umění, opravdové malířské umění vzdor trendům doby a žádostivosti galerijních návštěvníků. Klasika. Tak trochu Don Quichote v mlýnech současných artových a modernistických trendů. Příjemné, klidné a povznášející spočinutí na možná posledním ostrůvku opravdového malířského řemesla.
Rinat Animaev
Není - alespoň v jeho nové vlasti ve Francii - na okraji zájmu. Naopak. Francouzská veřejnost, odchovaná nejpřednějšími mistry malířského umění, ocenit takového autora umí a ten si pak může v bretaňském Dinanu úspěšně provozovat svou vlastní galerii výhradně s vlastními díly. Obrazy Animaeva jsou žádané, neboť nereflektují současné snahy, často zcestné či vyumělkované, o složité exprese filozofických myšlenek a existenciálních konceptů. Vítězí tím, že sděluje prostá sdělení, vzdor překombinované současnosti. Animaevovy obrazy promlouvají jednoduše, přímo a osvěžují. Animaev nejde s vlnou napětí, katastrof, extrémů, ale přestavuje krásu a pohodu. To, co lze najít kolem, co ale pádící doba a virtuální úniky z ní vidět nedopřávají. Animaev nachází a představuje hladivě obyčejnost všedních věcí a denní reality. Dá nám vstupovat do svých srozumitelných obrazů a setrvávat v dnes už zapomínaném ráji duše. To vše díky mistrné malířské zdatnosti a hrdému hlášení se k dnes už skoro zavrhovanému klasickému stylu jednoduchého realismu.
Strhující zahájení
Výstavu sice uvedla česká představitelka galerie Lucie Remešová, ale záhy galerii ovládla temperamentní a dynamická choť autora. Při svém projevu chvíli nepostála na místě, prolétala jak motýlek řady přítomných, vesměs krajanů, a záhy zapojila do diskuze jak přítomné, tak i autora a svého manžela. Ten se sice nacházel ve svém ateliéru ve francouzském Dinanu, ale fungující videomost mezi přítomnými sklidil nebývalý úspěch. Zejména, když přátelé a známí autora, na něž se zaměřila webová kamera a jež on z té dálky poznával, vzájemně spontánně reagovali.
V nadšeném a emotivním projevu autorovy ženy jsme se především dozvěděli, že Animaev je jedním z nejžádanějších francouzských malířů, že na vernisáž přijet nemohl, ale do Prahy, kterou zná, protože už tu byl, dorazí na podzim 2020. Přítomní to ocenili potleskem. Autor sám nám všem popřál „Dóbry věčer“, ale hovořil v mateřštině, zatímco jeho paní nám tlumočila česky. Od autora jsme se dozvěděli, že si Bretaň oblíbil, neboť je tam stejné klima jako v jeho vlasti. A že tak získal svou druhou lásku. Tou první že je jeho žena.
Dále nám sdělil, že je milovníkem klasiky a proto, že všechny své obrazy, z nichž krajiny tvoří většinu, vytvořil na stojanu v plenéru. Že je nemaluje podle fotek, ale chce zachytit reálnou, okem spatřitelnou, atmosféru a hru barev. V ateliéru obraz dopracuje, ale venkovní vjem musí zůstat.
Stejně tak vznikají portréty,
jež v jeho tvorbě představují další téma. I v tomto případě maluje podle modelu, který se musí obrnit trpělivostí, neboť jen základní zachycení podoby, rysů a duše zobrazovaného trvá 3 až 4 hodiny.
Třetí velké téma jsou zátiší.
Ani ta nevymýšlí, ale dlouho a pečlivě aranžuje,
nasvěcuje a pak trpělivě a dlouho maluje.
Jak doplnila autorova paní,
ve Francii je označován za posledního romantika.
Další průběh zahájení už byl spontánní. Ke klavíru usedali Elmira Lyapina, Alexandre Kabancov a Alexandre Gerber. Mnozí přítomní se dali do zpěvu, od lidových motivů po vážné skladby, a hlavně tvořili družný kolektiv přátel, jenž se tu setkali s obrazy svého autora.
Rinat Mansurovič Animaev (*24. 3.1955 v Dušanbe)
- narodil se jako sedmé dítě v rodině umělce
- seznámil se s výtvarným uměním v otcově ateliéru
- po střední umělecké škole promoval na vysoké umělecké škole
- 1984: promoval na uměleckém institutu V. I. Surikova v Moskvě
- 1986: vstoupil do Unie umělců v Moskvě
- aktivně se účastní soutěží, významných výstav i salonů
- 1989: přesídlil do Francie, kde pracuje a vystavuje v galeriích a salónech
- člen Francouzské unie umělců
- ženatý
- má dva syny
190 00 Praha 9 - Libeň
Lihovarská 12
Vstup: volný
Hodnocení: 89 %
Richard Koníček
Foto: © Richard Koníček