Otto Placht: Sol Silvestre/ Divoké slunce aneb kde najdeme kořeny ducha?!
Topičův salón - Praha
4. 12. 2017 – 5. 1. 2018
Na vernisáži nové výstavy obrazů – olejů, akrylů a přírodních barviv na plátně, které představil akademický malíř Otta Placht, byl autor také osobně přítomen.
Akci zahájil kurátor výstavy Martin Varyš ( z galerie Dolmen) a předem si především pochvaloval, že ze stísněných ´domácích prostor´ v domovské galerii Dolmen může také jednou pořádat výstavu v patřičně rozlehlých místnostech, a to díky ochotě Galerie Topičův salón.
Pak se Martin Varyš zamyslel nad faktem, že je paradoxní vystavovat obrazy plné slunce uprostřed prosince, v čase, kdy venku sněží. Ale na druhé straně si alespoň u těch sálajících obrazů zavzpomínáme na léto. A ne ledasjaké léto. Základ výstavy totiž tvoří obrazy, které vznikly – vyjma několika umístěných v jednom ze sálů Topičova klubu, letos v létě, a to při autorově pobytu v Peru. Plátna nám tak nabízejí barvy namíchané podle indiánských vzorů a vypálené samotným peruánským sluncem.
Otto Placht poté podotkl, že je zvláštní vystavovat právě u Topiče obrazy, které vznikly žárem slunce. Tedy až na tu zadní místnost, kde jsou práce, jaké maluju běžně (aby se nabízelo srovnání). Ty ale mají technologii, která jej nutí je vytvořit během hodiny, jinak by se vše pokazilo.
Ty ostatní nové obrazy v ostatních místnostech pocházejí z Peru z okolí Pucallpy, kde mají v našem létě spíše už zimu, ale slunce tam pálí. A tohle až ochromující divoké slunce (proto se také výstava jmenuje Sol Silvestre, což španělsky znamená právě – Divoké slunce) je vypaluje, což trvá nějaký čas.
Základem jsou přírodní barvy a poledním divokým sluncem ´vypálené´
struktury listů a plodů.
Jejich vznik představuje tvůrčí symbiózu 5 živlů.
Voda, slunce, vzduch, příroda a pátý živel - člověk.
„Pomáhal mi přitom můj spolupracovník, peruánský indián.
Od něj jsem se mnohé naučil.
Tvrdím, že takovéto obrazy by mohl vytvářet každý a myslím si, že by dokonce měl.
Ono to totiž dokáže nádherně vyčistit hlavu a probudit v člověku zase novou tvůrčí sílu.“
K zahájení výstavy si autor s galeristou připili sklenkou oblíbeného peruánského nápoje zvaného PISCO.
Pisco je alkoholický nápoj
- vyráběný běžně právě v Peru a Chile
- základem nápoje jsou vinné hrozny, a to výrazně aromatických odrůd
- nápoj se vždy destiluje pouze 1 x ve speciálních měděných nádobách
- při podání ke konzumaci se nikdy nemá ředit vodou
- obsah alkoholu v nápoji se pohybuje mezi 38-48 %
- nejčastěji se podává s kouskem cuketky
Otto Placht (*1962 v Praze) je, již přes dvě dekády, výraznou osobností současné české malby. Patří k silné střední generaci, která na sebe upozornila již během svých studií na AVU v průběhu 80. let 20. století. Otto Placht zde studoval v letech 1982-1988 v ateliéru A. Paderlíka a půdu akademie sdílel spolu s dalšími výraznými postavami současné české scény, jako jsou Jiří David, Stanislav Diviš, Petr Nikl, Tomáš Císařovský, Martin Mainer, Michal Gabriel, Antonín Střížek a další.
Již v průběhu studia, počínaje rokem 1984, na sebe upozorňuje výrazným projevem a to i přes silnou konkurenci v nastupující generaci, v rámci dnes již ikonických Konfrontací, pořádaných zpravidla v ateliérech umělců, kterých se účastnil až do roku 1987. Tento formát neoficiálních výstav nonkomforního umění měl u nás s ohledem na zkušenosti s totalitou, silnou tradici a sehrál významnou roli v dalším formování české výtvarné scény.
Otto Placht svým projevem již v dobách studia inklinuje k expresivní figurální malbě. Divokost v jeho tvorbě pak nachází vyústění v konstrukci člověka stroje, ve které se osvobozuje od disfunkční totality a inspiruje se v teorii chaosu a počítačové fraktální geometrii.
Jeho živelná exprese zaujala tehdy i Jiřího Načeradského, který mu brzy po ukončení studia nabízí místo odborného asistenta v jeho ateliéru na AVU, kde Otto Placht působí mezi roky 1990 - 1993. Praktické působení v roli asistenta přerušuje cesta do severní Ameriky, která znamená pro Ottu Plachta zcela zásadní životní i tvůrčí zlom. Po úspěšné výstavě v Miami dochází k osudovému setkání s peruánským malířem a šamanem Pablem Amaringem, kterého se rozhodne následovat do města Pucallpa, na řece Ucayali, v peruánské Amazonii.
Až bezprostřední zkušenost s životem v amazonském pralese, mezi indiány kmene Shipibo, mu ale neodvratně změní veškeré další životní plány. S kulturou kmene Shipibo je spojená pradávná tradice šamanských rituálů využívajících ayahuascu pro léčebné a magické účinky. Tato zkušenost mu zásadně prohlubuje vnímání a chápání duchovního života indiánů a jejich souznění s přírodou. Ayahuaskou vyvolané, excitované stavy, rozšiřují vědomí až k odosobnění od lidského ega a dávají průnik potlačeným vzpomínkám, podvědomí a odlišnému vnímání času, prostoru a reality.
Na přelomu let 1994 – 1995 se vrací do USA a působí dočasně, jako hostující profesor v Miami Dade Comunity College, na Floridě. Poté se vrací zpátky do Pucallpy.
Nalézá zde také ženu, se kterou má tři děti a staví si zde dům.
V současné době stále střídá pobyt mezi Prahou a Pucallpou, kam na část roku odjíždí malovat a věnuje se projektování uměleckého atelieru na první ´indiánské univerzitě´ UNIA.
Střet s odlišnou kulturou, mytologií a samotný život v amazonském pralese zásadně usměrňuje tvorbu Otty Plachta a provází jej nejen tématy, ale mnohdy i techniku jeho tvorby. Témata, která Otto Placht zobrazuje, neodráží pouze realistické motivy a výjevy z džungle, motivy ženy, života rodiny, ruch měst, ulic, tržišť a přístavů, ale hlavně šamanské rituály, ve kterých prostupují do popředí motivy spirituality, magie, démonů, kosmologických vizí a mimotělních zkušeností.
Autor je stále především expresivním malířem, v obrazech však často osciluje mezi realistickou a expresivní, až čistě abstraktní polohou. Pro velkou část jeho obrazů je typická vnitřní provázanost, místy až mozaikovitá struktura, silná dynamika obrazu a výrazná barevnost. Mnohovrstevnatý a detailní výtvarný projev můžeme přisuzovat z části vlivu tvorby Pabla Amaringa, z části je odrazem Plachtova vnitřního světa, který se neustále obrozuje energií džungle v těžko vystihnutelné pestrosti barev místní kultury a kosmovize, prodchnuté ayahuascou.
Jako kontrast k výrazně barevným obrazům pak působí známé, spíše monochromní ´kůrové´ obrazy, které maluje technikou, kterou malují tradičně indiánky z kmene Shipibo. Vyvářením přírodních barviv z kůry stromu Caoba a jiných rostlin a plodů džungle dosahuje zvláštních pralesních, zemitých barev. Za použití bahna pak vznikají odstíny černé, z esencí amazonských dřevin vytváří různé odstíny hnědé, žluté, oranžové, ale i fialové a růžové barvy. V procesu je vždy obsažen i element náhody a nepředvídatelnosti finálních tónů. Nachází tak přirozeně harmonii obsahu a formy. (text: Martin Varyš)
Autor řekl:
“ když maluju přírodní barvou, dostávám se ke kořenům, k duši rostlin, a to mě léčí.
Ať se to jmenuje Rao nebo Mariri,
jde o zachování energie v rituálu tvořivosti,
jehož se tak stávám součástí...“
Kurátor výstavy: Martin Varyš
110 00 Praha 1
Národní 9
vod >
Více zde: https://www.www-kulturaok-eu.cz/news/otto-placht-metaformy-pralesa-aneb-pribeh-v-barvach-dzungle-/
Když doma objevíme knihu Mandaly mezisvětí
(autor textu Gato + ilustrace ak. malíř Otto Placht),
vydanou v roce 2015 nakladatelstvím DharmaGaia
Kniha povídek z let 1986 -2015 je pokusem o vytvoření jakési ´holografické mandaly´,
jejímž ústředním bodem jsou 3 základní otázky:
Kdo jsme? Odkud jsme přišli? Kam jdeme?
Kdokoliv se jimi upřímně zabývá, dojde k Sókratovu:
Vím, že nic nevím.
Cesta poznávání, která vede až do tohoto bodu, je vždy bolestná. Je to ono Ježíšovo ´boření starého chrámu´. Nicméně čím hlubší je naše „nevím“, tím pevnější máme půdu pod nohama. O tom všem pojednává první část této knihy. Jednotlivé povídky 1. části knihy jsou jako zrnka písku budoucí mandaly. Jako jednotlivé kameny chrámu ´reality´, rozloženého až k samým základům.
Druhá část knihy je jako samotné rýsování obrysů a obrazců mandaly; z chaosu „nevím“ začíná vystupovat mnohovrstvé „tuším“. Záměrem bylo vytvořit holografickou mandalu z povídek, jejíž smysl se tu a tam mění podle toho, z jakého úhlu se díváme.
Třetí část knihy – Pralesy duše – tvoří jednotlivé povídky, které poetickým a magickým způsobem zpracovávají totéž téma. Pokud v knize najdeme zenový kóan, potrhlé povídky, inspirativní duchovní dílo nebo blábol, je to v pořádku.
Hodnocení: 100 %
Zapsal Richard Koníček (tisková zpráva)
Foto: © Richard Koníček