21.09.2016 11:09

Jaroslav Seifert by se dožil letos 115 let. Nebylo mu přáno. Nelehký osud, těžká nemoc a i přesto všechno úctyhodný věk (84 let) nám ho vzal právě před 30 lety v roce 1986. V souběhu těchto výročí, a hlavně z vůle lidu, dobročinnosti a pochopení i přispění některých institucí jsme se konečně dočkali jeho důstojného připomenutí. Vznikl pomník Jaroslava Seiferta.

 

Ale zdá se spíše, že než jen o pomník, jde o celý veřejný prostor. Prostůrek, abychom byli upřímní. Malý kousek zanedbaného pozemku na rušné křižovatce s adresou Chelčického 2 u stanice tramvají Lipanská, kde končí Seifertova a Táboritská. Tam na Žižkově byl do nedávna malý plácek, který patřil k přilehlému domu. Od jeho majitelů vzešla iniciativa, které se jako dobrý duch chopila paní Zuzana Roithová, za své si ji vzal PEN klub, jmenovitě Jiří Dědeček a při Českém centru mezinárodního PEN klubu vznikl nadační fond. Bylo jej zapotřebí. Ne pro financování pomníku samotného, protože i sochař Jiří Roith se vzdal veškerého honoráře, ale na stavební práce s umístěním pomníku spojené. Opravit se totiž musel nejen sám vyvýšený plácek, ale i opěrná zeďpod ním. Ale i zde byly náklady minimalizovány sponzorstvím. Stavební firma Roith (čtete správně, v akci se angažovala skoro celá rodina Roithů), která akci prováděla, patří také ke sponzorům. Stejně jako třeba nedaleké Divadlo Járy Zimmermanna a mnoho dalších institucí i osob. Samozřejmě i radnice Prahy 3 a Ministerstvo kultury České republiky přispělo svými díly.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Stuha z pevného sevření  se vymrštila k výšinám

Tak nějak by se mohl charakterizovat pomník Jaroslava Seiferta na Žižkově, kde se autor a náš jediný nositel Nobelovy ceny za literaturu narodil, prožil dětství, dospívání i mládí a jak sám uváděl, Žižkovákem se cítil vlastně celý život, ačkoliv od roku 1938, tedy od 27 let, žil a tvořil na Břevnově, v ulici U Landronky, kde byla v roce 2010 instalována jeho pamětní deska.

 

Jak zaznělo při odhalení Seifertova pomníku, nebyl jen tak ledajakým literátem, a tak ani jeho pomník nesmí být „jen tak ledajaký“. A není. Zamítnuta byla socha i jiné formalismy a přijat byl návrh, jenž od 19. 9. 2016 můžeme všichni obdivovat. Připomíná nejvíce stuhu, obepínající vyvýšeninu, stuhu, která se v jednom místě roztrhla a vzepjala vzdorně, tažena silou ducha autora, vzhůru, k nebesům, k výšinám, k nadhledu, jak vysoko chceme. A na té vzdouvající se stuze jsou vytesána slova symbolická, slova z jeho básně, Prosinec 1920: „… to slovo letělo jak pták do sítě hvězd …“, plně charakterizující sílu literárního odkazu básníka.

Byli jsme při tom…

Musíme za www.www-kulturaok-eu.cz přiznat, že jsme se na slavnostní akt odhalení plastiky  šli podívat, už proto, že ještě pár dní před 19. 9. 2016 nic nenasvědčovalo, že tu pomník bude a jak bude vypadat. Dokonce jsme ani nic moc nečekali. Ale naše překvapení bylo veliké a upřímné. Jednak jde o opravdu důstojný a hodně symbolický pomník, jednak jde o opravdu záslužné zvelebení tohoto veřejného prostůrku. A hlavně nás překvapil zájem, který akt vyvolal. Především přívalem přítomných osob všech věků i typů. A to nebylo nijak moc hezky, a jak ve své kratičké řeči s nadsázkou připomněl Jiří Dědeček, dostavili jsme tam v pracovní době (akt se konal od 10 hodin dopoledne). V davu ale nebyli jen občané, Žižkováci, a mnozí zdaleka, včetně zahraničních hostů z právě v Praze konaného Světového kongresu spisovatelů, ale i velký počet osobností kultury, vědy, umění či církve. Zahlédli jsme mimo jiné i Tomáše Halíka, prezidenta České Křesťanské akademie ČKA, či Jiřinu Šiklovou. Byl a hovořil tu samozřejmě i ministr kultury Daniel Herman, který v krásné, libozvučné a nepatetické řeči, konstatoval to nejdůležitější:„Konečně tímto činem splácíme dluh, který naše společnost vůči jedinému našemu nositeli Nobelovy ceny za literaturu, kterého v této zemi máme.“

 

K dalším řečníkům patřil Zdeněk Lukeš, historik architektury, který krom toho, že ze svého pohledu odborníka na veřejný prostor a architekta vysoce ocenil artefakt zvelebující významné a frekventované místo, zavzpomínal i na osobní setkání s Jaroslavem Seifertem. V mládí, když už byl básník těžce nemocen, potřeboval Zdeněk Lukeš pro jakousi publikaci o době Devětsilu a 30. letech zorientovat se v dochované korespondenci osobností té doby, pohybujících se kolem Jaroslava Seiferta. Byl překvapen, jak básník ožil, jak si pamatoval, a jak krásně a rád vzpomínal na tu dobu a jak moc mu pomohl s jeho úkolem.

 

Mezi řečníky nechyběla ani zjevně potěšená výsledkem i akcí starostka Prahy 3, Vladislava Hujová. Netajila se radostí, že se dílo zdařilo a i ona, z titulu starostky, mohla být zdaru věci nápomocna. Neuniklo nám, jak se se zájmem celou dobu akce věnovala té – mezi přítomnými vůbec nejvýznamnější – dceři Jaroslava Seiferta, Janě Seifertové-Plichtové. A ani to, jak byla básníkova dcera, která spravuje otcovo dílo, potěšena a upřímně z toho všeho šťastná.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

V závěru přednesl Zdeněk Svěrák báseň Jaroslava Seiferta, Prosinec 1920, z níž byla vyňata a vytesána ona symbolická slova a s humorem sobě vlastním nás vyzval, abychom – postřehneme–li v básni slova – zdvihli ruku, že jsme ta slova postřehli. Ocenil les rukou.

 

Jak se také odhaluje pomník nositele Nobelovky?

O úvod i závěr aktu se staraly děti, smíšený dětský (rozhlasový) sbor, jenž zazpíval pod vedením své sbormistryně dvě písně. Při úvodní držely děti v rukou růže. Před závěrečnou je položily na úpatí pomníku. Jak nám bylo vysvětleno, výjimečný pomník výjimečnému básníku chce i výjimečné odhalení. Proto proběhlo formou kladení, nikoli věnců, ale jednotlivých růží, jako symbolu úcty a pokory k osobě Jaroslava Seiferta a jeho dílu.

 

Malá vsuvka autora těchto řádek na závěr…

Přiznám se bez mučení, že z velkých básníků jsem přívržencem Vítězslava Nezvala. To však neznamená, že bych se s Jaroslavem Seifertem míjel. Četl jsem nejen jedním dechem jeho úžasnou knihu vzpomínek „Všecky krásy světa (1979)“, ale i řadu jeho sbírek i básní. A s jednou z nich mám hluboký a neopakovatelný zážitek.

Už ve 2. či 3. třídě na základce ve škole objevili, že jsem schopen zdárně přednášet básně. Nejen v hodinách k tomu určených, ale i veřejně, při akcích školy a dokonce i mimo ni. Byl jsem tedy nasměrován na tehdy existující literární soutěž v přednesu, zvanou dobově Soutěž tvořivosti mládeže, v řeči zkratek STM. Jak šel čas, zúčastnil jsem se řady kol a ročníků. Přednášel jsem nejen „mého“ Nezvala, ale i Zábranu či Floriana a samozřejmě Seiferta. Výsledky různé, ale největší úspěch jsem měl se Seifertem a jeho básní Motýli z klíčové ze sbírky Maminka, V mé knihovně, ilustrované Jiřím Trnkou. Sbírku napsal a vydal Jaroslav Seifert dva roky po mém narození, v roce 1954. Tedy už jako zralý, zkušený a známý básník. Obsahovala řadu půvabných vzpomínek na dětský svět, které mi byly v tom mém světě hodně blízké.

Navíc se jednalo o prostinké a jednoduché verše (např. Mlýnek na kávu, Všední den, Dědečkův pohřeb, Vějíř, Krabice na čaj, Domov), které mi mluvily z duše. Oslavovaly dětství, ale hlavně dobro, krásu a práci. A jazykem, který mi odpovídal. A celkem jsem měl dost prozíravý vkus, protože dnes se právě tahle sbírka považuje za jedno z děl tak zvaného zlatého fondu české literatury. Překvapilo mě, samého, že se mi báseň, s níž jsem se probojoval přes řadu kol nižších až do krajského kola, vybavila ještě i po více jak půlstoletí právě pod pomníkem Jaroslava Seiferta.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Motýli

Když chlapci jarem rozcuchaní

bělásky v hrsti nosili,

běloučký pel jim zůstal v dlani.

Ubohá křídla motýlí!

 

Motýly znám i každou kytku.

Hle právě sedl na římse

žluťásek! Kdepak mám svoji síťku?

Však nesmím ven a učím se.

 

Z počtů mám desetinnou tečku,

pak zeměpis a mluvnici.

Zkroušeně sedím u stolečku

a jaro běží ulicí.

 

Hospodařil jsem špatně s časem.

Dnes praží slunko do oken,

a já tu sedím nad atlasem,

odříkávaje spoustu jmen.

 

Nikobary a Andamany,

Borneo, Jáva, Celebes.

Motýlek stříbrem postříkaný

třepetá se až u nebes.

 

A babočka a oko paví,

když atlas jsem si rozvíral,

na mapě sedí blízko Jávy

a na Borneu admirál.

 

Černopláštník je na rovníku

a chlubí se svým sametem

a okáč v stéblech poledníků

houpe se jako nad květem.

 

Hleděl jsem dlouho v očka křídel,

zatajiv dech bych nesvál pel.

Dokud jsem hezčí neuviděl.

Pak na síťku jsem zapomněl.

 

Jaroslav Seifert

(*23. 9. 1901, Žižkov – +10. 1. 1986, 84 let, Praha)

pohřben je v Kralupech

• spisovatel, novinář, překladatel
• nejvýznamnější díla Na vlnách TSF, Píseň o Viktorce, Maminka, Koncert na ostrově, Morový sloup, Všecky krásy světa
• národní umělec (1966), nositel Nobelovy ceny za literaturu (1984), Řád T. G. M.

 

Patřil k Devětsilu, stál u počátku českého uměleckého poetismu. Vzdor zlým vztahům s komunisty obdržel titul národního umělce. Ale patřil i prvním signatářům Charty 77

 

• od  1919 mu vycházely básně v časopisech a novinách (např. Právo lidu)
• první sbírka, Město v slzách, vyšla v roce 1921. Seifert tehdy vstoupil do právě založené KSČ a do roku 1929 byl přispěvatelem nově založeného Rudého práva
• mimo to byl ale i redaktorem různých uměleckých a literárních časopisů (Sršatec, Reflektor aj.)
• 1929 byl z KSČ vyloučen pro souhlas s Manifestem sedmi, proti Gottwaldově bolševizaci strany
• vstoupil do Československé sociálně demokratické strany dělnické a psal do sociálně-demokratického tisku. Za války do Národní práce (1939–1945), po válce do novin Práce
• 1949 žurnalistiky zanechal a věnoval se výhradně literatuře
•  

Ve 20. letech 20. století byl považován za hlavního představitele československé umělecké avantgardy. S Teigem redigoval Revoluční sborník Devětsilu (1922) a promýšlel formulace avantgardních manifestů, především manifest poetismu. Podílel se na redakci avantgardních časopisů Disk (1923–1925) a Pásmo (1924–1925), krátce i brněnského časopisu Host (1924)

 

• v poezii našel svůj hlas, který rozvíjel poměrně nezávisle na okolním literárním dění.
• po 1949 se věnoval jen psaní
• nemoc pohybového ústrojí mu od 50. let soustavnou práci znemožňovala
• veřejnou autoritu získal vystoupením na 2. Sjezdu československých spisovatelů v roce 1956, kritikou dosavadní kulturní politiky režimu
• v 60. letech se odmítaná tvorba z 50. let (Píseň o Viktorce) dočkala reedice
• 1967 byl jmenován národním umělcem
• 1969 byl zvolen předsedou Svazu českých spisovatelů, jenž ale fungoval jen rok
• 17. 1. 1969, po sebeupálení Jana Palacha, vyzval lid, aby Palachův čin nenásledoval

 

Pro občanské postoje i veřejnou autoritu patřil k autorům, kteří za tzv. normalizace upadli v nemilost a byli nuceni stáhnout se do ústraní.

Na konci 70. let vzhledem k Seifertově popularitě režim zkoumal, jak s oblíbeným básníkem naložit. Nabídl mu dohodu, že výměnou za vydávání knih nebude veřejně vystupovat a podepisovat žádné petice. Seifert to ignoroval a v prosinci 1976 signoval Chartu 77.

 

V roce 1984 obdržel Nobelovu cenu za literaturu. Kvůli jeho špatnému zdravotnímu stavu ji převzala básníkova dcera Jana Seifertová-Plichtová.

 

Jiřina Šiklová zaslala do zahraničí rukopis jeho pamětí Všecky krásy světa, za což byla soudně stíhána.

Udělení nejvýznamnějšího literárního ocenění režim musel uznat a místo umlčování podnikal pokusy přivlastnit si básníka pro propagandu

• počátkem ledna 1986 Seifert zemřel v nemocnici na Strahově
• státní pohřeb v Rudolfinu hrozil protikomunistickou manifestací, a tak ministerstvo vnitra z příprav vyloučilo rodin
• církevní loučení, konané v břevnovském kostele sv. Markéty, se konalo za dohledu STB.
• hrob Jaroslava Seiferta je v Kralupech nad Vltavou, odkud byli prarodiče z matčiny strany

 

Hodnocení:  100 %

Richard Koníček

Foto: © Richard Koníček