Otakar Slavík (1931-2010): Diptychy aneb malba má být pro malíře útěchou, radostí i hrdostí
Galerie Nová síň - Praha
3. 5. – 3. 6. 2017
Na vernisáži nové výstavy v Galerii Nová síň, výstavy obrazů, akrylů na plátně i kartonu Otakara Slavíka, jednoho z nejvýznamnějších českých koloristů, který patřil k umělcům okruhu Špálovy galerie Jindřicha Chalupeckého, se sešli také především jeho ctitelé a známí z disentu.
Otakar Slavík vystavoval v dubnu 2007 své nové monumentální práce v Nové síni. Tam se nyní, po 10 letech, navrací s tvorbou posledních svých tří let. Slavíkovo dílo bývá přičleňováno do blízkosti nové figurace a nové citlivosti, přestože se jeho tvorba nedá zařadit k žádné umělecké skupině či běžným proudům.
Vernisáž zahájila Markéta Poláková, manažerka Galerie Nová síň, slovy, že se jedná se o druhou výstavu Otakara Slavíka. Ta první tu byla právě před 10 lety a tehdy, že se s autorem dohodla, že za 10 let uspořádají výstavu novou. Otakar Slavík byl s prostorem galerie i se světelnými poměry v ní velmi spokojen. Stalo se však, že autor se toho desetiletí nedočkal. Mile ji tedy překvapila paní Duňa Slavíková, jeho manželka, která o té dohodě z doby první výstavy věděla a požádala ji, aby autorovo přání dodrželi a uspořádali mu onu domluvenou výstavu.
„Mám z toho velkou radost. O úvodní slovo jsem požádala Eugena Brikciuse, protože jednak byl v exilu Slavíkovi kolegou, jednak oba spolupracovali, a tak také ještě za Mistrovy přítomnosti tehdy před těmi 10 lety zde tu první Slavíkovu výstavu v Nové síni zahajoval. I on mé přání vyslyšel a pozvání přijal, “ řekla Markéta Poláková.
Poté se chopil slova Eugen Brikcius (* 30. srpna 1942, Praha), český spisovatel píšící rovněž latinsky, básník, filosof, esejista a výtvarník.
Úvodem připomněl, že má ještě v živé paměti onu výstavu, a že kdyby měl úvodní slovo pronášet jen tak z hlavy, bylo by to až moc dlouhé povídání. Proto si prý raději připravil ´neskrývaný tahák´, který má jen dvě stránky. Činí tak, jak dodal, s ohledem na nás, aby nás příliš dlouho nezdržoval.
V projevu naznačil význam Otakara Slavíka a lehce – díky taháku – jen lehce zavzpomínal, jak tehdy složil a přednesl svoji báseň, nazvanou Óda na Slavíka. Tentokrát z ní citoval a připravil krátký dovětek této básně, který nám přečetl nejprve anglicky, pak ve svém vlastním českém překladu.
V další řeči si – jak je u Brikciuse zvykem – skvěle s českým jazykem a jeho pomocí krásně poeticky dovodil, že Otakar Slavík je malíř vidu nedokonavého. Tedy, že jeho dílo není uzavřeno, podle vidu dokonavého, ale trvá, stejně jako děj, při české specialitě, ve vidu nedokonavém.
Duňa Slavíková netajila především radost, že se výstava podle přání jejího manžela, opravdu uskutečnila, že mu to přání, s pomocí a díky vstřícnosti Markéty Polákové, mohla splnit. Vystavené obrazy jsou diptychy, které manžel vytvořil v letech 2008 – 2010, tedy opravdu jeho poslední díla. Jedinou výjimkou je diptych na čelní stěně, který už byl vystaven na oné předchozí výstavě. A je tu proto, aby byla zajištěna kontinuita s výstavou a díly předchozími.
Na starodávnou harmoniku nám poté zahrál Bobeš.
Obrazy z výstavy Diptychy jsou dovršením a naplněním celoživotní umělcovy tvorby. V sérii dvou spojených obrazů Slavík maluje děvče jako symbol života a radosti. Malíř zdůrazňuje rozdíl mezi zobrazením ženy, která má v životě vymezenou funkci a děvčetem, které zosobňuje radost z tvorby a oslavuje barevnost světa a života.
Kompozice nejsou centrální, rozbíhají se z plátna do prostoru. Pozdní malířovo dílo se vyznačuje neobyčejnou suverenitou. A to doslovně - perfektně ovládá říši barev, kterou si vybudoval svou celoživotní poctivou a koncentrovanou prací. Jednotlivé obrazy jsou i zátiším. Figury se vzdušně vznášejí, někdy se ztrácí za záclonou v nereálném prostoru a zbavují se určení či zařazení. Obrazy nám odkrývají, co bylo předtím skryto a zakrývají to, co by se mohlo objevit.
Rozličné techniky, které tvoří malířův rukopis v práci s barvou - systémy rastrů a skvrn, vršení pasty, šrafury i stopy po špachtli či prstech fungují pouze jako stavební element či výrazová pomůcka. Slavíkův styl je jeho výrazem.
Tento výraz dokumentuje proces tvorby v úsilí o postižení toho nejniternějšího přesvědčení, že pro malíře má být malba útěchou, radostí i hrdostí. Cyklus diptychů je Slavíkovým konečným vyznáním, přitakáním nádheře a tajemství života a jeho malířskou oslavou.
Otakar Slavík (*18. 12. 1931 Pardubice – 3. 11. 2010 Vídeň)
- 1946 – 1948: studium na Keramické škole v Bechyni
- 1948 – 1852: studium na Průmyslové škole kamenosochařské v Hořicích
- 1952 – 1955: studium na Pedagogické fakultě Univerzity Karlovy u profesora Salcmana
- až do 60. let 20. stol. se raději živil těžkou manuální prací, než aby dělal umělecké kompromisy
- od poloviny 60. let 20. stol. se účastnil základních skupinových výstav té doby
- do 1968 vystavoval samostatně v Praze i v regionech
- 1980: po podpisu Charty 77 byl donucen k exilu
- v Rakousku byl členem Künstlerhausu
- od 1990 pracoval ve Vídni a v Praze
- 1991 mu Národní galerie v Praze uspořádala velkou retrospektivní výstavu v prostorách Městské knihovny
- vystavoval v Mánesu, Míčovně Pražského hradu, Künstlerhausu ve Vídni atd.
- člen Křižovnické školy a Umělecké besedy
Kurátoři výstavy: Mag. Gernot Mayer, Duňa Slavíková, MA
110 00 Praha 1
Voršilská 3
Hodnocení: 100 %
Zapsal Richard Koníček
Ing. Olga Koníčková (zdroj: tisková zpráva)
Foto: © Ing. Olga Koníčková