Úvod > Pavel Rudolf na Kampě aneb od figuralisty, přes abstrakci a expresivní malbu až po nekonstruktivní obrazy

Pavel Rudolf na Kampě aneb od figuralisty, přes abstrakci a expresivní malbu až po nekonstruktivní obrazy

18.02.2026 16:59

Pavel Rudolf

Retrospektiva děl konceptuálního neokonstruktivisty

24. 1. - 22. 3. 2026

Museum Kampa

Konírna

„Aktuální výstava Pavla Rudolfa nabízí

průřez jeho tvorbou od 60. let až po nejnovější obrazy.

Pavel Rudolf patří k výrazným osobnostem českého umění,

systematicky rozvíjel vlastní podobu konceptuálního konstruktivismu, který

oslovuje jak smysly, tak rozum.

V posledních letech se v jeho práci stále víc prosazuje

výrazná estetika barevných struktur.“

Ilona Víchová, kurátorka výstavy

Další z objevů hodný obdivu

Lehce bulvární titulek odpovídá i neodpovídá skutečnosti.

Pavel Rudolf působí na naší výtvarné scéně již šesté desetiletí a nic nenasvědčuje tomu, že by se mínil odmlčet. V šedesátých letech začal jako figuralista a postupně během těch šesti desetiletí dospěl až neokonstrukvismu a dokonce - vzdor věku a v rozporu jemu věkově odpovídajícím lidem - dokázal plynule využívat i nejnovější grafické počítačové tvůrčí procesy.

Pavlu Rudolfovi patří především ten výše zmíněný - obdiv.

Svou první autorskou výstavu uspořádal v rodném Brně již v roce 1969. Autorská výstava Pavla Rudolfa v Museu Kampa, je již 44., kolektivní nepočítaje.

Pak se však nabízí otázka, proč je v titulku použito to slovo „objev“. Jakýpak objev, když autor samostatně vystavuje v průměru téměř jednou ročně, a to stále v celém průběhu jeho dosavadní umělecké cesty. Avšak i přes to, slovo „objev“ v podstatě na místě.

Na vině jsou dva důvody.

Prvním je bezesporu určitý lokální patriotismus Pavla Rudolfa, neboť z uvedeného počtu výstav vyplývá, že Prahu poctil svojí samostatnou výstavou poprvé až v roce 1989 a to v někdejší Galerii Opatov, která byla až do svého zániku v roce 1992, zejména pak v době normalizace, ostrovem avantgardní tvůrčí elity a tudíž také trvale sužována kulturtrégery oné podivné doby. Ale i po změněně režimu se s tvorbou Pavla Rudolfa měli pražané šanci setkat jen zcela ojediněle. A nadále na místech nepříliš frekventovaných a z galerijního hlediska vyhledávaných pouze zasvěcenějšími diváky. Ať už to byla, až o 14 let později, v roce 2003, výstava ve stále ještě značně avantgardní Geofyzikální stav AV ČR, či o další tři roky později, v roce 2006, opět v neformální Galerii Jelení, za dalších sedm let, ve skoro neznámé Galerii Polička/Shelf v roce 2013 a zatím poslední Rudolfova pražská výstava z roku 2018 v osvědčené, kdysi Jazzovou sekcí oblíbené, galerii Geofyzikálního ústavu AV ČR. A to je v Praze vše. Zlomek z počtu autorem uskutečněných výstav. Proč? Že by působil „pragocentrismus“ pražských kurátorů a galeristů? Nebo o něco víc autorův nepříliš vstřícný vztah ke galerijní scéně hlavního města? Kdo ví…

Proto je v titulku právem ta hříčka „další z objevů hodný obdivu“.

Pavel Rudolf se totiž díky kurátorce výstavy Iloně Víchové a dramaturgii Musea Kampa konečně objevuje v Praze, tentokrát už ale v reprezentační průřezové přehlídce vývojem jeho tvorby a v jedné nejprestižnějších galerií jaké současná Praha má, v Museu Kampa. Konečně se tedy pro - nových výtvarných objevů chtivé Pražany představuje v plné šíři své tvorby mimořádný tvůrce, opravdu obdivu hodný.

Jak vysvětluje kurátorka výstavy, Ilona Víchová…

Brněnský umělec Pavel Rudolf (*1943), patří k důležitým představitelům konceptuálně abstraktního umění. Jeho přirozený smysl pro propojení racionálního uvažování a intuice brzy vyústil ve specifický výtvarný názor založený na „ryzosti výchozího konceptu a zacílení na divákovu mysl a intelekt“, jak výstižně zhodnotil brněnský teoretik Jiří Valoch.

Výstava v Museu Kampa prezentuje průřez Rudolfovou tvorbou od šedesátých let po poslední práce, přičemž zdůrazňuje zejména médium obrazu.

K nejstarším dílům náleží malby na pomezí figurální tvorby a abstrakce, v nichž umělec vycházel z reziduí lidských postav a transformoval je do lapidární výtvarné skladby. Tyto obrazy se staly předstupněm kompozic blížících se totemickému znaku vystavěnému na jazyce stylizovaných zoo-, antropo- nebo biomorfních forem (Bez názvu, 1966).

V průběhu sedmdesátých a osmdesátých let Rudolf vytvářel malby na papíře, ve kterých kombinoval racionální prvek procesů transformace, determinace, prostorové progrese či promítání s emocionálně cítěnou expresivní malbou. V těchto dílech tematizoval procesy rozpadu a výbuchu, nebo naopak prorůstání či růstu, což dokládají jak středně velké malby na kartonu z konce sedmdesátých let (Podivná geneze, 1978; Moře–Planeta, 1978), tak velkoformátové malby na papíře nebo na plátěných roletách z druhé poloviny osmdesátých let. Významnou formální protiváhu k těmto expresivním pracím představuje cyklus záznamů na papíře (Bez názvu I–VIII, 1988), v nichž umělec opakoval a řadil v ploše zcela oproštěné geometrické prvky tak, že vznikaly radikální rytmické struktury.

Od roku 1998 Pavel Rudolf kontinuálně pracuje s médiem klasického obrazu vytvořeného akrylem na plátně. V těchto neokonstruktivních obrazech navazuje na svůj starší zájem o proměny geometrického tvaru posouváním bodů po předem vytyčených drahách. Tentokrát však v ploše plátna posouvá geometrické prvky – kružnice, půlkružnice či segmenty kruhu, které rýsuje kružítkem. Zvolené tvary buď řadí, či překrývá po řádcích, takže vzniká horizontálně-vertikální rastr, jindy proces řazení odvíjí v určitém tvaru, například v kruhu, čímž se ve struktuře prosazuje samotná geometrická forma (Uspořádání, 2001, sbírka Musea Kampa). Tématem těchto děl je nejen samotné pravidlo organizace výchozího prvku, ale i volba konkrétní barevnosti, jež se během let proměňuje (Uspořádání, 1998, sbírka Musea Kampa). Zatímco ve starších obrazech se Rudolf spíše omezoval na radikální černo-bílou barevnost nebo upřednostňoval monochromii určitého tónu, v mladších dílech se často dopracovává k sofistikovanějším řešením, a to jak v kombinatorice uspořádání jednotlivých stavebních prvků, tak i ve stanovení jejich barev. Skrze tento koncept Rudolf v posledních letech dociluje složitějších kompozic založených na bohatosti barevné škály a komplikovanosti struktury (Uspořádání, 2019), přičemž využívá nejenom médium klasického obrazu, ale také kresby či počítačové grafiky.

Pavel Rudolf svým konzistentním dílem rozvíjeným od šedesátých let po současnost obohatil výtvarnou scénu o originální polohu konceptuálního konstruktivismu, kterou můžeme vnímat jak smyslovým prožitkem, tak intelektem. V rámci této specifické výtvarné polohy Rudolf v poslední době dospěl – a dospívá – ke stále důraznější estetice barevných struktur, aniž by tím jakkoli narušil nosnost výchozího konceptu.

Ilona Víchová vytrvalá „objevitelka“

Ilona Víchová (nar. 1976) je česká historička umění. Působí v Brně a Praze. Absolvovala dějiny umění na Filozofické fakultě Masarykovy univerzity v Brně a doktorské studium na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze. Působí jako kurátorka sbírky výtvarného umění 20. a 21. století v Muzeu města Brna a dlouhodobě spolupracuje s Museem Kampa.

Je autorkou řady výstav a publikací věnovaných umělecké generaci, která na výtvarnou scénu nastupovala v šedesátých letech 20. století (např. Radek Kratina, Stanislav Kolíbal, Rudolf Němec, Eduard Ovčáček), a umělcům, kteří působili v exilu (např. Ludmila Seefried-Matějková, Barbora Blahutová, Zbyněk Sekal, Jan Koblasa, Jiří Valenta).

Napsala texty pro monografie Dalibora Chatrného, Jiřího Bieleckého, Jana Hendrycha, Jiřího Hilmara, Lubomíra Přibyla, Svatoslava Böhma, Antonína Málka a pro syntetické publikace Od moderny po současnost a Mnohoznačnost struktur – dynamika sil.

Paralelně se zaměřuje na tvorbu mladších zejména konceptuálně zaměřených autorů. Přispěla i do monografie Pavla Korbičky a je autorkou monografické publikace Jiřího Staňka. (zdroj: https://artlist.cz/prispevatele/vichova/)

Nezbývá než za www.www-kulturaok-eu.cz dodat, že Ilona Víchová, je tak trochu z rodu buditelů v novodobém pojetí na poli výtvarné tvorby. Její systematická snaha zvýraznit mimořádné osobnosti výtvarné scény jsoucí a jdoucí z těch či oněch důvodů poněkud mimo všeobecný mainstream by si zasloužila zvláštní ocenění. Za zásluhy… A symbióza Ilony Víchové s Museem Kampa, prodchnutém dosud stále ještě vzácným duchem a ideou paní Medy Mládkové, je pro odborníky i obyčejné příznivce výtvarného uměni, opravdu cenným přínosem.

Pavel Rudolf (* 1943, Brno)

· 1959–1963 Škola uměleckých řemesel v Brně

· 1963–1967 pedagogická fakulta v Brně (obory výtvarná výchova a matematika)

· žije a tvoří v Brně-Řečkovicích

· Malíř, kreslíř, grafik, tvůrce autorských knih a realizací v prostoru.

· představitel geometrické abstrakce, neokonstruktivismu a československé konceptuální tvorby

· Během času Člen Klubu konkrétistů, výtvarné skupiny Jiná geometrie, skupiny Geometrie a TT Klubu výtvarných umělců a teoretiků

· Zastoupení ve veřejných sbírkách

Muzeum města Brna; Moravská galerie, Brno; Muzeum umění, Olomouc; Horácká galerie, Nové Město na Moravě; Městské muzeum a galerie, Břeclav; Galerie Klatovy – Klenová; Galerie Benedikta Rejta, Louny; Národní galerie, Praha; Památník národního písemnictví, Praha

Text: Richard Koníček

Foto: Wenca Nikoníček