One-to-one. Výzvy bílé krychle/Challenging the white cube aneb jak lze vystavit umění nevystavitelné?!
Vysoká škola uměleckoprůmyslová v Praze/ Galerie UM - Praha
11. 3. - 25. 4. 2020
Zúčastnili jsme se zahájení výstavy One-to-one. Výzvy bílé krychle, kolektivní výstavy kurátorů, kurátorek, umělců a umělkyň, kteří vystavili nevystavitelné: architekturu, zvuk, performance, pohyblivý obraz a grafický design.
galerie = prostor tzv. bílé krychle
Galerijní prezentace zásadním způsobem ovlivňuje,
jak divák vnímá vystavené umělecké dílo.
Odbytá, nebo nedomyšlená instalace proto může
dílo v krajním případě dokonce zcela zničit.
Dovoluje ale vůbec bílá krychle vystavit všechny druhy umění?
„Čtyřmetrový antický sloup jako reminiscence performance, výkřiky hesel z volebních kampaní a architektonický zásah do prostoru galerie.
Kurátorský kolektiv absolventů oboru Teorie a dějiny moderního a současného umění pražské Vysoké školy uměleckoprůmyslové prezentuje pět uměleckých děl, které byly vytvořeny přímo pro výstavu v Galerii UM.
Na příkladech médií, jako jsou architektura, zvuk, performance, pohyblivý obraz a grafický design, se zaměřují na konkrétní specifika jednotlivých uměleckých děl a z nich pramenící požadavky na vhodnou galerijní instalaci i následnou divákovu percepci.“
One-to-one. Výzvy bílé krychle pojal kurátorský kolektiv jako reflexi obecné problematiky vystavování vybraných uměleckých médií. Při jejich vstupu do galerie (či konkrétně do prostoru tzv. bílé krychle) vyvstávají před každým z děl vlastní výzvy vyplývající z pomíjivé či naopak čas-požírající povahy, z nemožnosti přesunu nebo z vysokých nároků na diváka, ať už v jakémkoli smyslu.
Každý kurátor či dvojice tak k výstavě přizvala jednoho umělce, designéra nebo architekta z řad studentů a absolventů UMPRUM. Cílem autorů a autorek výstavy však nebyla snaha navrhovat univerzální řešení vhodná pro jednotlivá média.
Důraz je ve výstavě kladen zejména na nutnost vnímat specifické potřeby jednotlivých děl, spolupráci s jejich autory a následnou adekvátní instalaci. V několika variacích se při této výstavě opakuje základní vzorec one-to-one, tedy jeden na jednoho, ať už se jedná o vztah
umělec - kurátor
dílo - galerie
teorie - praxe
obsah - forma
Koncept výstavy zároveň odráží individuální zaměření každého z kurátorů na odlišné projevy současné umělecké tvorby a praxe. Jako samostatné téma Terezy Škvárové je zastoupena také propagace výstav jakožto nedílná součást dnešního galerijního provozu.
S tímto tématem souvisí práce Nikoly Ivanova, který se zde spolu s Kateřinou Hlahůlkovou věnuje vystavování grafického designu jako plnohodnotného uměleckého média. Vnímání výstavního plakátu coby samostatného uměleckého artefaktu společně demonstrují netradiční instalací archivních plakátů Galerie UM.
Přímo ke Galerii UM se obracejí i Vojtěch a Marie Kordovští, kteří se zabývají nepřenositelností architektury a možnostmi jejího vystavení bez použití modelů, plánů či infopanelů. Na tato fakta reagují ready made projektem zahrnujícím odhalení okna do ulice a rafinovanou instalací zrcadel.
Další site- specific dílo představuje audiovizuální instalace Julie Lupačové kurátorovaná dvojicí Pavla Rousková a Klára Hudáková. Lupačová vytváří obraz akustické reality galerie, ve které propojuje vytvořenou zvukovou stopu s amplifikovanými zvuky galerie. Svou instalací vybízí návštěvníka, aby si uvědomil, jaký má jeho přítomnost dopad na akustický, potažmo výstavní prostor.
Dílem, které rovněž vyžaduje divákovo aktuální zapojení, je 9-kanálové video Dávida Lipkoviče, jenž tematicky čerpá z politické situace a nedávné předvolební kampaně na Slovensku. Kurátor Matěj Forejt video nevystavuje formou klasické filmové projekce, ale na obrazovkách, jež jsou formě i tématu tohoto díla velmi blízké. Divák je tak aktivně zapojen do hledání vlastní cesty dílem ležícím na pomezí reality a fikce.
V pohybu se ocitá i tvorba umělkyně Barbory Dayef věnující se médiu performance. Kurátorka Kristýna Péčová k tématu dočasnosti performance a jejímu mizení z galerijního prostoru mimo jiné dodala:
„Tradovanou´efemérnost´(pomíjivost, jepičí život) performance,
která je jejím nejčastěji zmiňovaným problémem vystavování,
řeší Barbora Dayef skrze sochařskou instalaci.
Ta vznikne přímo během vernisáže
a
uchová tak v galerijním prostoru prvotní živou akci po celou dobu konání výstavy.“
Důležitým aspektem výstavy One-to-one. Výzvy bílé krychle jsou také možnosti meziateliérové spolupráce na UMPRUM, které se propsaly i do doprovodného programu ve formě speed datingu mezi studenty i absolventy všech vyučovaných oborů i zájemců z řad veřejnosti.
(Vše zatím kvůli pandemii koronaviru bez záruky!)
Speed dating UM-to-PRUM:
23. 4. 2020/17.00 hodin
Komentovaná prohlídka s kurátory i autory:
26. 3. 2020/18.00 hodin
Týden umění - performance Julie Lupačové:
25. 4. 2020/18.00 hodin
Vystavující umělci: Barbora Dayef, Nikola Ivanov, Vojtěch Kordovský, Dávid Lipkovič, Julie Lupačová,
Kurátoři: Matěj Forejt, Kateřina Hlahůlková, Klára Hudáková, Marie Kordovská, Kristýna Péčová, Pavla Rousková
Výkonní kurátoři: Matěj Forejt a Kristýna Péčová
Grafika: Kateřina Hlahůlková
Propagace: Tereza Škvárová
Kolektiv kurátorek a kurátorů k výstavě publikoval také soubor esejů,
v nichž jsou jednotlivá témata dále teoreticky reflektována.
(k mání v expozici)
Nás na www-www.kulturaok-eu.cz
zaujalo první téma - téma vystavování architektury
Lze vystavit architekturu?
Marie Kordovská o instalaci
Vojtěcha Kordovského
Zamysleme se nad těmi nejzákladnějšími vlastnostmi architektury - vnějším tvarem a rozměrem budovy, prostorovým řešením interiéru, materiály, dopadem přirozeného světla a použitím světla umělého, technickými nebo řemeslnými detaily a v současné době také například vlastnostmi technologickými, nebo enviromentálními. Většina z těchto znaků má společného něco, čím se architektura zásadně odlišuje od malířství nebo sochařství coby nejobvyklejších médií vystavovaných v galeriích: jsou nepřenositelné a tudíž je téměř nemožné je vystavit.
Umělecká díla se vystavují především kvůli své originalitě,
výjimečnosti a nenahraditelnosti
a bílé krychle,
ve kterých se vystavují,
mají pro jejich prezentaci vytvářet ideální podmínky.
U obrazu můžeme v tomto prostředí nejlépe zkoumat tahy štětcem, u sochy zase třeba detailní zachycení muskulatury. Vnímáme stopy po dlátu nebo strukturu barevných odstínů. Různá muzea sice nabízí různé prožitky při prezentování obrazů nebo soch, lze ale říci, že jejich vystavování přináší jistý druh jedinečného, autentického prožitku.
Jednoduše řečeno, do muzea umění se chodí za obrazy a sochami, ale v muzeu architektury architekturu nenajdete - architektonické exponáty v muzeu podobný pocit blízkosti, který přináší umělecká díla, nevytvoří a nepomůže tomu ani ´ideální´ bílá krychle. Nejen velikost a měřítko, ale také genius loci architektury můžeme zkoumat pouze tváří v tvář stavbě samotné.
Přenést reálnou stavbu do muzea či galerie tak, aby se zachovaly její architektonické kvality i dojem z nich, je velmi složité a prakticky nerealizovatelné. Existuje sice několik příkladů ´muzealizace´ kompletních staveb, jde ale o ojedinělá a navíc nákladná řešení a ve většině se nejedná o transfer architektury do muzea, nýbrž o transformaci architektonického ´skvostu´ na muzeum.
Obecně ale platí, že vystavování architektury je možné pouze v podobě vystavování její reprezentace - kreseb, skic, projektů, modelů, fotografií atp. Je tedy vůbec žádoucí architekturu vystavovat, pokud prožitek z expozice nedosahuje účinku, jaký na diváka mají obrazy nebo sochy? A není architektura vlastně vždy už sama o sobě vystavená tím, že je vystavená očím kolemjdoucích a uživatelů?
Architektura jako ´ready made´
Architektonické výstavy jsou dnes sice samozřejmostí, avšak s otázkou, jak architekturu ´správně´ - či alespoň adekvátně a co možná nejkomplexněji - vystavovat - se potýkáme stále.
Projekty, modely, fotografie, knihy a informační panely, které v muzeích architekturu reprezentují, nadále urputně navazují na tradici vystavování závěsného obrazu nebo plastiky, tedy uměleckých děl, do nichž nelze vstoupit a lze je ´jen´ zvenčí prohlížet, případně je osahat. Návštěvníkovi muzea pro lepší poznání a pochopení vystavené architektury chybí prostorový element, možnost na architekturu aktivně a mnohosmyslově reagovat, pohybovat se v ní, zažít ji nejen navenek, ale i uvnitř.
Výstava architektury samozřejmě nemůže přinést stejný prožitek jako stavba v reálném měřítku zasazená do konkrétního místa a používaná konkrétními lidmi, ale měla by se co možná nejvíce odpoutat od prostorové redukce a reprodukce, které nadále výstavní koncepty ovládají. Současná doba sice přináší mnoho technologických možností, jak prostor vytvořit, podle mého názoru ale není dobré se na ně příliš spoléhat. Více či méně kvalitní vizualizace je redukovaná do prostoru obrazovky a současné možnosti virtuální reality stále ještě nepřinášejí dostatečně realistický zážitek. Počítače, tablety a další přístroje zároveň v namáhaném muzejním provozu málokdy bezchybně fungují, a pokud ano, je při velké návštěvnosti téměř nemožné se s jejich obsahem dostatečně seznámit.
Podobný názor na vystavování architektury má i Carson Chan, americký kritik architektury a kurátor. Podle něj by kurátoři architektury měli nabízet něco unikátního, co není možné dohledat na internetu. Jedním ze způsobů, jak toho docílit, je podle Chana přistupovat k budovám jako k ´ready made´ architektonické výstavě. Sám tuto strategii uplatnil jako kurátor denverského Biennial of theAmericas, kde požádal architekty, aby postavili dočasné pavilony v ulicích města. Měly reagovat na své nejbližší prostředí a řešit problémy, které dané místo generovalo. V době, kdy stačí párkrát kliknout, abychom měli k dispozici nepřeberné množství fotografií a kreseb, se podle Chana stává prostorový element architektury tím nejdůležitějším, co by se mělo při kurátorování výstavy brát v potaz.
Pouze to, co není k dispozici v jiných médiích,
je hodné vystavování.
„Výstavy vnímám jako nezmenšitelný formát,
ne jako knihu nebo blog přenesené do prostoru,“ řekl Chan.
Na výstavě One-to-one se spolu s mým bratrem, Vojtěchem Kordovským, věnujeme právě této myšlence - já z pozice kurátorky, on z pozice budoucího architekta. Přestože si můžeme přečíst tento text, jako nejpodstatnější vnímáme zážitek, který architektura jako taková přináší a který sám o sobě nepotřebuje dalšího vysvětlování.
Novorenesanční sál, ve kterém se nachází galerie UM, považujeme po architektonické stránce za nejzajímavější místnost školy. Bílá krychle, kterou je dnes tento sál vyplněný, ale galerii vyděluje z architektury své vlastní budovy. Sádrokartonová vestavba, která má vytvořit praktické galerijní prostředí, naprosto potlačuje architekturu samotné místnosti.
Nejvýraznějším zásahem je zablokování oken, znemožnění přístupu světla zvenčí a uzavření galerie vnějšímu světu. Přestože o sádrokartonové vestavbě přemýšlíme primárně jako o zásahu do interiéru, neprůhledná okna ovlivňují i způsob, jakým vnímáme stavbu samotnou z vnějšího pohledu.
Inspirovali jsme se proto přístupem Carsona Chana a k místnosti, do níž je vložena Galerie UM, jsme přistoupili jako k ready made expozici. „Vystavujeme“ ji dvojím způsobem. Jeden z nich je prozaický: po místnosti jsme rozložili zrcadla nastavená tak, aby reflektovala původní architekturu. Zvýrazňují prvky, které návštěvník přehlíží - například zdobený strop.
Druhý způsob, založený na neméně jednoduché myšlence, je ve své podstatě pravým opakem architektury. Abychom mohli jednu architekturu zdůraznit, museli jsme jinou zničit. Do sádrokartonového obložení stěn jsme vyřízli otvor v místě, kde se nachází okno. To se rázem stává jedním z centrálních témat výstavy. Světlo, které odhalené okno propouští do sálu galerie, ovlivňuje ostatní exponáty výstavy a jejich rozložení v místnosti. Potlačuje neutralitu bílé krychle a jako prominentní faktor k sobě ostatní díla vztahuje. Současně vytváří potřebu řešit vztahy mezi exponáty a prostorem a exponáty navzájem. Tím, že narušujeme ideální podmínky bílé krychle, které se výstava One-to-one věnuje, musí umělci i kurátoři s odhaleným oknem počítat a buď přirozeného světla při vystavení exponátů využít, nebo se před ním skrýt.
Práce s místem místo zploštělé architektury
Muzea, která prezentují architekturu, nemusejí vymýšlet komplikované postupy při vystavování, nebo budovat dočasné stavby. Není ani nutné chybějící architekturu nahrazovat teoretickými informacemi a historickými exkurzy ve formě ´panelových´ výstav. Svůj program můžou obohacovat prací se svými vlastními budovami a jejich okolím, včetně jejich obyvatel, jako s ´ready mady´.
Budova, její vnitřek, okolí i uživatelé totiž nejsou stabilní a nadčasoví. Tím nejjednodušším příkladem, jak s vlastní stavbou pracovat, mohou být komentované procházky nebo popisky architektonických detailů rozmístěné po budově muzea či galerie. Kreativní práce s architekturou galerie či muzea se pro jednotlivé expoze může lišit. Jde o snadný, finančně nenáročný krok, který může expozici obohatit o prostorový rozměr a zohlednit tak vedle exponátů i jejich architektonický ´rámec´. Nemělo by se ale zůstávat jen u něj.
Krátkodobé výstavy, stejně jako dlouhodobé expozice architektury, by měly reagovat na aktuální potřeby společnosti. Práce s místem, jeho geniem loci, jeho problémy i lidmi, kteří na tomto místě žijí, pracují nebo sem chodí za zábavou, se přitom nabízí jako skvělá možnost, jak architekturu prezentovat nejen jako muzejní exponát, ale také - a to především - jako základní místo lidské existence. (text: Marie Kordovská)
116 93 Praha 1
nám. Jana Palacha 80
Máme otevřeno:
pondělí - sobota: 10.00 - 18.00 hodin
(bez záruky)
Vstup: zdarma
Hodnocení: 89 %
Ing. Olga Koníčková (tisková zpráva)
Foto: © Ing. Olga Koníčková