Richard Koníček - Básně roku 2018: Olince a Vítězslavu Nezvalovi

Tvrdili o mně,

že se neuživím,

že jsem zlo v domě,

že jen vztahy křivím.

Tvrdili také,

že jsem blízek scestí

a kdo ví, jaké

zlo, že ve mně chřestí.

A já jen zatím

skládal svoje rýmy,

věřil, že zhatím 

urážky i šprýmy.

Četl jsem Nezvala

a smolil svoje texty,

ještě´s mě neznala

a já byl v půli cesty.

Hledal jsem duši,

která jinak cítí,

má pro mne uši

a na cestu mi svítí.

Věřil na Ulriku,

sen marně vzdálený,

Goethovu Ulriku,

z níž on byl ztracený.

Hledal jsem bezpečnou

úschovnu srdce,

dušičku statečnou,

dvě vstřícné ruce.

Nezval mě provázel,

já hledal shodná slova,

občas je nacházel,

a občas ho čet znova.

Nelásky mizely,

a nezůstali v krvi,

páry mě míjely

do všednosti mrvy.

Já bloudil životem

a hledal pořád Tebe,

krev vře pak klokotem

 když na duši to zebe.

Hory mě léčily,

tam jsem byl šťastný,

mejdany ničily,

nikde svit spásný.

Až osud určil mi

kroky do světa,

přiblížil můj cíl mi,

co hledám léta.

V šedi dnů naděje

zableskla a ťala,

vdala se, pozdě je,

radosti mi vzala.

Všechno je zase pryč,

zdálo se tak jisté,

osude, proč ten bič,

mám přece konto čisté….

Jak tělo bez duše

hleděl jsem na svět,

v předčasné předtuše,

cesta jde má zpět.

Dějí se zázraky?

A mně se blíží?

Nejsou to příznaky,

že smutek tíží?

Ne. Slunce se zjevilo,

modla je volná,

ten zlom v žití zcelilo,

zhasla louč smolná.

Tak teď! Tak teď!

Sbíral jsem vůli,

Pryč šeď! Pryč šeď!

I pytel smůly.

Vlak přijel – na Plzeň,

velebná chvíle,

teď – chlape – všechno změň,

jsi blízko cíle.

Zázraku zázraků,

o vše se hraje,

s ní vznést se do mraků

zima roztaje.

Pro tebe, lásko má,

všechno se koná,

bez tebe, lásko má,

vše ve mně skoná.

Bez tebe,

lásko má,

vše ve mně skoná…