10.05.2015 14:16

Galerie kritiků -  Palác Adria v Praze

7. 5. – 7. 6. 2015

 

Na tiskové konferenci a vernisáži nové výstavy Řemeslo malba, kterou připravila Galerie kritiků, a kde své práce vystavuje pět umělkyní:  Magdalena Drebber, Margret Eicher, Daniela Mikulášková, Veronika Richterová a  Petra Gupta Valentová, jsme byli kurátorkou výstavy paní Vlastou Čihákovou Noshiro (na foto vpravo) seznámeni s důvody, proč  se tomuto zvláštnímu tématu  Galerie kritiků hodlá věnovat dlouhodobě. Současně jsme zhlédli první ukázky obrazů, které vznikly použitím  vybraných netradičních technik a materiálů. 

 

Malba sama byla vždycky řemeslem!

Tato výstava neoslavuje rukodělnou práci ve smyslu oživování tradic řemeslné zručnosti, ale zdůrazňuje, že samo malířství je řemeslo, datující se už od pravěku. Studium malířství dalo základ mnoha profesím, v nichž řemeslná aplikace je nutná – viz např. monumentální malba, vitráž, interiérový design, či různé druhy dekorativního umění. Ve volné tvorbě však použití jiných materiálů a technik, atypických pro klasickou malbu, umožňuje malířům koncepční přesah k vyjádření paradigmatu širšího významu, ať už historického, sociologického nebo sémantického. Malba s aplikací jinou, než je klasické použití barev, navazuje na současný způsob multimediálního vyjádření, nese sebou i jeho typické významové znaky.

Nelze ovšem popřít, že používání netradičních materiálů v malbě se týká do značné míry žen, a byla to také ´ženská malba´, jež od konce 19. století se inspirovala vyšíváním, tkaním, paličkováním, korálky či drátkováním. Vnesla do interpretace umění genderový podtext. Úvahy o genderu vznikaly tam, kde pohlaví nemělo být nahlíženo jen jako dané přírodou, ale především jako sociální konstrukt. Na jeho vzniku se aktivně podílela školní výuka, neboť školy udržují stereotypy, jež ovlivňují představy o práci a životě mladé generace. Také v rámci hnutí feminismu šlo vždy o prosazování práv a specifik práce žen ve společnosti, takže úvahy historiků umění o tzv. ženské tvorbě byly spojovány s genderovým přístupem. Dnes už lze chápat oblast tzv. ženské tvorby jako ironickou sebereflexi žen, plnohodnotnou, bourající předsudky i společenská klišé třeba ironizováním fetišů, zakořeněných mýtů, či hledáním jedinečné identity pomocí nových výrazových prostředků. Řemeslo malba pak prospívá společensky vztahu mužů k ženám, v umění pak interaktivním vztahům díla k divákům.

Hlásíme se také jinak ke svému rodu (genderu), kde vyspělost vize sociálního konstruktu spočívá v  přijetí a prolnutí dvou morálních principů – prosazování našich práv, ale i péče o druhého, a zahrnuje boj se stereotypy, především pomocí umělecké tvorby. Prostřednictvím tvorby jsme subjektem i objektem zároveň, stáváme se médiem, v němž tvůrčím způsobem pracujeme a komunikujeme.

(Vlasta Čiháková Noshiro, kurátorka)

Profily umělkyní

Margret Eicher se narodila 1955 v německém Viersenu, studovala na Státní Akademii výtvarných umění v Düsseldorfu, žije a pracuje v Ladenburgu.

• Zabývá se velkoformátovými tapisériemi s  barokním rámem, vytvořených na základě digitálních koláží a čerpajících inspiraci nejen z historie, ale i ze současných mediálních obrazů, tiskových fotografií a jiných ikon informatiky.
•  Obrazové motivy tapisérií jsou rámovány historickými bordurami, jež v duchu jejich původní, dekorativní funkce, doplňují nejrůznější symboly dnešního života – počítačové monitory, sexy modelky, vědecké grafy, loga podnikání, či známí hrdinové komiksů a počítačových her. Propojení těchto masově spotřebních symbolů s dekorativním rámcem klasických tapisérií, jež původně vlastnila feudální aristokracie, vyjadřuje historicky nadčasovou kombinatoriku společenské moci a autority.
• Tapisérie vznikají na základě cédéček na digitálně řízených stavech ve vlámských tkalcovnách, proslavených klasickými gobelíny už od 15. století.

 

Magdalena Drebber, narozená 1956 ve westfálském Soestu, je žačkou známého německého výtvarníka Timma Ulrichse, žije a pracuje v Lipsku a Berlíně. 

• Ve svých obrazech, poskládaných z plastových korálků pro dětské mozaiky (hry) na překližkách, jež vyzařují specifický optický jas, zkoumá neobyčejné příběhy a humorné události všedního dne („Děkuji, že na mne zapomenete“). Inspiruje se často impulsy venkovského, rustikálního života ve vztahu malby a fotografie, kde tvaroslovné prvky korálků lze hravě zpřeházet a vytvořit z nich nový obraz. Obrazy, některé z nich připomínající televizní obrazovku – parodie na současný život,  vznikají dlouho (1 – 2 roky). Autorce se daří zachytit i perspektivní hloubku.
•  Její obrazy jsou výsledkem digitální manipulace i neúnavné manuální práce, působí jako citace postimpresionistického pointilismu s mihotavě vyjadřovaným světlem, ale připomínají také digitální obrazy pixelového skupenství, v nečekaných námětových konfiguracích.

Petra (Gupta) Valentová  (1974) je česká umělkyně, provdaná do indické rodiny a žijící mezi New Yorkem, Prahou a Indií.

• Její tvorba je přímou reakcí na multikulturní a mezinárodní prostředí newyorkské kulturní komunity, působící dynamicky jako živý organismus, jenž vede umělce k multimediálnímu způsobu vyjadřování.
• Autorka má široký rejstřík vyjadřovacích prostředků, kromě malby a kresby, prováděné na bavlně či hedvábí, používá pro své prostorové objekty materiály jako pryž, porcelán, plasty, bronz aj.  Její tvorba čerpá náměty z osobní i kulturní paměti prostředí, v němž se pohybuje, a otázka hledání osobní identity u ní souvisí i s výchovou vlastních dětí.
•  
• Na již proběhlé výstavě 15. 1. – 7. 3. 2015  nás  v pražské galerii Vernon  přivítala rovněž autorčiny netradiční instalace hedvábí,  dosahující  i klasické délky  sárí (tj. 6 metrů). Kresby, malby, dřevotisky na hedvábí tvoří deníkové záznamy z několika posledních let cestování mezi Prahou, Indií a New Yorkem, kde umělkyně střídavě žije. Perokresby vycházejí z  ´tetování´ hennou, ´razítkové´ vzory na hedvábí z klasické metody dřevotisku, typické pro město Jaipur v Radžasthánu, Indii. Hedvábné obrazy kombinují tradiční radžasthánské vzory v barvě se vzory autorskými, které jsou provedeny v černé linii. Autorka tak proti sobě postavila tradiční způsob tisku a jakýsi ne zcela konkrétní osobní příběh, zpracovaný formou volně vycházejícího z komiksu. Tisky byly realizovány s pomocí Artinn  Jaipur a paní Deveny Singh.
• Z podnětného životního prostředí Indie, s jinou vegetací, faunou, staletými tradicemi a bájnou mytologií, se nezřídka v jejích dílech, a zvláště zdařile v ornamentálních kresbách, objevuje tvář bohyně Kálí nebo zjevení indických posvátných krav, také motivy buddhistického náboženství, včetně typického lotosového květu. Zpracování těchto podnětů je však u autorky vždy netradiční, živé a působivé.

 

Daniela Mikulášková je moravskou autorkou, narozenou 1974 v Bruntále, jež studovala v Olomouci a Brně. Je členkou umělecké intermediální skupiny BOA.

• Její obrazy – krajinky  jsou spíše nitěnými reliéfy na plátně, snovanými na sítích z poloprůhledného silonu, prošívaných barevnou bavlnkou. Rodí se z velké zásoby trpělivosti a tvůrčí energie. Řídký, prošívaný silon na prosvítající podkladové látce tvoří živě barevné, abstraktní kompozice, námětově odkazující především na krajinu a naše životní prostředí. Je to však zároveň svébytné pole tvůrčí fantazie autorky, jež tahy jiné matérie, dekorativním zásahem křížkových stehů, mění základ geometrických přímek osnovy v abstraktní kompozici. Tyto tzv. ´šité obrazy´ nám tlumočí duchovní poselství, v němž se realizuje i autorčina vize odhmotnění malby, neboť sítě jsou předivem vyjadřujícím nejen její emocionální zážitky autorky, ale i koncepční vyrovnání s předmětností obrazu jako takového.

 

Veronika Richterová  (1964) je pražskou výtvarnicí, jež si doplnila studium dekorativního umění v Paříži a ve své tvorbě uplatňuje i prvky svého scénografického talentu.

• Do počátku 90. let  20. stol. se věnovala převážně malbě a rozměrným plastikám z ohýbaného plechu, smaltovaného v tunelových pecích, kde používala polotovarů a zmetků z průmyslové výroby.  Poté se věnuje sochařské práci v klasických materiálech a souběžně i malba, jež koncem této dekády kulminovala v tzv. mozaikovém období, zužitkovávající hromádky odpadové suti a rozbitých kachlíčků.
• Od roku 2004 se však autorčina tvorba odehrává převážně na poli PET-ARTU, tj. objektů vytvářených z PET lahví, když autorka zjistila, že se dají deformovat teplem a poskládat v plastiky. Od té doby již vzniklo na několik set objektů, z nichž autorka vyvinula  řadu specifických postupů při jejich technologickém zpracování.
• V roce 2007 vybudovala ze svých tvůrčích výsledků PET-ART Muzeum, jež kromě jejích vlastních děl uchovává i sbírku různých typů PET lahví v jejich vývoji a vzorování, i podle regionálních odlišností.
• Zde zhlédneme v prostoru Galerie kritiků dva  pokoutníky obrovské o výšce 210 cm - kteří se na sebe dívají nevraživě.

110 00 Praha 1

Jungmannova 31/36

www.galeriekritiku.cz

Máme otevřeno kromě pondělí:  11.00 -18.00 hodin

Hodnocení: 80 %

 

Ing. Olga Koníčková (zdroj: tisková zpráva)

Foto: © Ing. Olga Koníčková