Pražské zasnění aneb velmi pozdní letní odpoledne s nádechem tklivé nostalgie pro dva
Bílkova vila
Královská zahrada
Fürstengerská zahrada
Červenec 2026
Byl krásný, žhnoucí, letní den a víkend…
Zazvonil mobil.
Ozval se hlas. Její hlas. Ne, ku lásce, už jej nezval, v jeho věku.
Ale na jeho duši to přesto působilo velmi podobně…
Náhlé a nečekané pozvání.
Samozřejmě, že měl jiný plán.
Ale, co s ním?
Ten plán byl bez ní.
Její plán byl - s ní.
A takové pozvání se neodmítá.
Zvláště od ní a zvláště jím…
Víla a Bílkova vila
Vzpomněl si, že kdysi, kdesi, mezi řečí, špitla, že dosud nikdy nebyla v tajuplné Bílkově vile, kousek od Hradčan.
On, věčný pragmatik tu vilu znal. Zpracoval o ní dva články a dokonce i sám neuměle fotil její exteriér a interiér.
Ty sochy co ho tam zaujaly, byly, no, mistrné, no. Nic víc, a nic míň. Rutina.
Cestou do Vily tedy opakoval alespoň základní fakta…
Že vilu – obytný ateliér – si nechal dle svého návrhu postavit sochař František Bílek. Vznikala v letech 1910 – 1911.
Dodal také, poněkud zbytečně, že Bílek nebyl architekt, ale sochař a grafik, že byl silně nábožensky motivován a že Vilu navrhl jako svébytný obytný chrám. Pro svá dokončená díla, pro svá vznikající díla a mimo jiné i pro jeho rodinu a pro něj osobně.
Vila mu byla spirituálním až mystickým chrámem před nepochopením světa kolem něj. Citoval autora, že jeho vila má přestavovat „život jako pole plné zralých klasů, skýtajících výživu bratří na každý den. Mnohé klasy svázány ve snopy – sloupy.“ Dodal také, že půdorys stavby naznačuje stopu kosy sklízející obilí. Sloupy, že upomínají na staroegyptské chrámy, režná cihla a hrubě opracovaný kámen, že mají přibližovat dílo k přírodě a lidské práci. A taky ještě, že nepravidelně členěnému interiéru dominuje vysoký ateliér jakožto přirozené pracovní a duchovní středisko stavby…
Dávné sochy ožívají
Pak vešli. Přesněji, On vešel, Ona vstoupila. A začaly se dít věci…
Sochy, exaltované monumentální sochy a figurální kompozice charakteristické svými organickými formami, výraznými siluetami a patetickými gesty - ožily.
Ano, ožily. Díky ní. Díky jejím pohledům, jejímu vnímání, její empatií.
A náhle to už nebyly jen mimořádné sochy, protože se mu měnily před očima jejím prostřednictvím v živé a hluboce prožívané příběhy. Ona svým chápáním těch děl, svým citem s nimi souzněla. Spoluprožívala jejich emoce a probouzela sochy z jejich staletých snů. Z jejich bolestných gest i prožitků utrpení a lásky. I naděje. Ona, to byla, kdo prostor, jemuž dominují tmavě mořené figury Úžasu (1907), Mojžíše (1904) či kolosální návrh pražského Husova pomníku (1901) proměnila v divadlo hrané přímo v jejích duších.
Nejen už ale pouhých duší diváckých, ale v duších naladěných na chápání a vnímání. Z její duše, z jejích očí, z jejích úst, znělo to, čeho si On nikdy před tím u těch soch nevšiml, co nikdy mezi těmi sochami neprožil, co nikdy před tím nevnímal.
Jenom ty sochy registroval a chápal je jako vrcholné umění, ale stále to pro něj byly jen pouhé sochy a nic víc.
Než tam vstoupil s ní. Než tam vstoupila Ona.
Ona tu se sochami vedla důvěrný dialog a jeho ozvěna doléhala i k němu, do jeho mysli i duše. I On, najednou, mizel v časoprostoru, a Ona mu byla průvodkyní.
Nejpůsobivěji je oslovovaly sochy ze dřeva, které nejlépe ladily k Bílkovým vizím a které nejlépe hladily jejich rozjitřená nitra…
Malířka ve víru grafiky
O patro výš, v menších - druhdy obytných prostorách, kde jsou umístěny Bílkovy grafiky a keramika to bylo obdobné.
On tahle díla vždy bral jen jako trochu moc váchalovsky temná díla, prolétal jimi s úctou k řemeslu, ale nezasažen. Jenže Ona, je malířkou! A malíři přece vidí věci i svět jinak. Lépe.
Bílkovy počáteční práce, ty, jeho někdy až – řečeno dnešním, moderním tak bolestně nečeským jazykem - megalomanské návrhy pomníků, co nebyly realizovány a podobizny Bílkových přátel, lidí, kteří ho snad chápali, se najednou představily malířce. A znovu je viděla jinak než On. Nejen jako vrcholné řemeslo, ale jako shluky citů a prožitků autorem do nich magií zakletých.
Snad jen v největší místnosti prvního patra domu zasvěcené gigantického modelu Žižkova pomníku (z let 1912 – 1925), došlo mezi ní a autorem k jisté disharmonii. Chápala ho, četla tu alegorii do návrhu pomníku vloženou, ale nepřijímala tu symboliku husitství a našich dějin jako upřímnou. Vycítila, že šlo o zakázku, o zadání a autorskou snahu uspět v tak mimořádně citlivém tématu.
Fascinace a vytržení
Ona – aniž by musela použít nějakých výkladů, faktů, informací, jen s pomocí svých emocí nastupujících při zkoumání a následném pochopení soch i ostatních děl, dokládala pro něj něco neuvěřitelného.
Prožil s ní a díky jí, výstavu, ne jako výstavu, ale jako zabydlený prostor, kde bylo lze očekávat každou chvíli setkání s Františkem Bílkem osobně. To Ona ho sem na dobu jejich návštěvy nechala znovuvstoupit. A rozuměla si s ním. Jako umělkyně s umělcem, jako citlivá duše s citlivou duší.
Souzněla s Bílkem v jeho spirituální podstatě tvorby nabité intenzivním mysticizmem.
A pak odcházeli.
Ne z galerie, z návštěvy. Ze schůzky dvou chápajících se osob, na níž Ona byla médium, které umožnilo, aby i On, její dosud to vše nechápající, také navázal mimovolní, ale krásný kontakt se samotným Františkem Bílkem.
Díky jí, jen díky jí…
Chotkovými sady do zámecké zahrady
Vyšli, jako proměněni, jako jiní.
Jako věřící o mši při slovu božím, jako citliví lidé po mocném duchovním prožitku.
Vyšli, plni dojmů, pokory a vzájemného soucítění.
Jejich kroky vedly jako ve snách, stále pod vlivem setkání s Františkem Bílkem, do Chotkových sadů, kde má sochu – shodou okolností - právě spisovatel, dramatik a básník Julius Zeyer, přítel Františka Bílka. Zbyla nám všem po nich jejich pozoruhodná korespondence z let, která jim ke korespondenci osud dopřál. Z let 1896 a 1901. Do knižní podoby, ji později zpracoval Josef Richard Marek, spisovatel, překladatel a grafik. Kniha vyšla vybavena - kromě reprodukcí Bílkových děl, s vlepenou přílohou s faksimilliemi dopisů obou umělců. A obsahovala i Bílkův náčtrt právě tohoto Zeyerova pomníku z roku 1941.
Jak se ty osudy a jejich otisky prolínají… Jen to vnímat.
Minuli Belveder, zahalený v té chvíli lešením k rekonstrukci na nadcházející dva roky. Nerušili svatebčany, fotící se u Zpívající fontány a mířili k výhledu na neokoukatelné panorama Chrámu svatého Víta, Václava a Vojtěcha.
Vydali se cestou podél zdi nad Jelením Příkopem, kolem moderní Oranžérie od architektky Evy Jiřičné, zbudované v místě oranžerie z 50. let na popud paní Olgy Havlové v roce 1999. Místo pro tuhle ultramoderní oranžérii, téměř stometrový skleník ze skla a oceli, typických materiálů pro paní Jiřičnou, bylo zvoleno ne náhodou. Zde se totiž nacházela i ta úplně první hradní oranžérie – místo, které pro ni vybral sám Rudolf II., v čase svého pobytu a působení na Pražském hradě.
Především tu ale stanuli tiše a pokorně, před panoramatem nepříliš – odtud, zatím - okoukaným, a přesto již nesčetněkrát viděným.
On je vnímal úkorně, neboť věděl, že takto, po jejím boku, v její blízkosti, je vpíjí jistě naposled, a ona dychtiva, pro změnu vstřebávala zážitek, který se jí jistojistě poštěstí ještě zažít mnohokrát, avšak v jeho doprovodu, už asi nikdy…
Kolem procházeli právě jacísi cizinci a stačilo jim jen to, aby ty dva zasněné a zahleděné do sebe i do panoramatu, spatřili, aby pochopili, že by jim měli udělat snímek. Na památku, na věčnost, na radost, i na přátelství, které je často mnohem víc než jenom láska…
Zámeckou zahradou do turistického Babylonu
Za Oranžérií vystoupali pár schodů a byli v Královské zahradě. Založil ji v roce 1534 Ferdinand I. Habsburský. A pak, že vše, co nám vyvedli Habsburkové, bylo v náš neprospěch… Tak třeba ta Královská zahrada se povedla. Jsme z ní uneseni, ba až unášeni, dodnes. Objal je tam její klid a stín a sváděl je k vrásčitým starým stromům. Staré stromy jsou totiž dokladem, že stáří může být krásné. Poznamenáno vším, co osud nachystal a co na kůře zanechalo stopy. Aby ne, vždyť tyhle stromy mají už svůj věk. Těm nejmladším je kolem 150 roků a nejstarším i 300 let. Přímo je sváděli k dotekům, pohlazení, k zahledění se. Do vrásek, šrámů, ran. Tím jsou blízké starým lidem. Věděl to On a věděla to i Ona. Každý po svém. Kmen ranou osudu se zase časem zacelí. U lidí to už tak jasné není. Stromům nejčastěji ublíží člověk a jen někdy vyšší moc. U lidí je tomu naopak. Stromy jsou poznamenané, ale vědoucí. Nad věcí. Lidé méněkrát. Stromy jsou moudré stářím i nadhledem své nemalosti nad děním pod jejich korunami. Lidé do takového nadhledu dospějí jen vzácně.
Oba dva - pozdní poutníci - se u stromů zastavovali, Ona je obdivovala a On obdivoval ji. Vstřebávali spolu sílu staletí a hřálo je, že se jich dotýká obou. Výhoda blízkosti dvou duší, jež jsou spolu šťastné. Prožijí na procházce oba totéž. Každý po svém, nechť, ale spolu. A i kdyby to jeden druhému někdy sebelépe vyprávěl, nebude to nikdy – pro oba - ono. Pocit je vždy nesdělitelný. Příroda je nesdělitelná. Popsatelná, ale nesdělitelná. Atmosféra míst je nesdělitelná. Zvuk, vůně, barva, dotek s kůrou stromu, vše je nesdělitelné. Ale ve dvou chápajících, jen a právě v tom vzácném okamžiku je to zasáhne oba. Tak jako polibek…
Hradem skrz, z Hradu ven a dále od Hradu dále…
Prošli Hradem. Chtěli tak projít. Chtěli i zavítat do chámu, kde se skví nové varhany. Do chrámu, který se stavěl od roku 880, kdy ho údajně založil Přemyslovec, kníže Bořivoj, až do počátku 20. století, kdy se už rozrostl na největší hradní komplex na světě. Stal se tím pádem sice po právu, ale nejvyhledávanější turistickou lokalitou Evropy a zájem dál stoupá. Oni však mířili skrze Hrad - dál. Ruch, který Hrad zahlcuje, jim naprosto mazal možnost vnímat historii, atmosféru, krásu a náladu tohoto unikátu i jejich naladění, které jim dopřály a jímž je obdarovaly na počátku ty Bílkovy sochy.
Tak prošli Hrad, s úctou, avšak vedeni jinými pocity než pozorností tamních obležených pamětihodností, bezmála neseni proudem turistů, až vyvřeli ven z toho kotle Jiřskou ulicí a vchodem, který hájí, avšak neuhájí - Černá věž.
Stanuli na rozcestí. Kudy dolů? Po Na Opyši nebo po Starých zámeckých schodech?
Zvolila Zámecké schody. Miliony cizinců je za staletí ochodily, až kloužou i za sucha. Vzal ji galantně, ale trochu neohrabaně za paži, neboť již dávno ženské ruce oporu neskýtal.
Řeka turistů se valila kolem nich na Malostranskou.
Náhle ji však upoutala, tak jako plavce v divoké vodě, klidná zátočinka, zjevná úniková cesta. Vpravo, do zahrad Pražského hradu. Byla to malá branka do Malé Fürstenberské zahrady.
Malá Fürstenberská zahrada, velká Fürstenberská atmosféra
Stačil vybočený krok a turistický ruch rázem ustal. Jako když za tmy otočíte vypínačem lampy a zhasnete.
Najednou se ocitli jinde. Daleko od všeho dění a vření, opět si nablízku nejen tělem, ale opět i duší a smysly opojeni krásou, která se k nim znovu navrátila. Síla téměř dvou a půl staletí od založení téhle zahrady zahalila jejich postavy svým soucitným závojem klidu.
Uvítalo je rokokové schodiště zahrady, která byla nově zpřístupněna v roce 2000. Sestoupili po centrálním schodišti spojujícím jednotlivé terasy, až k altánku odkud vede schodiště dolů podél Velké Fürstenberské zahrady obklopující někdejší Fürstenberský palác, kde dnes sídlí Polské velvyslanectví.
Ale tam nešli. Zatím. Zatím stáli a hleděli do neopakovatelného panoramatu města u jejich nohou a vychutnávali si okamžik vzájemného blízka.
Jen pár tichých hostů tu hledělo dolů na Valdštejnskou jízdárnu, objekty Parlamentu a dále na Mánesův most, za ním slovutnou budovu Rudolfina a dál a dál...
Uhranuti tak jako v té chvíli oni – takříkajíc - domácí.
Nechali se opájet nejen krásou teras, pokrytých tisíci květin, dřevin a hlavně víc jak dvěma tisíci růží, ale i číší bílého vína z místní vinice. Ano, v místech, kde od dob Karla IV. bývaly z jeho rozhodnutí pouze vinice, které však posléze postupně nahrazovaly ovocné sady a nakonec i malebné terasy, je tam už zase malá, skrytá, vinice.
Se stylovými číšemi suchého Merlotu zrozeného přímo zde, pár kroků od nich, na maličké vinici Fürstenberské zahrady, navrácené sem v koloběhu dějin, znovu a právě v té dnešní tolik neklidné době. Tak jako kotva jistící loď v bouři, tak jako návrat ovátého času. A pak, že se dějiny se netočí do kruhu…
Tuto vyhlídku dosud neznali. Stala se jejich soukromým objevem, jejich tajemstvím. A sdíleli je v ten podvečer spolu. Ano, právě, že spolu. Navzájem. A spolu s jejich městem, které umí -stále ještě – vzdor developerům a neviditelné ruce trhu, nabídnout místa a výhledy, které hladí po duši, tak jako on ji po ruce.
Objevili - pro ně dosud neobjevený - úhel pohledu. Společný. Na své bytí i na své město.
Velká Fürstenberská zahrada, velké finále
Dopili, vrátili prázdné číše a vkročili - opatrně, s obdivem a úctou - na samý okraj vinice, z jejíž révy právě pár kapek upili, když si připíjeli na ten zážitek, který jim oběma zůstane navždy v paměti. Proto, že byli spolu, protože ho prožili spolu a protože jsou a mohli být v té chvíli chvílí – spolu.
Schody je vedly neomylně dolů, kde dosud stále ještě vřel vulkán turistického ruchu, podél plotu oddělujícího Polské území od českého.
Průchod, který On znal již z dávného minula, zatímco Ona poznala díky šťastné náhodě, až nyní.
On tu kdysi stoupal za ruku se svým otcem, průchodem, jímž dnes sestupoval - za ruku - se svou poslední, tajnou, láskou. Kruh, jako kdyby se tím sám uzavřel.
Míjeli dva pasoucí se koníčky. Ano pod košatým stromem - v Polsku. Přišlo mu to symbolické a jí krásné. Jen byla škoda, že ti oři byli bronzoví a spokojeně se pasou ať je léto, či zima. Mají štěstí. Pro ně neplatí čas se svým počátkem a také – se svým koncem.
Oni ztaveni ve výhni umělecké pece, jsou věční, a tak se mohou spokojeně pást, a být, a žít si tu tím svým sošným životem. Přáli jim jej. I když jim osobně není matkou přírodou dopřán…
Text: Richard Koníček
Foto: Kaiza Luna
