Richard Koníček - Básně roku 2017: Už jsme dospěli
Že prý jsme dávno dospělí.
Že jsme už s časem časem dospěli.
Nač tedy ještě říkat, mám tě rád?
Jako bychom to vždycky nechtěli,
když život motal všechno kolem nás.
Na co tě líbat, hladit v neděli,
i v pátek, středu, každý den,
když vyznívá to stejně jako v pondělí?
Proč psát ti verše o lásce,
když naše sny už tiše dozněly,
jako když do tunelu mizí vlak?
Mám snad psát o tom, co nás oddělí,
netočit se už v kruhu blouznění,
nejásat nad vším, co jsme uměli,
co vedlo nás i cestou do nikam?
Od stolu k práci, od práce k posteli…
Prý jsem jen úpěl o tvé povaze,
ať sbírali jsme nebo ztráceli.
Že prý je to už jistě trapné světu,
že nejsou chtiví, aby zase zvěděli,
že ještě se najdou ti, co se spolu srovnali,
když kolem bouře běsy sváděly.
Ach ano, čas, nás už semlel, co s tím naděláš?
Čas semlel nás tak, že jsme dospělí,
čas semlel nás a my jsme dospěli.
Přesto to nevzdám, ať říkáš si, co chceš,
nebudu psát snad přece kvůli tomu jinak.
Nepíšu tak, aby jiní čuměli.
Píšu jen to, co mi srdce nadělí.
Protože bez tebe bych byl už dávno v …
Foto: © Ing. Olga Koníčková